Od února by nejspíš zažívaly těžké časy...

Nebýt toho, že se Bess vzchopila a ustanovila se do role hospodyně, její komorné a bůh ví co ještě...A zjistila, kde má vikář uložené peníze a najala Normana, jako zahradníka a pomocníka a k tomu ještě i dvě dívky k ruce.. Madlu a Adlen...

Všichni pocházeli ze stejného sirotčince a udržovali své tajemství společně. A Norman byl jediným mužem, pro kterého učinila Eliška výjimku a měla ho ráda.

Byl slušný a až po uši zamilovaný do Bess. A možná se mezi nimi odehrávalo i víc... a její otec by to nazval ,,HŘÍCHEM".

Mnoho obyvatel vesnice k nim docházelo, aby otce pozdravili a přinesli třeba i košík s jídlem, což jim ušetřilo spousty výdajů...A Bess toho s Eliščiným jménem dokázala využít a vytěžila tak z každého maximum.

Ona schytala pořádný výprask jen několikrát, ale Eliška byla těm ,,ďáblům" vystavena od dětství... Bess si proto umínila udělat cokoliv, aby se její paní ulevilo a aspoň občas se zaradovala.

Eliška sebou trhla, když kolem ní zavál ledový vzduch.

,,Možná otec zemřel...Možná je to konečně znamení!," řekla si pro sebe, jenomže když vyhlédla ze dveří, tiše, aby nevzbudila pozornost, tak slyšela jeho chrčení z pokoje dole u schodiště...A planá naděje tak vyprchala, protože naopak v ní rostlo rozhořčení.

,,Proč se stále chovám tak obezřetně? Proč se tu krčím místo toho, abych naplno žila?" ptala se sama sebe, jenom že její instinkty byly silnější než její rozum.

A tak zase se zavřela v pokoji a posadila se ke krbu.

Snažila se se dřevem šetřit, jak jí bylo vtloukáno do hlavy, ale už si dovolila i přiložit víc než je obvykle. Obzvláště když ji přepadla zimnice... Ale ona neměla horečku, nesužoval ji kašel ani bolesti hlavy....,,Byl to strach"...

Všudypřítomný strach a očekávání trestu.

,,Co by se muselo změnit, abych začala uvažovat jinak a aby zmizely obavy a abych se už v domě přestala schovávat jako myš před dravcem?" znělo ji v hlavě a i když zkusila už mnohokrát projít hlavním vchodem, tak na poslední chvíli se však rozmyslela... A zaslechla ty příšerné zvuky, jež otec vydával, když nabyl vědomí.

Stačilo se jen dotknout kamenné dlažby za prahem, ale stáhla se, protože nedovolil jí odejít. A ona si bez jeho svolení, ačkoliv ho k smrti nenáviděla, nevěděla sama se sebou rady.

V představách se jí proháněly obrazy plné pomsty a odplaty, ale ve skutečnosti by se zřejmě neodvážila udělat nic.

,,Počkám, až zemře. Snad už to nebude trvat dlouho. A pak...Pak bych mohla získat trochu jistoty a začít se sama rozhodovat, nebo dojít k útesům," řekla si Eliška a tak se znovu uzavřela do temnoty.

„Bůh mi seslal tvou matku, abych ji spasil a abych z ní vymýtil ďáblovy posly a hříchy!" zněli ji v hlavě jeho slova a Eliška se krčila v koutě a otec se nad ní skláněl, v černém plášti a širokém klobouku, který ještě víc zdůrazňoval jeho orlí nos.

„Neuspěl jsem," řekl a ukázal na tělo její matky, k němuž se předtím několik hodin choulila.

Eliška se ji pokoušela probudit a vzala ji za ruce a chtěla ji zvednout, zatímco se jí po tvářích valily potoky zoufalých slz... ,,Ale moje matka už se ocitla na druhém břehu," znělo ji tehdy v hlavě a pak k ní znovu dolehl otcův hlas.

„Ty....ty budeš jiná a dostane se ti takové nápravy, že se mnou i Bůh bude spokojený," řekl tehdy a když tělo její matky odnesli, tak se její otec k ní vrátil s rákoskou v ruce a Eliška se naléhavě přitiskla ke stěně...

Chtělo se jí křičet a zmocňovala se jí taková tíseň, že ani nedokázala zalapat po dechu.

Otec rákosku odložil a natáhl k ní ruku a když ji nepřijala, tak zkrátka ji za ni popadl a vlekl za sebou.

,,Měla jsem se do ní zakousnout!" řekla si v duchu a měla se už tehdy začít bránit, jenomže to by znásobilo jeho zlobu...protože tu noc by možná zabil i ji a jen by se omlouval Bohu, že zklamal.

A tak se temnota stala se jejím světem...Stísněná, studená a zatuchlá díra s malým otvorem, kterým sotva procházelo denní světlo a vrátil se za ni za tři dny...,,Za tři dny"... zněla ji v hlavě stále tato slova a Eliška se zmateně rozhlédla.

Netušila, kdy se jí v křesle podařilo usnout a proč se cítila tak unavená. Protože bolel ji snad každý sval, kloub i kůstka v těle.

A čemu se vlastně diví, když se toho od února už tolik událo a napětí, které v ní předchozí měsíce ustavičně rostlo, se uvolnilo a vynutilo si několikahodinový odpočinek.