Moje první změna života nebyla taková, že by se se mnou začal někdo bavit, to rozhodně ne. Moje první životní změna ani zdaleka nebyla tak hezká a už vůbec ne pozitivní. Navíc ta změna měla takovou drzost, že mi zkazila třinácté narozeniny. Už plně chápu lidi, kteří považují třináctku za něco jako číslo smůly.

Večer před dnem, kdy byly mé narozeniny, jsem jako každý obyčejný člověk ulehla do postele, abych se v klidu vyspala. Jenže to jsem ještě netušila, co mě na mé každonoční procházce na záchod čeká. Každopádně jsem se jako vždy vzbudila ve tři ráno a já šla na návštěvu k našemu záchodu, který byl ve skutečnosti obyčejná, staromódní latrína. Byla jsem rozespalá a nepozorná, a tak jsem si nevšimla hned dvou skutečností. Za prvé, z neznámého důvodu jsem tlumeně bíle svítila. Za druhé, nebyla jsem na chodbě sama.

A tak jsem kvůli mé rozespalosti a nevnímavosti nechtěně vrazila do táty. V ten moment jsem si všimla, že se mnou je něco v nepořádku. A také se na mě táta díval, ne jako na zjevení, ale jako na ducha. Jeho oči sice mířily na mě, ale dívaly se na prázdnou chodbu za mnou, kde se jen sem tam mihlo světlo měsíce, kvůli stínům od listů na stromech za oknem, se kterými si pohrával vánek. Stál naproti mně a díval se před sebe, jako bych tam vůbec nebyla.

„J-je tu n-někdo?" vykoktal šeptem vyděšeně do ticha, které na chodbě panovalo.

„Tati! Co je tohle za blbej vtip?! Vždyť stojím přímo naproti tobě!" prohlásila jsem hlasitě. Jenže to mělo stejný účinek jako bych mluvila do zdi. Stále tam jen stál s od strachu vypoulenýma očima a na nic, co jsem udělala, nereagoval. Po chvíli se jeho oči vrátily do normálu a uvolnil se.

„Huh, to jsem se ale lek. Asi jsem jen blouznil..." ulevil si šeptem.

„No to snad.." stála jsem tam s pootevřenými ústy a rozhozenýma rukama v údivu. Opět nereagoval. Pomalu se ke mně otočil zády a svým šouravým krokem se ode mě vzdaloval. S prázdnou hlavou jsem se chtěla opřít rukou o stěnu naproti od oken, jakmile jsem se však opřela plnou vahou, málem jsem spadla a zakymácela se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila že už nejsem na chodbě, ale v šedém pokoji se dvěma malýma postelemi a dvěma okny, v pokoji mých pěti sourozenců. Mý sourozenci klidně spali namačkaní na sobě a neměli nejmenší tušení, že tu jsem. Jak ti by šíleli, kdyby to zjistili. Mám totiž od nich vstup sem přísně zakázán. Každopádně jsem byla v místnosti, která má společnou stěnu s chodbou, ve které jsem se ještě před nepatrnou chvílí nacházela. V tom mi to došlo. Abych se tak z nenadání dostala sem, musela bych nějakým způsobem projít zdí, ale to je přece zcela nemožné.

Se zatajeným dechem jsem se otočila čelem ke zdi a rukou jsem máchla proti ní. Žádný tvrdý náraz ruky na stěnu se nekonal. Má ruka projela hladce stěnou. Ztuhla jsem na místě a začala panikařit. Vždyť tohle nemá být možné, ostatně jako spousta dalších věcí, které se teď dějí. Nic jsem nechápala.

