Prsten s proťatým kruhem

Tma zmizela společně s rozlepením víček. Charlie omámeně koukala na bílý strop. Až po chvíli si uvědomila, že se nenachází ve svém pokoji. Zmateně se posadila a rozhlížela se po bíle vymalované místnosti. Za oknem se odráželo šedivé zachmuřené nebe, které krylo pokoj závojem tmy. Pootočila hlavou a uviděla malý bílí stolek, pod kterým spatřila známou černou tašku s bruslemi.

 Vzpomínky přišli stejně neočekávaně, jako nevolnost, která ji polila od hlavy k patě. Led, šok a tma. Překryla si ústa rukou a uklidňovala se. Zaplavil ji strach, který se hlubokými nádechy a výdechy snažila zahnat. I tak si ale byla jistá, že se tvrdý pád stane dlouhodobým podmětem pro její noční můry.

 Spadla, pamatovala si to. Pamatovala si i bolest, která jí vystřelila z hlavy prudce až do každého článku prstů. Teď ale necítila jedinou památku po záchvěvu bolesti a co víc, až na stopy zmatení a dezorientace si připadala příliš normálně. Pomalu zvedla ruku a přejela jí od krku až po místo na hlavě, z kterého si výstřel bolesti pamatovala. Posouvala ruku dál, ale ke svému překvapení nenahmatala žádnou ránu, odřeninu, ani modřinu. Strnula v pohybu, když si uvědomila další zvláštní a novou věc. 

Ruku si natáhla před obličej a zjistila, že ji na prsteníčku spočívá zvláštní, stříbrný prsten. Byl tak lehký, že ho ani necítila, ale chlad kovu na jejím krku ho prozradil. 

Nepamatovala si, že by kdy měla nějaký prsten. Nikdy nedokázala nosit šperky, čelenky ani jiné ozdoby. Překážely jí. Charlie napadlo, že je to možná dárek od matky, ale byla si jistá, že ji matka zná natolik dobře, aby o jejím nezájmu k šperkům věděla. Prsten byl obyčejného tvaru a až na malý vyrytí znak vypadal zcela normálně.

 Charlie zaostřila a pořádně si znak prohlédla. Šlo pouze o malé kolečko, které bylo rovnou čarou rozděleno na dvě poloviny. Nepochopeně zakroutila hlavou. Později se to určitě nějak vysvětlení.

 Pokusila si prsten stáhnout z prstu, ale k jejímu překvapení se ani nepohl. Charlie měla hubené ruce a stejně tak i prsty, takže nebyl jediný důvod, aby ji prsten nešel stáhnout. Přesto se ale zdálo, že kdykoli k prstenu natáhne ruku, zpevní sevření kolem jejího prstu. Prsten ji byl najednou daleko víc nepříjemný, než si dokázala přiznat. Znovu a znovu si ho pokoušela sundat s rostoucí panikou, když ji přerušilo prudké otevření dveří.

„Pane bože, Charlie!" Do pokoje vtrhla žena středního vzrůstu s krátkými upravenými vlasy a starostlivým pohledem. Carla Hudson doběhla přes pokoj, skrčila se u postele a sevřela Charlie v obětí. „Už mě nikdy nesmíš takhle vyděsit," plakala. Odtáhla se od dcery, chytila ji za tváře a na každou ji kvapně políbila. „Promiň mami," hlesla Charlie. „Nechtěla jsem tě rozplakat." Žena si ji změřila svýma láskyplnýma modrýma očima, než ji znovu vtáhla do pevného obětí. 

„To je jedno, broučku, hlavně, že jsi v pořádku." Charlie byla nesmírně ráda, že vidí svoji matku. Její přítomnost ji uklidňovala a dodávala ji pocit domova. Přesto ale věděla, že bude muset příjemné shledání přerušit svou nenechavou otázkou.

 „Mami?" zašeptala ztěžka. Carla se zvedla a sedla si na bok její postele. „Copak, Charlie?" zeptala se. Zhluboka se nadechla. „To ty jsi mi přinesla ten prsten?" Carla se zatvářila nechápavě. „Jaký prsten?" nadzvedla obočí. Charlie natáhla ruku před sebe. „No přece ten-" udiveně otevřela pusu. Promnula si místo, na kterém ještě před chvílí měla prsten. „Já-" vydechla zmateně. „Asi se mi něco zdálo," připustila nakonec. 

