Pohledy přítomných se přesunuly na dívku malého vzrůstu v poměrně obyčejných šatech.

„Prosím?“

„Omlouvám se za přerušení, dámy,“ kývla hlavou na znamení úcty. „Jen jsem chtěla doplnit to, co vám zřejmě uniklo,“ ozvala se znovu Kris.

Bellance měla co dělat, aby se nerozesmála.

„Proč bys měla být střetem zájmu zrovna ty?“ prohlédla si ji podezřívavě žena z dvojky.

„Pokud se nepletu, mluvíte o Elisii Lark,“ věnovala ženě svůj okouzlující úsměv Kristin.

„Znáš ji?“ chtěla vědět další opatrovnice.

„Ano. Elisia Penner, tak se totiž jmenuje teď,“ upozornila přítomné, „je moje matka.“

„Panebože,“ chytila se za ústa žena z první Oblasti. Vstala, obešla stůl a přistoupila ke Kristin. Natáhla k ní ruku.

Dívka se tedy postavila na nohy a nabízenou ruku přijala.

Žena se na ní laskavě usmála. „Jmenuji se...“

„Princezna Eleta,“ dívka se lehce uklonila. „Já vím, kdo jste, výsosti.“

„Tak přeci jen o nás Elisia mluví,“ usmála se potěšeně.

„Vlastně ani ne, výsosti,“ přiznala Kris, když jí bylo znovu povoleno posadit se ke stolu.

Jediná žena, jež v této místnosti nesla titul princezna, se zasmála její upřímnosti. Na další otázky ohledně její matky odpovídala Kris stroze. Došla k závěru, že pro jeden večer toho o sobě prozradila víc než dost.

Nicci měla pravdu. Během večeře se tmavovláska dozvěděla o ostatních tolik informací, že nebyla schopna si je všechny pamatovat. Musela pouze doufat, že až bude potřeba, něco se jí vybaví.

„Bellance, smím se jít projít?“ zeptala se své průvodkyně, když opustily jídelnu.

„Ale jistě, Bekki a Edit půjdou s tebou?“ jakmile pohlédla na zbývající dvě dívky, zamračila se. Vypadalo to, že sotva šly. „Nelíbí se mi, že bys zůstala někde sama.“

„Můžete za mnou poslat jednu ze služebných. Půjdu se projít do zahrad,“ navrhla Kristin, která si zoufale přála už být na čerstvém vzduchu.

„Dobrá,“ souhlasila neochotně Bellance. „Nechoď ale daleko.“

„Jistě,“ přisvědčila dívka a prosklenými dveřmi zamířila ven ze zámku.

Tolik se to zde od sedmičky lišilo. Byla zvyklá, že jakmile se šla projít na louku, získala tak samotu. Tady ne.

„Slečno,“ kývnul na ní muž v modré zbroji, jež značila královskou gardu.

S milým úsměv mu kývnutí oplatila. Stále ještě si na své postavení nezvykla. A jak se zdálo, ani onen muž si jej nebyl vědomý. Jinak by dle etikety musel ohnout svá záda namožena po honu. Dívce do oka padl nedaleký labyrint, jenž by jí mohl přeci jen nějaké to soukromí zajistit. Neváhala tedy a vstoupila do něj. K její nelibosti se jím ozývaly mužské hlasy, smích a rachot, který předcházel jejímu tvrdém dopadu na prašnou zem.

„Kam koukáš?“ ozval se pobavený mužský hlas.

„Na tebe očividně ne,“ odsekla Kris.

„To je ale škoda. Jsem poměrně pohledný, abys věděla,“ dostalo se jí rozesmáté poznámky.

„Ani bych neře...“ vzhlédla a na krátký okamžik se zadrhla. „Ani bych neřekla.“ Svá slova pronesla s jistotou, kterou ovšem necítila.

Muž se zasmál přesto, že jej dívčino prohlášení ranilo.

Tento muž skutečně nebyl poměrně pohledný. On byl daleko víc. Jeho světle hnědé, lehce zvlněné rozcuchané vlasy, jež díky zbytkům slunečních paprsků působily blonďatě, opálená tvář, perfektně bílé a rovné zuby, jež spolu s plnými rty tvořily odzbrojující úsměv, ji překvapily. Čekala nějakého mrňavého oplácaného drzouna a najednou na ní hleděl chlap jak hora v uniformě královské gardy.