Do té zdi jsem zírala dlouho, a možná bych na ní zírala i dál, kdyby v pokoji nezačal proudit vzduch čerstvý a chladný jako večerní vánek. Na pažích mi vyskákala husí kůže, jakmile mě vánek ovál znovu. To už jsem se rozhlížela po ztmavlém pokoji, odkud se ten studený vzduch bere. Nikde jsem sice neviděla ani malou škvírku, kterou by sem chladný podzimní vítr mohl vniknout, ale poryv větru přicházel od největšího okna v pokoji. Mé nohy, bez toho abych si to uvědomila, mě nesly blíže a blíže k oknu. Stále sílící vánek mi začal pročesávat vlasy a odkryl tak můj krk, na kterém se má bělostná kůže hned semkla u chloupků, jež se mi na krku zježily. Když už jsem byla velmi blízko u okna, zjistila jsem, že jsou okenice jen nepatrně pootevřené. Jen co se má dlaň s úmyslem zavřít okno dotkla ledového skla okenice, se venku za nimi prudce bíle rozsvítilo. Bodlavá záře mě udeřila přímo do očí a tlak vycházející z ní byl tak velký, že přemohl panty okenic, ty se nejdříve rozlétly směrem do místnosti a pak, když narazily na stěnu, se odporoučely okenní rámy už beze skla k zemi. Tlak a okenice mě odhodily od bílé plochy dobré tři kroky.

Jen co jsem se stihla posbírat ze země, se proud tlaku obrátil o celých sto osmdesát stupňů. Bělota tam venku mě začala vsávat. Jak se to mohlo, tak rychle obrátit? Problesklo mi hlavou, ale neměla jsem na přemýšlení moc času. Kdybych nad tím bloumala dál za chvíli bych se ocitla v té bílé nicotě. Bůh ví, co tam je. Mé rozhodnutí znělo jasně: utéct z tohoto pokoje, dokud mohu tlak v okně přemoci. Švihnutím mé pravé strany jsem se otočila zády ke světlu a tím pádem čelem ke tlaku. Zapřela jsem se nohama do podlahy a rukama hledala nějaké, jakékoliv záchytné body v pokoji. Tlak byl totiž moc velký a já si byla až moc vědoma rizika podklouznutí. Stačilo by jedno a ta bílá věc venku by mě vcucla.

Mé oči, které byly oslepené tolika světlem, za chvilku, která mi připadala jako zatím ta nejdelší v mém životě, vyhledaly pevný bod, za který bych se mohla zachytit. Kraj postele. Ruce jsem natahovala, jak jsem jen mohla, o kraj postele jsem však vždy zavadila jen špičkami prstů. Nezbývalo mi nic jiného než jedna naprosto šílená možnost. Jestli se to nepovede, Bůh ví, co se mnou bude. Jenže jiná možnost nebyla, a tak jsem pouze nahlas polkla, pokrčila nohy a soustředila do nich veškerou sílu. Protáhla jsem si prsty na rukou zhluboka jsem vydechla a s nádechem jsem se dala do akce. Skočila jsem.

Jakmile se však mé nohy ocitly ve vzduchu síla jako by mě opustila. Cítila jsem skoro okamžitý záškub, jak mě tlak strhl s sebou. To ale nezměnilo nic na tom, že ještě před tím jsem letěla proti němu a články prstů jsem se zachytila o rám postele, která byla zatížená mými sourozenci. Namáhala jsem své prsty abych se vůbec udržela. Pálily a nejradši bych se pustila. Ale to jsem nemohla, na to jsem se až moc bála toho, co bylo za oknem. Zabrala jsem vší silou. Za výčnělek v rámu jsem se přitáhla a asi přitom i pokořila hranice mé tehdejší tělesné kondice. Přitáhla jsem se až k rohu a noze postele, ještě jednou zabrala, dostala se za něj a ocitla se v závětrném místě, kde tlak překvapivě nepůsobil skoro vůbec.

Přerývaně jsem dýchala a rukou, jejíž prsty mě nepředstavitelně bolely, si setřela kapičky potu z čela. Srdce mi tlouklo několikrát rychleji než normálně, tedy alespoň myslím... už si to přesně nepamatuji, je to docela dávno. Po částečném uklidnění jsem se vydala pryč z pokoje. Se skřípěním jsem otevřela dveře, ale to jsem tehdy neřešila, pro mě bylo hlavní dostat se do své místnosti s mřížemi. I když jsem měla v okně mříže, které v noci vrhaly na protější stěnu prapodivné stíny, cítila jsem se v té místnosti v bezpečí. A tak jsem se chodbou vydala přesně tam. Šla jsem rychlou chůzí, ale když jsem si všimla, že jednotlivá okna, co jsem nechávala za sebou, se rozsvěcovala prudkým světlem, které se až moc rychle blížilo, přešla jsem do běhu. Mé srdce sevřené strachy z neznáma, za nedlouho dohnalo rytmus mých nohou, za to mé plíce přestávaly stíhat. Nemohla jsem popadnout dech. Jak nesmírně se mi ulevilo, když jsem stiskla kliku ode dveří, zabouchla je za sebou a sjela po nich zády do podřepu.

