„Víš, Harry, Voldemort má velmi dobrou strategii. Využívá proti nám to, co sám nezná. Ztráta přátel nebo rodiny bolí a lidé jsou tím oslabení. Spousta těch, kteří byli na seznamu Voldemortových obětí se stranila všech kolem v domnění, že je zachrání. Byli i takoví, kteří za ním šli, aby své blízké uchránili před jeho hněvem. Ani jedna možnost není správná. Voldemort všechny zabije, když se rozhodne a je jedno jak moc je chráníš.“

Jeli metrem na nádraží a Harry jen tiše poslouchal. Brumbál, v mudlovském oblečení, se Harryho mlčením neznepokojoval a pokračoval: „Jsi bystrý hoch, Harry a ač často jednáš bez rozmyslu, já ti věřím. Myslím, že vím, proč se všech straníš a obdivuji to. Sám bych se odtrhnout od přátel, kteří mi jsou rodinou, nedokázal. Ale Voldemort ví, že jsi se s nimi přátelil a nezabrzdí ho ani to, že teď se jim budeš vyhýbat. Ty budeš oslabený a oni budou ve stejném nebezpečí jako dřív. Říkám ti to proto, Harry, abys neudělal chybu. Nech si času kolik potřebuješ, ale být sám není síla.“

Harryho v očích štípaly slzy a byl rád, že je čas vystoupit. Tušil, že Brumbál má pravdu, ale jemu nikdo v hlavě nepromítá jak mučí a zabíjí jeho nejbližší. A on jim nemá jak pomoct. S těžkým srdcem se vydal najít si prázdné kupé a rozhodnout se jak postupovat dál.

                              ******

Albus Brumbál se usadil do křesla ve své pracovně a přemýšlel. Harry Potter, kterého dnes doprovázel k vlaku byl jiným chlapcem než kterému loni ukazoval věštbu. Smířil se se svým osudem a chtěl na to být sám. Náhle měl pocit, že se jedná o předem prohranou bitvu. Pokud Harry rezignoval a vše přijímá se skloněnou hlavou, tak nemá šanci Voldemorta porazit.

Z hlubokého zamyšlení Brumbála vyrušilo zaklepání.

„Dále.“

„Volal jste mne pane řediteli?“ vešel do ředitelny profesor lektvarů.

„Ano, Severusi, posaď se,“ ukázal ředitel unaveně na židli.

Severus Snape se posadil a čekal, co z Brumbála vypadne.

„Chci, abys učil Obranu proti černé magii i Lektvary. A chci, abys přijal i žáky s horším prospěchem,“ ozval se Brumbál a Severusovi se zatmělo před očima.

Napřímil se a snažil se mluvit klidně, ač se mu hlas třásl vzteky: „Pane řediteli, při vší úctě, žáci kteří nedostali výbornou, nemají na lektvarech co dělat. Většina jich nerozezná kotlík od hrnce!“

„Mám proto své důvody, Severusi. Buď takto nebo dle tvých představ, ale bez Obrany.“

Severus se zhluboka nadechl, aby se uklidnil.

„A smím znát vaše důvody, pane řediteli? Nebo je to jako spousta jiných věcí, které jsou přede mnou tajné?“

„Nezačínej zase, Severusi. Hlavní důvod je jeden. Harry Potter,“ odvětil klidně Brumbál.

„Potter? Co ten s tím má společného?“

„Před tebou nemá smysl to tajit. Mám vážné obavy, že Harry Voldemorta neporazí. Ještě loni jsem byl přesvědčen o opaku, ale dnes…“

Brumbál se odmlčel a Severus se snažil zpracovat to, co právě slyšel.

„Právě proto ti chci na bedra vložit úkol, který se ti nebude líbit. Chci, abys Harryho sledoval. Proto ty lektvary. Když tam bude Harry, budeš mít další možnost zjistit, co se s ním děje. I když pochybuji, že to my dva nějak změníme,“ pokračoval ředitel a Severus měl dojem, že jeho nejhorší obavy se naplnily. Když v Pottera nemá důvěru už ani Brumbál, který se ho vždy zastával, pak situace musí být mnohem vážnější, než se doposud domníval.
     
                       ******

Harry sledoval ubíhající krajinu a přemýšlel, zda by neměl jít najít Hermionu a Rona. Ještě se nerozmyslel a dveře se otevřely a jeho dva nejlepší kamarádi stáli v nich.

„Můžeme?“

„Jo, jasně,“ okamžitě odpověděl Harry.

Na chvíli zavládlo nepříjemné ticho, které nakonec prolomil mladík s jizvou na čele. Najednou mu slova sama šla z úst aniž by nad tím nějak přemýšlel: „Omlouvám se. Vám oběma. Jste mí nejlepší přátelé a na tom se nic nezmění. Nikdy. Vím, že ty prázdniny jsem podělal a mohl jsem vám aspoň odepsat. Jsou ale věci, o kterých zatím nemůžu mluvit a musím se z toho dostat. Potřebuju jen čas. Chci, abyste věděli, že vás mám pořád rád a to že teď budu sám je pro teď nejlepší volba.“

Nejprve na něj oba koukali jako na zjevení a pak se k němu společně vrhli a vší silou ho objali. Po dvou dlouhých měsících se Harry opravdově a upřímně usmíval. Chápal o čem Brumbál mluvil, protože teď, v tuto chvíli měl pocit, že ho nic a nikdo neporazí.