Potůček zurčil a hravě se hnal mezi kameny, dlouhá léta vymýlaným korytem. Vzduch plnilo veselé bublání a šplouchání, ostré hučení, když někde vytvořil malý vodopádek. Nevšímal si okolního světa, nadšeně mířil tam, kam mu ukazovaly břehy. Nestaral se o lidské starosti, které jeho dovádění mazalo, nezajímal ho smutek, který svým proudem unášel. Nevšímal si ani vzteku, který jako by se v něm rozpouštěl.

Jí však sejmul z ramen daleko větší tíhu. Spolu s hřejivým teplem slunce zaháněl ztuhlost a únavu. Měla chuť se smát. Poprvé po dlouhé době měla chuť tvořit veselí i hrdlem a hlasivkami, nejen povytaženými koutky. Jenže ještě se nedokázala odhodlat k činu. Ještě bylo příliš brzy.

S radostným úsměvem na rtech se odvrátila od výjimečně plného potoka a následovala zvířecí stezku, která jí padla do oka. Nezajímala se, kam jde. I kdyby dorazila do končin, kde místo mírných listnáčů stojí přísné jehličnany, kde jsou řeky dravé a dny chladné, nezáleželo by na tom. Příroda jako příroda. Všechna zasluhuje úctu a respekt. Všechna se touží probudit.

Navzdory té touze ale musela postupovat opatrně. Nic se nedalo uspěchat. Tak jako se ona zatím nemohla naplno rozesmát, i když chtěla. Všechno si vyžaduje určitý čas. A ten správný ještě nepřišel. Ještě ne.

K potoku z obou stran přiléhaly malé loučky, plné časné trávy. Za nimi začínal les. Stále ne úplně probuzený a zotavený po zimě, ale přesto už z velké části olistěný a kypící životem. S lehce zvednutými koutky se vydala po nejasné stezce, která se proplétala mezi stromy. Jenže ona naslouchala. Instinkty a rozespalé srdce ji vedly zákruty, jež se od okolního porostu téměř nedaly rozeznat.

Houští napravo se najednou zachvělo. Stihla sotva zastavit a lehce ustoupit, než se na stezku vyřítilo klubko rezavých chlupů. V první chvíli na převalující se změť ocasů, uší a tlap jen překvapeně hleděla, ale nakonec se téměř rozesmála. Pomalu a opatrně, protože kosti jí občas stále vrzaly, si přiklekla. Klubko se zastavilo a z chaosu se na ni upřely dva páry zvědavých očí.

„Lištičko hravá,
proč jsi tak nedočkavá?"

Klubko se pomalu rozmotalo. Teď před ní napůl ležela dvě mláďata, obě dychtivá zjistit, co je zač, přesto připravená se znovu prát.

„Jaro už pomalu přichází,
tak počkej si na mlází.
V něm schováš se bratrovi jako stín,
nikdo tě nepozná od rostlin."

Zjevně chytila správnou stopu, protože menší a drobnější lištička se váhavě narovnala a zvědavě naklonila hlavu.

„Do hustých keřů skoč, lovcem buď,
plížení podpoří tvoji chuť.
Trénuj um číhat bez dechu,
vždyť později bude ti k užitku."

Její ocas jednou proletěl vzduchem a švihnul druhé mládě do zadní nohy. To se otočilo a kouslo po sestře.

„Ztuhni a vzduchu měj maličko.
Copak se nezklidníš, lištičko?
Poslechni svou stránku rozumnou,
vždyť ty jsi šelmou všežravou."

Malá lištička oplatila bratrovu laskavost a pak, dřív než zareagoval, uskočila pryč a ztratila se v křoví. Lišče krátce zavrčelo a okamžitě se vrhlo za ní. Hra mohla pokračovat, ale malá šelma teď věděla, jak využít terénu. Teď už pro sourozence nebude tak lehké ji najít.