,,Nechcete se projít, slečno Eliško?" zeptala se Bess, když ji česala před zrcadlem.

Milovala její plavé vlasy a ten třpyt, který vyzařovaly, jakmile se jich dotklo denní světlo... Byla nádherná a přitom naprosto zlomená, protože modř jejích očí málokdy ožívala a většinou zůstávaly pochmurné jako zimní nebe, čekající na příchod bouře.

„Ne," hlesla Eliška, protože jen při té představě jí přejel mráz po těle.

,,Nesmíš opustit tuto místnost! Nesmíš překročit hranice, které jsem ti vytyčil!" znělo ji v hlavě a přitom se zadívala na svůj odraz ve velkém zrcadle.

„Ale přece byste se mohla nadýchat čerstvého vzduchu, třeba jen poblíž," pokračovala Bess v přemlouvání a sklíčeně pohlédla na její odraz v zrcadle.

„Ne," opakovala Eliška.

,,Nemůže mě už zranit... Moc dobře vím, že ne," řekla si pro sebe a věděla že ležel v přízemním pokoji... Připoutaný k lůžku...a jeho stav se týden co týden zhoršoval.

Přesto jí stále jeho příkazy a výhrůžky zněly v hlavě.

,,Zničil mě a já nejsem ani schopná překročit práh hlavních dveří a vyjít na otevřené prostranství... Ne, pokud k tomu on sám nedá svolení," opakovalo se ji v hlavě a tak přivřela bolestně víčka.

,,Jak bych vlastně mohla dojít k útesům? Jak bych mohla dům zapálit a jít pryč, když bych se hrůzou nedokázala ani pohnout z místa?... Ale snít o tom rozhodně nepřestanu," řekla si pro sebe a přitom se na sebe do zrcadla odhodlaně podívala.

„Děkuji," řekla pak komorné, čímž jí dala na vědomí, že už ji nebude potřebovat a tak Bess se s povzdechem odebrala z pokoje a Eliška vstala a postavila se k oknu.

Venku bylo příjemné počasí, i když podzim už sice propukl, protože vítr stále zesiloval, přesto ale by tam mohla strávit den a užívat si volnosti...Jenomže ona volná nebyla... Ne ve své mysli a živoří teď stejně jako otec...A čeká jen na soudný den.

Kdysi si myslela, že až otec jednoho dne zemře, její duše se rozletí až do oblak. Ale mýlila se, což už si naplno uvědomovala. Protože ačkoliv byl v podstatě na prahu smrti, tak ona se necítila o nic svobodnější.

A nesměla zapomínat ani na toho druhého... který ji držel...Držel ji...A pevně jí svíral hlavu, zatímco ji otec tloukl...A ona vděčila za svůj život Bess, která ji zachránila, protože Cochar, sluha a otcova pravá ruka, by jistě splnil každé jeho přání a dobil by ji, i kdyby mu to jen pouhým gestem prstu naznačil...

V tu chvíli však nebyl schopen téměř ničeho a jen se sklátil vedle ní na podlahu a šokovaně zíral do zdi jako paralyzovaný... Bess následně udeřila hrncem Cochara do hlavy a nadlouho jej omráčila.

Jenomže Eliška k Bess necítila vděk. A někdy si říkala, zda by nebylo lepší, kdyby v únoru zemřela a setkala by se s matkou a zbavila by tak všech mučivých pocitů, které ji svíraly.

Sáhla po kličce, aby okno pootevřela, ale stáhla se...Neměl to rád... Nesnášel průvan...A navíc už se zatápělo, takže by její jednání nazval přinejmenším rozmarem či plýtváním a pak by ji spráskal rákoskou.

,,Možná by použil i koňský bič," řekla si Eliška a rozhlédla se po stroze zařízené místnosti, která se skládala pouze z postele, toaletního stolku, malého pultíku na psaní s odřenou židlí, které už se viklaly dvě nohy a taky poličky s několika náboženskými knihami.

U krbu také bylo rozvrzané křeslo, stojící na nízkém prošlapaném koberci... Nic víc..ani žádná váza s květinami, ani žádné obrazy...

Ale pořád to bylo lepší než místo, kde ji do své mrtvice držel nejraději, kdykoliv ho zklamala a podlehla svým démonům.

A rád říkal, že se musí naučit skromnosti a poslušnosti. A že nesmí se z ní stát její matka, hříšnice, která nemyslela na nic jiného, než na to jak zapůsobit na muže, protože ženy jsou zplozeny, aby sváděly k hříchu...,,Ony nejsou dílem Boha, ale samotného ďábla".

