Přestože stromy ještě nezískaly zpět všechno své listí, smíšený les působil klidným, radostným dojmem. Měkká půda plná živin příjemně pružila. Slunce už z ní vytáhlo většinu přebytečné vody, takže nepředstavovala mazlavé bláto, ale pouze vlhkou zeminu. Ve vzduchu se vznášela svěžest, kterou si užívala, přestože ta nejlepší vůně přicházela vždy po dešti.

Kromě šustění křídel a vrzání větví se ozýval i ptačí zpěv. Kdesi dokonce zaslechla datla. Příroda žila. Překonala ospalost, vybojovala si nadvládu. A ona s ní. Když sledovala své okolí, neubránila se úsměvu. I když se les zdál nehybný a téměř prázdný, věděla své. Stačilo si všímat. Stačilo naslouchat drobným znamením, která po sobě zvířata zanechávala. Stačilo prohlédnout zem, jež mnoho z nich ukládala.

Následovala myšlenky a pohlédla dolů. Tentokrát nekráčela po stezce, ale jen tak mezi stromy. Půdu zde pokrývala vrstva jehličí, protože do této části lesa lidé místo listnáčů vysadili jedle, smrky a borovice. Samozřejmě že i takové stromy měli v přírodě své místo, ale nesmělo se to přehánět. Nic se nesmělo přehánět.

Po zemi se válely šišky, nijak velké, přesto důležité. Sehnula se a jednu sebrala. Dole měla cosi jako stonek, páteř, kterou obyčejně obrůstaly šupiny. Ty nyní chyběly, zatímco na vršku šišky částečně zbyly, ohlodané a neúplné.

Držela stonek mezi prsty, jako by mohl dát život. Což možná i udělal. Přestože lidé by šišku pravděpodobně přehlédli, svědčila o přítomnosti živých tvorů. Dokazovala, že příroda sílí. Bylo nádherné ji jen držet a představovat si, jak z ní drobné drápky a zoubky divoké veverky odtrhávají šupinky.

Upustila ji zpět na zem, kam patřila. Vyrostla jako součást přírody. Stejně tak i zanikne a přetvoří se v půdu plnou živin, pokrytou zeleným kobercem s bílými květy. Zdejší les přesně takové podmínky, vhodné pro společenské sasanky, poskytoval a ony tu vytvářely doslova komunity. Sama se nacházela v blízkosti jedné z nich.

Pomalu se k nim vydala. Neměla důvod spěchat. Dřív, než stihla dojít až ke koberci listů, ji však zarazil ojedinělý bílý záblesk.

„Sasanko hojná,
proč jsi samotná?"

Drobné květiny růstávaly pohromadě, jako celek. Poklekla k malé rostlince.

„Stonek ti opuštěn klesá,
tak vnímej živou půdu lesa.
Bílý tvůj květ září na míle,
přesto cítíš se osaměle.”

Byla slabá, neměla vůli dál žít. Bez svých sester strádala. Jenže ony nebyly jedinými živými organismy. Les poskytoval domov mnoha tvorům i rostlinám.

„Tvé sestry se společně drží,
však tys rostla sama stěží.
Naslouchat zkus lesní půdě,
s ní můžeš držet pohromadě.”

Nedotkla se jí. Nemělo by to smysl. Dala by jí naději a pak odešla. Místo toho nastavila prst nedaleko lezoucímu chrobákovi. Ohmatal ho, ale pak na něj důvěřivě vlezl a nechal se přenést k rostlině. Tam ho opět jemně položila. Zahýbal krovkami a začal zkoumat listy i stonek bílého květu.

„Každý život je světélko.
Copak se utrápíš, sasanko?
Svět kolem kypí životem,
neomezuj se svým druhem.”

Rostlina jako by se sklonila k novému společníkovi. Zkoumala ho. Pak spokojeně znovu zvedla květ. Už nepůsobila slabě. Jako by jí kontakt s živým tvorem dal novou sílu. Usmála se. Tak to má být.