Carlin nepochopený výraz se rozplynul stejně rychle, jako přišel. Místo toho Charlie chytila za ruku a na její tváři se zformoval nový, ustaraný výraz, když si povzdechla. „Cítíš se dobře?" zeptala se tichým, nejistým hlasem. Charlie souhlasně přikývla. „Dobře," vydechla Carla. „Víš, na ledě tě vystrašil Markus Goldman, toho určitě znáš. Ten s nejistým úsměvem a hnědými vlasy," popisovala pomalu. 

Charlie se v hlavě okamžitě vybavil obrázek strýcova kamaráda, muže, který v ice aréně také pracoval. Nepatrně přikývla. 

„Přísahal, že to byla nehoda," pokračovala. „Prý slyšel z arény nějaké zvuky a napadlo ho, že už jsi možná přišla. Šel se podívat, ale vyrušil tě zrovna, když jsi dělala skos." Lítostivě dceři pohlédla do očí. „Spadla jsi, miláčku." Charlie znovu přikývla. „Já vím, pamatuji si to," přiznala.

 Rozhostila se chvilka ticha, vyplněná němými pohledy do očí. 

„Mami? Proč jsem tady?" zeptala se tiše Charlie. „Jak to myslíš?" odpověděli ji otázkou matka. „No, nejsem přece zraněná.. nebo jsem?" Carla na chvíli uhnula pohledem. Byla to jen vteřinka, ale dost dlouhá na to, aby to Charlie zaregistrovala.

 „Vlastně ne. Ale, no, nevím, jak bych ti to měla vysvětlit," řekla rozpačitě. „Vlastně nejsi zraněná, ale-" nadechla se, „Byla jsi. Byla jsi v podstatě mrtvá, když přijela záchranka." Její oči se znovu naplnily slzami. „Nevím, co bych dělala, kdybys..," vydechla plačtivě. Charlie pohled na nešťastnou matku nemohla snést. Od té doby, co je otec opustil, pro ni byla vším. 

„Jsem v pořádku, mami," povzbudivě se usmála. Carla přikývla, ale v jejích očích se stále zračil hluboký strach. Charlie se rozhodla změnit téma. 

„Kdy půjdeme domů?" zeptala se. Nechtěla v nemocnici strávit mnoho času. „Doktor říkal, že pokud se neukážou žádné problémy, tak už zítra. Uvědomuješ si vůbec, jak šílené to celé je? Vypadalo to, že máš zlomenou vaz a jsi mrtvá, ale teď tady sedíš, mluvíš na mě a jsi úplně v pořádku." Carlina věta se zvrtla a ke konci vyzněla spíše jako otázka, než prohlášení. „Jo, jsem v pořádku," opakovala Charlie.

Nebe se ještě více zatáhlo, když se k zemi začaly spouštět kapky deště. Pohled ji znovu sklouzl na prázdný prsteníček.   

Zdravím. To první, co bych vám chtěla říci, je samozřejmě přání všeho nejlepšího do nového roku. Doufám, že dosáhnete svých cílů a hlavně prolijete co nejméně slz- a naopak, odhalíte co nejvíce úsměvů. Upřímně mě děsí, jak rychle čas běží. Mám strach, že se ani nenaději a už budu plést punčochy, houpat se v křesle u krbu a čekat na smrt. Kazím náladu? Ano, ano, řekla bych. Nenechte si to ode mě, prosím, líbit.

Také bych se chtěla omluvit za dlouhou neaktivitu, ale Vánoční prázdniny jsem si chtěla v klidu užít s Darrenem Shanem a J. K. Rowlingovou. Doufám, že jste si odpočinek učili stejně, jako já, ačkoli, (a to zcela určitě není názor jednotlivce), by určitě mohl být o několik dní.. týdnů.. měsíců delší?

A nyní, ke kapitole. Na můj vkus je opravdu krátká a já opravdu nemám ve zvyku publikovat, když nejsem alespoň z 80% spokojená. Snad budete tedy spokojeni více než já. Charlie má za sebou těžké probuzení, ale hlavně před sebou desítky dalších zvláštností a nevysvětlitelných věcí, které teprve bude muset pochopit. A Chase s Becce samozřejmě také. Jinak mockrát děkuji za všechen ohlas, jsem opravdu šťastná za cokoli, co mi dá sílu pokračovat. Děkuji vám a ještě jednou: „Šťastný nový rok!"