„Těšíš se na vyhlášení, Kristin?“ zeptala se prodavačky v cukrárně Wall jedna starší žena.

Dívka se zhluboka nadechla. „Jistě. Nemohu se dočkat.“

„To chápu. Určitě budeš jednou z nich.“

Kristin sevřela ruce v pěst. „Uvidíme,“ přinutila se k alespoň částečně klidné odpovědi. Zabalila zákazníci zákusky a s přáním hezkého dne ji vyprovodila z cukrárny.

Jakmile žena odešla, brunetka frustrovaně vydechla.

„Co to jako bylo?“ zeptala se jí její kolegyně.

„Tohle poslouchám neustále,“ rozhodila naštvaně rukama. „Vlastně ne. Čas od času mě lidi litují.“

„A to jako proč?“ zeptala se poslední osoba v místnosti.

„Protože jsem krásná, ale nejsem čistá sedmička,“ protočila Kristin očima.

Její kamarádka se uchechtla. „Tohle je kravina. Říkala jsem to už Jennifer. Nikdy bych se takové blbosti nezúčastnila a když už, tak proto, abych lidem ukázala, že nemusím být čistě z jedné oblasti, abych byla hezká.“

„Přijde mi urážlivé hodnotit člověka podle toho, jak by měl vypadat podle něčeho, co platilo kdysi dávno,“ přidala se k ní Kristin a doplnila bonbóny do skelice.

„S tím souhlasím. Přijde mi nefér, že nemám šanci,“ povzdychla si Jennifer.

„Nebuď zklamaná, Jennifer. Jsou hloupí, pokud tě nevyberou,“ chlácholila ji tmavovláska.

„Jsou hloupí, pokud nevyberou tebe, Kris,“ opáčila dívka.

„Proč myslíš?“ nakrčila Kristin nejistě obočí.

„Protože máš to, co by princezna měla mít. Umíš se chovat důstojně, uctivě a máš soucit,“ argumentovala její kolegyně.

Kristin se dojatě usmála. „Děkuju ti, Jennifer. Já ale nikdy nechtěla být princeznou.“

„Ani jako malá?“ dobírala si ji starší z dívek.

„Ani jako malá, Rachel,“ odpověděla dotčeně. „Chtěla jsem být modelkou,“ důležitě našpulila ústa a vypnula hrudník, čímž vyvolala u zrzavých sester záchvat smíchu.

Každý občas touží po tom, být někým jiným. Vypadat jinak. Mít jiné vlastnosti, umět něco víc. Závidíme lidem jejich vzhled, život, rodinu. Jenže co kdybychom se jednou skutečně probudili jako někdo jiný? Někdo, kdo je od nás na míle vzdálený. Jinak vypadá, jinak se chová, jeho rodina je od té naší diametrálně odlišná. Jeho příběh je také jiný. Možná ale ne tolik, jak jsme si celou dobu mysleli. A nebo ano. Třeba se skutečně tak moc liší. Tak moc, že se nám to nakonec nebude líbit. Žádný život není dokonalý. Každý má své klady a zápory. Pokud se naučíme hledat v tom špatném to dobré, nakonec můžeme být šťastní i s tím, co máme a nemusíme toužit po cizím. Koneckonců, život někoho druhého může být daleko komplikovanější, než ten náš.

Přesně to si uvědomovala tmavovláska, když pozorovala při úklidu cukrárny sourozence Wallovi. Byla jejich matce vděčná, že jí po Harryho přimluvení dala ještě jednu směnu a to přesně den před koncem oslav Osvobození.

Příběh rodiny Wallů slyšela několikrát. Krásná zrzka ze třetí oblasti se zářivě modrýma očima, bambulkovým nosem, drobným horním rtem a naopak velkým spodním, s pihovanou tváří a bledou pletí, se zamilovala do chlapce z jedné z původních rodin sedmičky. Zatímco on byl dokonalým příkladem své oblasti, ona zase hrdě reprezentovala tu svou. Přes nelibost některých lidí se vzali a ona se přestěhovala do oblasti, jež jí byla cizí. Společně otevřeli cukrárnu Wall a pořídili si tři překrásné děti, jež z obou Oblastí sdělily něco. U všech nad hnědou vyhrála rez, zatímco modré oči po matce podědil pouze jejich syn. U obou dívek se jednalo o jakýsi prazvláštní odstín, jež jim dodával na zajímavosti.

Každý z nich si v sobě nesl něco z trojky a sedmičky zároveň. Nelišili se tím jen od svého okolí, ale i od sebe navzájem.

„Harry!“ vyjekla se smíchem dívka, když ji zasáhl mokrý hadr, což jí vytrhlo z jejích myšlenek. „To ti nedaruju!“ popadla hadr, namočila jej do nejbližšího kýble a za svým zrzavým kamarádem se rozběhla.

Hadrová bitva se neobešla bez vody plné mydlinek a nakonec i košťat, protože pokud nebyla podlaha natolik špinavá, aby potřebovala péči koštěte a hadru, nyní už byla. Voda, čistící prostředek a především šlápoty, byly naprosto všude. Nebylo tedy divu, že se úklid, který obvykle trval dvacet minut, protáhl na více než hodinu. Zrzek a jeho kamarádka si totiž museli dát odvetu.

Domů dorazila dívka unavená, ale šťastná. Chvíle se sourozenci Wallovými jí vždy dokázaly zvednout náladu. V dobrém rozpoložení otevřela dveře, prošla přes předsíň a dále chodbou do kuchyně.

„Ahoj mami,“ usmála se na ženu, jež seděla u malého stolku u okna.

„Ahoj Kristin. Jak ses měla?“ zajímala se Elisia.

„Dobře, ty?“ odtáhla židli a posadila se naproti Elisii.

„Já také.“

Něco v jejím výrazu však dívce napovědělo, že její matka nemluví tak úplně pravdu.

„Ode dne, kdy vyhlásili Zápis, se chováš zvláštně. Stalo se něco když si byla u královského dvora?“ optala se tmavovláska.

„Ne...“

„Mami, nikdy jsme si nelhaly. Proč s tím teď začínat?“ naléhala Kristin.

Žena si povzdychla. „Dobrá tedy. Nebudu ti už lhát,“ natáhla se přes stůl a něžně pohladila svou dceru po tváři. „Jen se mě nesmíš na to období ptát.“

„Ale...“ pokusila se Kristin cosi namítnout.

„Žádné ale. Jednou ti to povím. Dnes ale ne,“ s tím se zvedla od stolu a zamířila do své ložnice. Tmavovlásku nechala celou zmatenou, samotnou s jejími myšlenkami.