H:

„Jestli mi hodláš tímhle stylem za chvíli utírat i zadek, tak tě do toho tvého brzo nakopu!" zavřískala jsem na Malfoye, který mi už lezl neskutečně na nervy. Dělal za mě naprosto všechno. Nosil mi jídlo, připravoval mi koupel a oblečení. Stlal mi postel a teď mi dokonce i česal vlasy. Kdybych nevěděla, že má svůj vlastní pokoj, ve kterém skutečně jen na pár hodin mizí, pak bych věřila, že se do toho mého nastěhoval!

Byl jak mor. Vlezlý a všude.

Pozorovala jsem ho v zrcadle, před kterým jsem seděla. Snažil se mi vlasy sepnout sponou, ale moje neposedné prameny neustále ze zajetí spony utíkaly. Měl soustředěním vyplazený jazyk a mračil se jak deset čertů. Přitom se ale uchechtl, když jsem na něj vyjela. Milovala jsem ty jeho výrazy, když se nehlídal.

Posledních pár dní bylo jiných. Od té doby, co jsem se probrala. Od té doby, co mě zachránil. Myslela jsem si, že když mu poděkuju za záchranu – opět – že tím to skončí a účty budou srovnané. Jenže jsem se pletla. Z Malfoye se stala pijavice, které jsem se nemohla zbavit.

„Čekám, kdy s tím přijdeš sám, ale obávám se, že bych se nedočkala." začala jsem. Zvednul oči od snahy mi něco na hlavě vytvořit a oplatil mi modrošedým pohledem. Tvářil se vážně. „Měli bychom si promluvit a ty to víš."

„Měli, ale ještě nechci."

„Proč?"

„Protože se bojím, že když si promluvíme, tak se nic nezmění. Že, když bude vyřčeno všechno, co máme na srdcích, tak tohle, co se mezi námi děje teď, skončí. A já nechci, aby to skončilo." vysvětlil.

„Jenže si nemůžeme lhát věčně a něco před sebou hrát. Ty takovýhle nejsi, znám tě. Proto chci vědět, co se to děje."

„Hermiono, prosím. Nekažme to. Ještě chvilku."

„Školní rok za pár dní skončí a tím je pro mě tahle kapitola u konce. Nemám ještě chvilku, protože odsud odjedu a už se nevrátím. Pokud mi chceš něco říct, je nejvyšší čas." vybídla jsem ho. Přerušil oční kontakt a povzdechl si.

Nechtěl mluvit, viděla jsem to na něm.