Eliška Carlotová křičela tak hlasitě, že rázem bylo na nohou celé služebnictvo a její komorná Bess k ní okamžitě přispěchala se svící v ruce a pokoušela se ji probudit, ale Eliška sebou zmítala na posteli, nasáklé potem z hrůzy, kterou ve snu prožívala.

Komorná odložila svíci na noční stolek a uchopila Elišku za ramena a zatřásla s ní tak silně, že by to probralo snad i nejstatnějšího muže. A teprve poté se Eliška přestala chvět a zamžikala do světla před sebou.

Když nad sebou spatřila Bess, uvědomila si, že k tomu došlo znovu ,,...Zase ta strašná noční můra..." řekla si a měla štěstí, že žijí v ústraní, protože jinak by ji museli slyšet i v sousedství.

„Omlouvám se," hlesla Eliška a unaveně se vzepřela na rukou a posadila se.

Přejela si jazykem po suchých rtech a zavrtěla hlavou, jako kdyby nedokázala chápat ten příšerný strach, jenž ji už roky sužoval a nenechal ji nikdy vydechnout.

„Nic se neděje, slečno Eliško. Nemám vám připravit bylinkový čaj na uklidnění?" řekla Bess a podívala se na ní pohledem plným pochopení.

„Ano, to budeš laskavá," odpověděla Eliška a pousmála se, když za sebou Bess zavřela dveře a ona aspoň zase na chvíli přivřela oči.

,,Proč se mi to stále děje? Proč nedokážu ty děsivé okamžiky vytěsnit z hlavy?" řekla si pro sebe.. ...jenom že občas... občas i při bdění měla ten neochvějně silný pocit, že on stojí na prahu místnosti, s důtkami, nebo s karabáčem, či s čímkoliv, čím by jí mohl ublížit.

Seděla třeba u okna, snažila se začíst do knihy.. když ale zahlédla jeho stín... tak polekaně se tím směrem otočila.. ale nestál tam... Byl to jen pouze výplodem její fantazie...a jejích věčných obav.

Někdy ji však přepadl takový strach, že se uprostřed noci chodívala přesvědčit, zda je připoutaný k lůžku, protože byl téměř nehybný po mrtvici, která ho postihla, když ji ve vzteku málem zabil. A ležel v tom malém pokoji, někdy s očima dokořán ,častěji však se zavřenými víčky.

Mohl jen zvednout hlavu a promluvit, ale už nebyl sám sebou a jeho slova nedávala smysl... ani jeho duše.. dá‐li se o duši v jeho případě vůbec hovořit, protože byla dávno pryč a Eliška doufala, že v hlubinách pekla.

Levou stranu těla měl zcela ochrnutou a ta druhá už ztrácela na síle.

Služebné ho musely krmit, umývat a pro jistotu ho poutaly k posteli, aby z ní při nějakém záchvatu nespadl.

Ona sama se ho nikdy nedotkla.

A když nad tím uvažovala, vlastně se ani neodvážila nakročit do místnosti... Pouze ho jen pozorovala z pootevřených dveří...protože měl nad ní neuvěřitelnou moc...a to stále...A ustavičně ji ovládal a zbavoval ji veškeré radosti, kterou by snad mohla pocítit.

,,Ale už mi nemůže ublížit. Ne víc, než se stalo," řekla si Eliška pro sebe a jediná Bess ji už směla spatřit nahou, když ji převlékala...protože nikomu jinému už by ten pohled nedovolila.

Četné, ale již zhojené rány měla na zádech i hýždích... Jednu jizvu vedle druhé a divila se, že jeho krutost vlastně přežila, protože její matka bohužel takové štěstí neměla. A bylo jí pět let, když ji před jejíma očima ubil k smrti.

Nikdy nepotrestaný, pro ostatní vážený a moudrý muž, duchovní... vikář v nedaleké vesnici, s poslušnou dcerou, jakou by si přáli mít všichni.

A Eliška... nikdy se nechovala nevhodně a skoro ani nepromluvila... pouze tehdy když byla vyzvána a když ji otec dovolil odpovědět.

Ti lidé netušili, co se děje v jejich odlehlém domově a v jakých podmínkách ji nutí žít...a jakými způsoby.. a z nesmyslných důvodů ji trestá.

Po jeho mrtvici přicházelo spoustu dopisů, v němž jí otcovi příznivci vyjadřovali podporu a lítost nad tím, co ho potkalo... Eliška však toho nikdy nelitovala a jakási vyšší moc jí před půlrokem zachránila život.

,,Ale bylo o co stát?" znělo ji v hlavě, protože zůstala pod jednou střechou s mužem, jehož nenáviděla a jemuž se toužila jen pomstít.

Často před sebou neviděla žádnou naději, která by ji z utrpení vysvobodila a kolikrát už myslela na smrt.. A kolikrát si už představovala, že zamíří k útesům a vrhne se dolů...A kolikrát se jí o tom zdálo...

Ale často se jí do těchto snů vkradl cizinec, jehož v životě nikdy nepotkala... Možná její anděl strážný, který se ji pokoušel odradit od hříšného činu...A stávalo se, že vždy přišel včas a ona se k němu obrátila v očekávání záchrany.

V jiných dnech zůstávala sama ve vichru nad rozbouřenými vodami a nakonec podlehla jeho vábení.

Protože jak její tělo dopadlo na břeh, tak vnímala ostrou bolest, když si rozlámala kosti... A poté se probudila... A netušila, co si má počít s životem.

,,Až otec konečně zemře, nejspíš mi připadne tohle sídlo a já?... Budu volná, svobodná, ale jak s tím naložím, když ani nevím, jak svoboda a volnost chutnají?" řekla si sama sobě, protože znala jen tuto usedlost, kde musela naslouchat jeho kázání a okolní město, vzdálené pár mil.

Bez jeho svolení nesměla opustit pokoj.. tu prokletou temnotu ani vyjít na zahradu.

,,Možná bych mohla všechno spálit a vzít peníze, co po otci zůstaly a založit požár, aby to ďáblovo místo jednou provždy zničila," znělo ji v mysli a líbila se jí vize, jak toto sídlo požírají plameny a jak celá minulost lehne popelem... ,,A nejlépe ještě s mrtvolou mého otce uvnitř," dodala si, protože takový člověk jako on by si nezasloužil žádné místo na hřbitově, ani žádnou mši.

A občas ji napadlo, že by tento dům mohla zapálit hned a propustit služebnictvo a ponechat uvnitř pouze otce, ještě živého...,, I s tím druhým"... Protože nenáviděla vnitřní zlost a bolest, které ji sžíraly. A vzpomněla si teď i na matčina slova, jež jí opakovala krátce před smrtí „Všichni muži jsou stejní. Neznají slitování."

To znamená, že i cizinec ze snů, pokud nebyl anděl, by jí mohl ublížit, protože žádnému muži na světě se nedá nelze věřit...

Protože jsou to ,,Zplozenci pekla"... A dokud jednoho dne nedojde k útesům a dobrovolně neukončí svůj život, tak bude jimi opovrhovat.