Dveře do pokoje se otevřely. Stála v nich blonďatá dívka, v jejíchž očích se leskly slzy. „Kristin,“ špitla.

Tmavovláska nebyla schopná zvednout hlavu z polštáře. Pouze hlasitě vzlykla. Blondýnka se na nic neptala. Dokonce už ani nic jiného neřekla. Pouze odhrnula přikrývku a vlezla si ke své kamarádce. Objala ji ze zadu kolem ramen, hlavu si opřela o tu její. Poslouchala její pláč, cítila její slzy, jež jí sem tam dopadly na ruku. Tiskla ji k sobě jak jen mohla. Když tmavovláska začala lapat po dechu, lípla jí pusu do vlasů a modlila se v duchu, aby ta bolest brzy odezněla. Samotnou ji smrt Bekki zasáhla. Věděla však, že pro Kristin je to několikanásobně horší. Pocházely ze stejné Oblasti, sdílely společně jedny komnaty. Strávily spolu nespočetně hodin. Za těch několik týdnů je k sobě vázalo pouto přátelství. Na tomto šíleném místě bylo těžké najít někoho, komu jste mohli věřit. Někoho, kdo by při vás stál. A když už jste ho našli, ani za nic na světě jste jej nechtěli ztratit.

„Slíbila... Slíbila jsem jí, že... Že se uvidíme později a...“ vzlykla tmavovláska. „A teď?“ z očí jí proudem tekly slzy. Nebylo v jejích silách je zastavit.

Žal ji ovládal a ona se mu ochotně oddávala. Proč? Protože tohle bylo daleko horší než to, co do této chvíle zažila. Zármutek ze smrti kamarádky byl daleko větší než očekávala. Nebyla na to připravená. Ani zdaleka. Jenže... Dá se na tohle připravit? I když čekáte, že vás někdo zradí, bolí to. I když víte, že se s někým na nějakou dobu budete muset rozloučit, pláčete. Na některé věci se připravit nelze. Vždy vás zasáhnout nezměrou silou, jež vás tlačí ke dnu bez možnosti se nadechnout. Vzduch pomalu dochází a vy cítíte, že za chvíli přijde konec. Konec, který je tak blízko a tak daleko zároveň. Každý další okamžik, každá další vteřina je utrpením. Pokud ale vytrváte, nakonec přijde vysvození.

A to také přišlo. Dívku obklopila temnota a ona se jí s radostí poddala. Nejednalo se o spánek plný snů. Ne. Tohle připomínalo spíše bezvědomí. Přesto jej Kristin ocenila. A nejen ona. Blondýnce lámalo srdce, vidět ji v takovém stavu. Stále ji objímala, jednou rukou hladila po zádech. Nepouštěla ji ani ve chvíli, kdy se dveře do pokoje znovu otevřely a dovnitř vstoupil korunní princ, následovaný Kristininými služebnými.

„Budu nezdvořilá, ale teď se vám klanět nebudu,“ upozornila prince šeptem. Věděla, že pokud se o tom Kristin dozví, dostane přednášku o tom, kam se podělo vše, co ji tak pracně vtloukala do hlavy. Nebo to možná bylo jen zbožné přání. Nebylo totiž pochyb o tom, že tmavovláska bude mít po probuzení mnoho práce sama se sebou, natož aby řešila, že se její kamarádka zachovala jako hulvát.

Korunní princ na znamení, že rozumí, přikývnul. „Jak je jí?“ zeptal se s očima upřenýma na tmavovlásku, jež neklidně oddechovala.

„Jak myslíte?“ odvětila Lorelay otázkou, přičemž Kristin pohladila po vlasech. „Bekki nebyla její nejlepší přítelkyně, ale přesto pro ni znamenala hodně,“ mluvila tiše, v očích jí štípaly slzy. Až moc dobře si uvědomovala, že o život mohla přijít i ona. Důkazem tomu byla tenká rána na rameni.

