H:

Je to blázen. Pošahanej magor! Myšlenky mi lítaly ze strany na stranu. Tělo dělalo to stejné. Chodila jsem po kabinetu sem a tam. Kdybych dokázala zachovat chladnou hlavu, tak bych měla i obavu, že prochodím zašlý koberec. Nemohla jsem se toho jeho pohledu, smíchu i stisku na krku zbavit. Byl všude. Stupňovalo se to. Nesnášeli jsme se už jako studenti, nenáviděli jsme se stále, i když jsme získali funkci ředitelů kolejí a dávno dospěli. Pořád jsme byli na různých stranách. Nebelvír proti Zmijozelu, což byla odvěká rivalita.

Škodili jsme si navzájem, jenže každý v jiné míře. Trestala jsem jeho žáky oprávněně, za to jen úkolem navíc. On trestal ty mé, zcela neprávem a přistoupil rovnou k odebírání bodů celé koleji. Naše nesnášenlivost byla na vysoké úrovni a jen profesorka, nynější ředitelka školy věděla, jak ty kořeny jsou hluboké a silné. Stále jsem ho v duchu omlouvala, chtěla jsem věřit, že není takovým, jak se zdá. Jenže to, že mě málem uškrtil mi ty iluze vzalo úplně. Byl skutečně nebezpečný a já začala pochybovat o mnohém. Především o sobě.