Třetí nebezpečná událost

Pravdou je, že i když je led nádherný, v určitých situacích se může proměnit ve smrtelnou past.

Charlie Hudson  by ale led a sníh nikdy neoznačila jediným špinavým slovem. Na zimu se těšila asi tak, jako se ostatní děti těšily na Vánoce. Jen myšlenka na to, že se ráno probudí a za okny spatří hustý nános sněhu a stále padající vločky, byla sama o sobě kouzelná.

O to víc byla ale celá situace horší, když si Charlie připustila, že je teprve začátek podzimu. Místo bílých vloček padalo barevné listí, které se jako sníh usazovalo na zemi, vytvářejíce barevný podzimní koberec.

Zklamaná Charlie vše pozorovala z okna. Podzim nebyl špatným obdobím, ale přece jen nebyl zimou.

Odebrala se do drobné předsíně, kde si nazula kozačky a dlouhý černý kabát. Doopravdy ještě nebylo venku natolik chladno, aby byl nutný kabát nebo bunda, ale Charlie si ráda zimní období těmito zvyky prodlužovala. Jednoduše příjmula zimu dřív než ostatní a její odchod odkládala na později.

Charlie zamkla dveře a vydala se po prázdné Bradfordské ulici. Bylo brzké ráno a i když se Charlie při odchodu na hodiny nepodívala, odhadovala, že může být maximálně kolem sedmé. Dávala si dobrý pozor, aby nešla pozdě. Nechtěla potkávat na ulicích lidi a jelikož všední dny konečně nahradil dlouho očekávaný víkend, doufala, že si lidé přispí a zůstanou doma.

Pod nohama se jí jako na paletě promítaly barvy podzimního listí, které bylo nasáklé vlhkem a deštěm. V ruce se jí do rytmu kroků houpala černá taška.

Charlie bydlela v malém městě, zhruba v dvousetkilometrové vzdálenosti od centra, kde se odehrála nehoda Chase Ashwooda a Becce Leeové.

Město to bylo na pohled krásné. Ulice zdobily vzorné řadové domky s novým nátěrem a uklizenou předzahrádkou, ze stromů se snášelo barevné listí a v záři slunce se třpytily dokonalé úsměvy šťastných dětí, které si obvykle hrávaly venku.

Charlie měla město ráda, i když ji někdy lezlo na nervy, jak dokonalý výjev musela každodenně pozorovat. Přesto byla šťastná, že zde mohla žít. Čas jako kdyby tu běžel pomaleji a klidněji, než kdekoli jinde. Také milovala přehlednost, která tu panovala. Charlie město přirovnávala k šuplíkům, které jsou dokonale roztříděné. Každá budova vypadala, jako kdyby byla zrozena přesně pro místo, na kterém byla postavena. Zkrátka nebylo těžké se ve městě orientovat. Vše dokonale zapadalo na své místo.

Nyní šla Charlie po Montrachetově ulici, která vedla rovně na sever až k budově, do které měla namířeno. Doopravdy existovala věc, kterou měla Charlie radši než samotnou zimu. Protože i kdyby byla zima kvůli globálnímu oteplování někdy zkažena a na zem by neusedla jediná vločka sněhu, bruslit na umělém ledě se dalo kdykoli v roce. Charlie měla navíc k dispozici tu výhodu, že v ice aréně, kterou ve městě měli, pracoval její strýc, Fred William. Ice aréna byla veřejným bruslištěm, ale normálně otvírala až po deváté hodině. Pro Charlie byla otevřená vždy.

Strýček Fred byl milým mužem s nakrátko ostříhanými vlasy a nebojácnou povahou. S ničím si nelámal hlavu a i když tomu Charlie na začátku nemohla uvěřit, pořídil jí její vlastní kopii klíče od brusliště.

Ten den si pamatovala dobře. Stále před sebou viděla lišácký úšklebek na strýcově tváři stejně jako slova, která ten den pronesl. „Charlie, upřímně si myslím, že trávíš víc času na ledě, než na zemi," říkal tehdy, „Vidím tě v ice aréně skoro každý den a před týdnem, když jsem tam na tebe ráno čekal, mě trkl skvělý nápad," usmál se. „Víš, někdo jako ty by měl vlastnit svůj osobní klíč. Už jsem o tom mluvil s ostatními pracovníky a všichni se shodli na tom, že pokud dokážeš udržovat pár pravidel, nebude to nijak vadit. Zaplatil jsem za tebe zálohu na rok, dá se říci denní vstupné. Musíš ale přísahat, že za sebou pokaždé zamkneš. Kdyby se něco stalo, vina by padla na mě. Můžeš mi to slíbit, Charlie?" A jistěže mu to slíbila. Byla štěstím bez sebe a strýcova slova si vzala k srdci. Nikdy nezapomněla zamknout a pokaždé, když otáčela klíčem v zámku, vybavila se jí usměvavá tvář strýčka Freda.