„Co mám dělat?“

Zoufalství v jeho hlase Lorelay zasáhlo. „Dejte jí čas,“ vydechla a upřela na něj naléhavý pohled. „Bude potřebovat připomenout, že na to není sama. Já... Když odešla Ineke, byla to rána. Znala jsem ji odmala, vždy to byla moje přítelkyně. Celé ty roky tu byla pro mě a najednou tu nebyla,“ smutně se usmála, když se její oči znovu přesunuly na tmavovlásku, jež spala v její náruči. „Kristin při mně stála. Pomohla mi se s tím vyrovnat. Upnula jsem se na ní. Má pozornost se z Ineke přesunula na ní a já díky tomu pochopila, že tu nejsem sama. Jenže Kristin...“ povzdychla si. „Když odešla Edit, upnula se na Bekki.“

„Vzali jsme jí obě. Tak to vnímá, že? Zámek jí připravil o obě,“ konstatoval devastovaně Matthew.

Blondýnka zavrtěla hlavou. „Teď to dává za vinu všem. Až ustoupí šok, začne vinit jen samu sebe.“

„Ale...“

„Není to její chyba. Já to vím. Ona ale ne,“ zarazila Lorelay Mattovi protesty.

Princ se na ní po celou dobu ani nepodíval. Stejně jako ona hleděl na Kristin, jako kdyby měl strach, že mu co nevidět zmizí.

Nevěděl, co by měl udělat. Co se od něj očekávalo. Bylo mu jasné, po čem tmavovláska toužila nejvíce. To jí ovšem splnit nemohl. Nedokázal vrátit její přítelkyni život. To nebylo v jeho moci. V hlavě si začal probírat, jak k tomu všemu došlo. Zámek měl být dokonale zabezpečený. Jak se to mohlo stát? Procházel všechny přístupové cesty, okolní lesy, vzdálené louky. Přemýšlel, jak se do zámku ty zrůdy mohly dostat. Útok k radosti jeho otce nebyl tak krvavý, jak se původně zdálo. O smrt přišli tři sloužící, jeden strážný a dívka, jež prošla Zápisem. Bekki byla jedinou obětí z vybraných. Ten večer přišlo o život pět lidí. V moři zraněných a přeživších se to zdálo jako nic. Pro některé to ovšem znamenalo mnoho.

Světlovlasý muž přistoupil k posteli a natáhl ruku k tváři dívky, která mu přirostla k srdci rychleji, než kdokoli před ní. Toužil se jí dotknout. Aby se ujistil, že tam stále je. Že onen útok přežila. Apřesto to neudělal. Proč? Protože by si to nepřála. Tolik mu na ní záleželo i přesto, že jí znal tak krátkou dobu. „Budu muset jít. Podařilo se nám zaujmout dva pachatele. Musím zjistit, jak se sem dostali,“ svěřil blondýnce. „Pošlete pro mě, až se probere?“

„Pokud si to sama bude přát,“ odpověděla blondýnka tiše. Ráda by mu slíbila, že pro něj pošle, že mu dá vědět hned, jak Kristin byť jen zamrká. Nemohla to ale udělat. Tohle nebylo její rozhodnutí. Nezáleželo na tom, jak moc soucítila s korunním princem. Tady musela být na prvním místě Kristin. Vždycky to bude Kristin.

Muž přikývl. Víc od ní neměl právo žádat. Stejně jako pětka si i on byl vědom toho, že nyní šlo o Kristin, to ona musela rozhodnout o tom, co zvládne a co ne. Na co se bude cítit, a co bude muset počkat. Proto se s hlubokým nádechem dal na odchod.

„Děkuji,“ bylo to poslední, co Lorelay zaslechla, než se za ním zavřely dveře.

_______________________________________

Vůbec tahle kapitola nezačíná a nekončí stejným slovem 😅🚪

Bekki jsem měla ráda, co vy? 😭

💋🤗💖