Těsně kolem její tváře proletěla bzučící včela. Ani sebou necukla, jen zastavila a s úsměvem pozorovala, jak si sedá do jednoho z barevných květů. Poklekla k ní a sledovala, jak si do váčků na nohou ukládá jemný prášek.

Pod květem, který si včela vyhlédla, ji najednou zaujal hemživý pohyb. Stočila oči a zaostřila. Mravenci. Červeno-černí členové rozsáhlé komunity, která se po zimě už vzpamatovala. Přesto svůj domov stále zvětšovali. Pro svou královnu byli ochotní i schopní unést mnohokrát těžší předměty, než kolik sami vážili. Sledovala postupující řady s úctou. Kromě síly měli i výrazný smysl pro pořádek. Tvořili mezi travou stezičky, velkým živočichům sotva patrné, ale pro ně představovaly hlavní cesty z i do mraveniště. Každý směr měl svou vlastní polovinu. Pohybovali se jako jedno velké vědomí, rozdrobené, ale propojené se všemi svými kousíčky.

Jedna část mravenčí stezky vedla přes celkem holé místo, kde byla jejich uspořádanost vidět ještě víc. Aniž zpomalili, překonávali dvě rovnoběžné prohloubeniny. Z drobných těl sklouzla pohledem k nim, bezděčně se přisunula blíž a natáhla ruku s pokrčenými prsty. Stopa. Nevelká a ne příliš zřetelná, ale přesto stopa. Znamení uchované zemí. Nejspíš vznikla nedávno, během krátkého svěžího deště, kdy půda změkla. Zvedla se a vyrazila směrem, kterým stopa ukazovala. Cosi se jí přesto nezdálo. Zvířata, která podobné zanechávala, většinou kopyta díky menší váze neotiskávala tak hluboko. Tohle bylo buď vyděšené nebo těžké. Nebo obojí.

Přidala do kroku. Už se neploužila jako na začátku, od zimy hodně zesílila. Najednou zírala do neklidných černých očí. Ztuhla. Hnědá laň před ní také, nohy napjaté a připravené k útěku. Pomalu natahovala ruku před sebe a zároveň klesala v kolenou v uklidňujícím gestu. Věděla, že je cítit zvláštně. Jako probuzená šelma, která však nehodlá lovit. Zajíčata z ní tu lehkou dravost téměř necítila, zima ji totiž pohřbila hluboko. Ale teď už se jí vrátila téměř plná síla. A i když její mysl byla šelmou, zároveň v ní sídlila i kořist. Byla spjatá s přírodou. Byla v rovnováze. A tvor před ní to cítil.

„Laňko jemná,
proč jsi tak neklidná?”

Dlouhé uši sebou trhly a okamžitě se natočily jejím směrem. Tmavé oči ji obezřetně pozorovaly.

„Sníh odtál už dávno ze strání,
tak zdůvodni to své váhání.
Jen ať ho soumrak zakryje,
k pastvě se skloní ladná šíje.”

Nejistě pokročila vpřed. Nejspíš si nebyla jistá, co čekat. Zvedla koutky do jemného úsměvu. Viděla, že hnědé břicho se klene nezvykle široce, že nejistota v laních očích nepochází pouze od ní.

„Nenech strach a obavy,
aby ti radost a lásku sebraly,
zanechaly úzkost pouhou,
vždyť čekalas přes zimu dlouhou.”

Štíhlé nohy se pohnuly a krk natáhnul, až se černý čumák dotkl jejích uvolněných prstů. Jemně ji pohladila po čele a položila dlaň na hnědý bok.

„Matkou hrdou buď zakrátko.
Copak teď lituješ, laňko?
Neboj se pocitu cizího,
vždyť vrátíš se znovu ve stádo.”

Samice nejdřív trochu poplašeně ustoupila, ale dotyk na ni přenesl část klidu. Zastavila a překvapeně k drobné ruce přičichla. Vděčně odfrkla a drcla do ní hlavou, než tiše zmizela v křoví.