Dnešek nebyl výjmkou a po tom, co se Charlie dostala hbitě přes Montrachetovu ulici, už slyšela cvaknutí zámku, když za sebou zamkla. Klíč strčila zpátky do tepla kapsy a vydala se napříč vstupní halou s mramorovou podlahou. Obešla podélný pult, za kterým normálně stojí pracovníci a vydala se rovnou přes chodbu až k dalším dveřím. Neobtěžovala se s rozsvěcením, protože i když se právě na podzim dostávala tma dřív do dne stejně jako zůstávala déle ráno, venku už bylo poměrně světlo a stačilo k tomu, aby dostatečně osvětlilo chodby.

Charlie otevřela těžké dveře. Ovanul ji chlad a atmosféra vnitřní ice arény. Místnost byla vcelku velká, zdi měli bílou barvu a pár laviček společně s ohraničením ledu bylo sladěno do modro žlutých barev. Po tom, co Charlie rozsvítila se od ledu začalo odrážet světlo, které zviditelnilo i logo arény, pohřbeno pod zmíněnou vrstvou ledu.

Charlie se na tváři rozlil úsměv. Tohle byla její chvíle. Neztrácela čas a vydala se rovnou k nejbližší lavičce, na které se přezula do bílých bruslí s černou podrážkou a stříbrným ostřím.

Místností se rozlehl zvuk nárazu kovu o led. Charlie se odrazila a poprvé prořízla ticho arény, když začala v kruzích jezdit dokola, aby se rozehřála. Ten pocit byl nenahraditelný a jedinečný. Charlie ráda přirovnávala bruslení k tanci, přestože to byli dvě odlišné věci. Když jste bruslili a vaše pohyby zanechávaly v ledě čáry vašeho tempa, neexistovalo nic než myšlenky a tvrdost ledu, která se změnila ve změť nádherných vzpomínek .

Charlie měla s bruslením spoustu zkušeností. Uměla několik skoků a otoček, které se zdály být nebezpečnými i přesto, že je trénovala už řádku let. Patřili mezi ně skoky zvané flip a Lutz. Charlie nebyla malá, ale ani ne dost velká na to, aby zvládnutí těchto skoku nebylo k obdivu.

Dnes měla v plánu procvičování flipu. Skok nebyl nároční, ačkoli tak vypadal.

Šlo o výskok a otočku, po kterém jste dopadli na led tak, že jste jeli na jedné noze směrem vzad s rozpřáhntýma rukama. Na Charlie tento skok vždy působil elegantně a už když ho poprvé uviděla v státní ice aréně, která byla přeplněná fanoušky krasobruslení, věděla, že to bude první skok, který se kdy naučí.

Charlie se na ledě zastavila a zhluboka se nadechla. Věděla, že to dokáže, neměla se přece čeho bát. Tak proč se dnes jen cítila tak nervozní?

Rozjela se přímo vpřed. V hlavě už si skládala postup bezpečného dopadu, vše měla pod kontrolou. Nakonec se přece jen nebylo čeho bát. Nastala ona chvíle. Charlie se silně odrazila od ledu a vymrštila se do vzduchu. Neotočila se ale ani o 180 stupňů, když u dveří spatřila tvář jednoho ze zaměstnanců. Ve skutečnosti si ani nebyla jistá, jestli šlo o tvář a nebo o rozmazanou šmouhu, kterou vytvořila její fantasie, ale než stačila jakkoli zpracovat onen šok, otočka byla za ní stejně jako vteřiny, při kterých se měla soustředit na dopad. 

Pozadu tvrdě dopadla na ledovou plochu. Uslyšela hlasité křupnutí uvnitř hlavy a výkřik, který se ozval jakoby z dálky. Po chvíli ji však došlo, že patřil jí samotné. Zatmělo se jí před očima a vše pohltilo temno.

Nevím, co napsat. Kapitola mi přijde zvláštním a nevysvětlitelným způsobem urychlená, možná až.. odbytá? Přesto jsem si ale její psaní užila. S bruslením mám poměrně zkušenosti, ačkoli když jsem se já zkoušela naučit jakýkoli skok, dopadlo to modřinou, bolestí a opakovaným zklamáním. (Jednou to stejně určitě zvládnu!) . Chci jinak opět poděkovat za hlasy. Jsem opravdu ráda, že je můj příběh alespoň někým čtený. Světe div se, opravdu moc mi to dodává chuť k psaní. Děkuji!

Jinak.. jaký je váš názor? Která z postav je vám nejbližší a která „nebezpečná událost" se vám zatím líbila nejvíce?

Esteriala