„Je ta zem pohodlná?“ zazubil se na ni.

„A víš že jo?“ odvětila a s úšklebkem na rtech rozhodila rukama.

„To je moc hezké, ale radil bych ti vstát, pokud ovšem nechceš nastydnout,“ upozornil ji.

To bych ráda. Musela se hodně přemáhat, aby neprotočila očima. Pravda byla taková, že vstát ze země v takovýchto podpatcích, nebylo nic snadného. Kdyby šlo o cestu vykládánou kamením, tak by to nebyl problém. Do písku a hlíny by se jí podpatky ovšem snadno zabořily a ona by klidně mohla skončit znovu na zemi.

„Pokud dovolíš, rád ti pomohu.,“ nabídl jí muž ruku, jež ostražitě přijala.

Nejprve se pokusila oprášit, ale nakonec to vzdala.

„A co odměna za pomoc?“

„Prosím?“ ona slova ji přiměla zmateně zamrkat. Úplně na přítomnost mladého muže zapomněla.

„Nemusíš prosit, stačí mi ji dát,“ ukázal na svou tvář.

Tmavovláska si založila ruce na prsou. „To nemyslíš vážně,“ uchechtla se.

„Ale ovšem, že ano.“ povytáhl muž vyzývavě obočí.

Dívka nad tím protočila očima. „Velice dospělé.“

„To je vrážení do lidí kvůli získání pozornosti také,“ vrátil jí to hnědovlásek. „Hlavně to nemáš absolutně zapotřebí.“

„Prosím?“

„Neslyšela si? Na upoutání pozornosti jsi dostatečně krásná,“ odvětil, nevědom si faktu, že tahle slova působila na dívku jako spouštěč.

Kris zalapala po dechu. „Dostatečně... Tak poslyš...“ zvedla varovně prst.

„Tady jste!“ zachránila Nicci nevědomky muže od několika peprných poznámek. Komorná se zdála poněkud udýchaná. „Posílá mě slečna Orfei. Prý jste žádala o doprovod.“

„Doprovod, někam se chystáš?“ zeptal se dívky muž.

„Popletla jsem to?“ polekala se služebná.

„Ale vůbec ne, Nicci,“ uklidnila ji Kris. „Chtěla jsem se před spánkem trochu projít.“ vysvětlila.

„Pak jsem tu správně. Neměla byste se procházet sama. A už vůbec ne večer, lady,“ pokývala souhlasně hlavou Nicci, vděčná, že pro ni její paní nechala poslat.

„Lady?“ vyvalil oči muž.

„Ano, lady Kristin. Vy jste se nepředstavila?“ zatvářila se služebná zaskočeně. Kristin doposud prokazovala perfektní vychování, zarazilo ji, že by s někým hovořila, aniž by se představila jak se slušilo.

„Neměla jsem tu příležitost, Nicci. Bývala bych to samozřejmě udělala,“ ujišťovala služebnou Kristin.

Podle tónu hlasu, jež tmavovláska použila, začínala mít Nicci jisté pochyby. „Chápu, lady. Půjdeme tedy?“

„Nebude třeba. Kdyby to lady Kristin nevadilo, sám bych ji doprovodil,“ pohlédl s otázkou v očích na Kris, která okamžitě zavrtěla hlavou, muž, jehož jméno bylo tmavovlásce dosud neznámo.

„Opravdu si toho vážím, ale mám dojem, že bude lepší, když se vrátím do hradu,“ rozhodla se Kristin pozměnit své plány.

„Proč?“ nechápala Nicci.

„Slečna Orfei by mě asi moc nepochválila, kdybych tu chodila takto oblečená,“ poukázala na své šaty.

Blondýnka potlačila touhu se zasmát. „To je ale nadělení,“ dostala ze sebe s námahou.

„To opravdu ano,“ přitakala tmavovláska. „Děkuji ti. Třeba tvé nabídky využiji někdy jindy,“ pohlédla na muže, který se uklonil, aby jí prokázal svou úctu.

„To doufám,“ zašeptal muž, když se brunetka se svou služebnou vzdalovala. Ještě zaslechl, jak blondýnka lady vyslýchá ohledně špinavých šatů. Správně ovšem tušil, že to bylo to poslední, co ji zajímalo.