Zažili jste někdy ten pocit, kdy je váš hrudník příliš těžký na to, abyste se nadechli? Vaše srdce buší, ale přitom jako kdyby stálo a vypovědělo službu, zatímco v uších vám šumí a myšlenky letí jako zblázněné. Nohy se vám třesou a vy nevíte, co dělat, protože nejste schopni normálně uvažovat. Celé tělo vás bolí, klepe se, z dýchání se stává nepříjemná zátěž a vy jste schopni smířit se s myšlenkou, že umíráte, i když víte, že jde jen o paniku, která zaplavila celé vaše tělo a ovládla vaší mysl. Lapete po dechu, do očí se vám hrnou slzy a nejste schopni jediného kroku. A pak najednou všechno pomine. Bolest se otupí a vy na roztřesených nohách přeci jen dojdete ke svému cíli. Na chvíli se oddáte naději.

Štíhlé prsty, jež se nekontrolovatelně třásly, zachytily tenkou látku a odhrnuly ji stranou. Bílé zuby se zakously do spodního rtu, jehož tenkou kůži prokously. Tenký pramínek krve stekl až na dívčinu bradu ve stejnou chvíli, jako se spustily slzy, jež smáčely její tvář.

„J-Jak...“ bylo to jediné, co ze sebe dostala, když ucítila, jak se jí mužské paže omotávají kolem pasu. „Nech mě,“ odstrčila od sebe ruce korunního prince a bylo jí absolutně jedno, že porušuje etiketu. Celé vychování a přetvářka najednou neznamenala vůbec nic. Bolest byla zpět. Znovu ovládala její tělo, otupovala její smysly a brala jí chuť k životu.

„Je mi to líto, lady Kristin.“

Dívka zvedla zrak ke strážnému. Nemohla se na něj zlobit. Ne, když viděla v jeho očích stejnou bolest, která srážela na kolena ji. „To mně je to líto, Gacei,“ otřela si oči a prsty jemně přejela po tváři dívky, jež bez známek života ležela v jeho náruči. Vypadala, jako kdyby spala. Víčka zavřená, na nich zbytky stínů a stopy linek. Řasy, za které by se nemusela stydět ani mrkací panenka, byly slepené. Vedly od nich tmavé cestičky po tvářích a Kristin se musela hodně snažit, aby nemyslela na to, jak moc její přítelkyně v posledních chvílích svého života trpěla.

Pokud se nedokázala smířit s tím, že Edit musela opustit zámek, když ona zde zůstávala, jak se potom mohla smířit s něčím takovým, jako byla smrt. Její sebeobraz, láska, kterou cítila sama k sobě... To vše bylo pryč. Tohle byla její chyba. Měla na ní dávat pozor. Slíbila to Edit. Slíbila jí, že se o ní postará. Nedokázala to. Porušila slib. A teď? Teď byla Bekki nenávratně pryč.

Služebné, jež přinesly nosítka ani nezaregistrovala. Když strážný položil tělo tmavovlásky na nosítka, jež ležela na zemi, poklekla vedle něj. Vzala do své ruky tu dívčinu. Slzy jí stékaly po tvářích a ona se je ani nepokoušela zastavit. Rozervávalo jí to zevnitř. Žal, smutek, pocit viny. Vyčítala si to. Vyčítala si, že nebyla s ní. Nebyla s ní a už nebude mít příležitost to napravit.

Mužská ruka se letmo dotkla jejího ramene. Tentokrát už dívka neuhla. Stále cítila nechuť, ale na odstrčení princovi ruky se cítila až příliš slabá. Oči rudé od pláče měla přivřené, hlavu skloněnou k zemi. Držela Bekki za ruku i přesto, že už to dívka nemohla cítit. Tmavovláska se stále nedokázala smířit s tím, že už ji nikdy neuvidí. Chtěla si ji pamatovat jako tu veselou dívku, jež často někam mizela. Tím, že tu teď bude sedět u jejího těla nic nezmění. Proto se sklonila a vtiskla dívce pusu do vlasů. „Odpusť mi,“ zašeptala tiše, když pustila její ruku a zvedla pohled ke korunnímu princi.

Natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. Nepřijala ji. Dívčinu smrt nevyčítala jen sobě. Vyčítala ji i jemu. Jemu i Anthonymu. Zavrtěla odmítavě hlavou, načež se opřela o ruce a pomalu vstala. Nohy jí zradily a ona by skončila na zemi, kdyby jí pohotově nezachytily snědé ruce. Nechala Bastiena, aby ji vzal do náruče. Ruce mu omotala kolem krku a hlavu si vyčerpaně opřela o jeho rameno. Jako z dálky vnímala Mattův hlas, pláč, křik, ale i ojedinělý výstřel. V jejím srdce nezbylo místo pro nic jiného, než strach a smutek ze ztráty kamarádky. Při myšlence na to, že nikde neviděla Lorelay, jí bylo ještě hůře. Jednu svou přítelkyni toho dne už ztratila. Nemohla přijít o další. Nemohla.

_______________________________________

Tak tahle kapitola bolí ještě víc 😭😭