A proto je zapotřebí vymítat z nich každodenně zlo a ukázat jim jejich místo a pravidelně jim připomínat podřadnou roli v životě mužů. Protože ony nemají duši, ale pouze jen nádobu, do níž ďábel zasévá pekelníky, aby na Zemi páchali zlo.

,,Kolikrát mi to otec opakoval? A kolikrát jsem to od té zrůdy slyšela?" zeptala se sama sebe a pak došla k odpovědi že on sám byl ovládaný ,,Satanem"...

Ano uctívaný vikář Frederick... Muž, který byl morálním vzorem pro obyvatele přilehlé vesnice a na jehož kázání se scházeli lidé z širokého okolí a žádali ho o radu a vzhlíželi k němu skoro jako k samotnému Bohu.

A Eliška...nenáviděla je skoro stejně jako jeho.

,,Proč neviděli ďábla, který se v něm skrýval? A jak jej mohli přehlédnout a zcela mu podlehnout?" ptala se sama sebe a přitom se podívala do okna.

A ona...Ona nebyla poslušná a tichá dívenka s citlivou výchovou a s dobrým rodičovským vzorem...A měla strach... Kdykoliv na ni pohlédl...A kdykoliv se jí dotkl.

A když zabil její matku, tak a ona ležela celou noc vedle ní v kaluži krve, kterou vsakovala dřevěná podlaha a jeho oddaný sluha mu pak pomáhal odklidit tělo a Eliška se nikdy nedozvěděla, co s ní udělali a kde ji pohřbili.

Byla tu ještě paní Cocharová, poskoková manželka a hospodyně v jednom...Ale oba kryli otce společně, protože v té době víc služebnictva nezaměstnával... Jenom Cocharovy...Němý Cocharovy.

A někdy jí vytanulo na mysli, zda jim jazyk vyřízl on sám, nebo se stali oběťmi jiné zrůdy.

Každopádně tím měl zajištěno, že nepromluvili.. a psát neuměli a tak všechno vycházelo v otcův prospěch a smrt Eliščiny matky, tak nikdy nevyšla najevo.

,,Ten bídák z ní učinil cizoložnici a rozhlásil všude že uprchla s jiným mužem, který ji svedl na scestí... Nebo ona jeho?" znělo Elišce v hlavě a pak se ji v mysli objevily další myšlenky.

A tak se staral o dceru sám a farníci ho zahrnovali nabídkami pomoci, i soucitem...A Eliška mlčela...,,Protože kdo by mi věřil? Kdo by věřil tehdy pětiletému děvčátku, které bylo svědkem bezbřehé surovosti a samo trpělo týráním?..Nikdo," řekla si Eliška pro sebe.

,,Prostá a jednoduchá odpověď," dodala, protože podle jiných se vikář nedopustil ničeho odpudivého.

,,..A pokud by snad dceru ztrestal", vzpomněla si Eliška a pak si dopověděla onu myšlenku             ,,Protože jistě jen a pouze v rámci řádné výchovy, kterou později ocení celá společnost... a on byl tak proslulý, že ho znali i v okolí," dopověděla si a přitom se znovu rozhlédla kolem.

V tom krásném okolí, v němž se nikdy nemohla procházet sama a měla i zakázáno se k němu jen přiblížit, ačkoliv to kolikrát měla nadosah a toužila se alespoň dotknout stromu, květin...

A když Cocharová minulý rok zemřela, tak Eliška se přistihla při něčem hrozném... Usmívala se...A měla radost, že už to má ta hrozná mrcha za sebou a vaří se v kotli. Její otec pak musel najmout Bess a jako obvykle se postaral o to, aby se nejednalo o ženu z blízkého okolí, protože cestoval kvůli ní skoro dva týdny...

A ona neměla příbuzné a vyrostla v sirotčinci a neznala žádnou živou duši, takže by ji nikdo v případě neúspěchu nepostrádal...

Jenže když už během prvního dne zjistila, pro jaké monstrum pracuje, chystala se uprchnout, ale Cochar byl připravený a s otcem jí způsobili taková zranění, že se tři dny nedokázala pohnout a Eliška tu v tuto dobu slyšela jen a pouze její nářek a nemohla jí pomoci, protože i ona sama byla zavřená...,,Tam dole"...