Byla jsem vyčerpaná a přála si, aby to byla jen jedna z dalších nočních můr, které mě tak rády doprovázely. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o dveře. Pomalu ale jistě mě strach opouštěl. Pocit bezprostředního bezpečí se však roztříštil na kousky hned poté, co jediným oknem v mém pokoji začalo svítit pichlavé světlo rozptylující se na krajích do paprsků. Mříže za ním se rozlámaly a ostré světlo zaplnilo celou místnost. Pohotově jsem zavřela oči a hlavu si schovala za kolena.

„Zítra si pro tebe přijdu, buď připravená!" zvolal na mě hrubý hlas kdesi v mé hlavě. Tato věta se mi v hlavě opakovala několikrát, s různou hlasitostí, s různým důrazem. Bylo to, jako by na mě pokřikovalo několik lidí zároveň. Hlava mi z těch hlasů třeštila, význam slov mě více než děsil a za krátko mi začalo nesnesitelně pískat v uších. Hlasitost vět se zvyšovala. Rukama jsem si zajela do vlasů a s vědomím, že můj bolestný výkřik nikdo neslyší, se propadla do temna.

¤¤

Ráno jsem se probrala schoulená u dveří mého pokoje. Vše v pokoji bylo na svém místě až na deku, která byla shozená na podlaze. Dokonce venku za oknem si jako každé ráno prozpěvovalo pár sýkorek a listí, které hrálo všemi barvami jen ne zelenou, se pomalu snášelo k zemi. Že by to byla opravdu jen další noční můra s dávkou náměsíčnosti k tomu?

Tou myšlenkou jsem byla nadšená, jenže se mi na pokoji něco silně nezdálo. Po druhé jsem se podívala z okna a zkameněla. Z mříží zůstaly jen krátké pahýly na okrajích okna. A kdyby to byl sen, jak je možné, že jsem se neprobudila jako vždy na svou noční procházku? Tohle spíš nasvědčovalo tomu, že to byla realita. Ale mou víru v sen to moc nezviklalo, nebo spíš naději, abych byla přesnější. Tyto myšlenky přebily náhlé křeče břicha.

Když jsem se vracela z návštěvy latríny, zvědavost mi nedala a musela jsem se alespoň škvírou dveří kouknout do pokoje sourozenců. Tam to vypadalo o poznání hůře než v mém pokoji. Na podlaze pod oknem se válely zlomené rámy okenic a střepy skla. Jedna z postelí, ta blíže ke dveřím, byla pěkný kus nahnutá k oknu. Má nejstarší sestra vypadala, že brzy vybuchne vzteky. Snažila se mluvit klidně, ale moc to nepomohlo. Ptala se sourozenců, kdo z nich to udělal, a jak se mu to pro Boha povedlo, tak potichu, že nikoho nevzbudil. Radši jsem svou chůzi rychle nasměrovala směrem k naší koupelně. Nepotřebuji, aby si mě kdokoliv z nich všiml.

Po cestě jsem doufala, že mé sestře Torry žádný ze sourozenců neunikl a teď neokupuje koupelnu. Naštěstí se ukázalo, že Torry nezklamala, a tak v koupelně nikdo nebyl. Zaklapla jsem za sebou dřevěné dveře a rozhlédla se po malé místnůstce. Po mé pravé ruce se u zdi nacházela velká mohutná skříň, ve které bylo veškeré ošacení mojí rodiny. Vedle ní byla malá káď, která měla nahrazovat vanu. Když se v ní chtěl kdokoli umýt, musel si nejdřív ve vědrech nanosit vodu. V létě jsme však na mytí tuto místnost moc nepoužívali. Každý byl totiž na to moc líný nebo unavený z letního vedra, a tak, když zrovna nelilo jako z konve, jsme se v těch časech myli přímo pod pumpou. Špinavou vodou se pak zalévala zahrada. Po mé levici bylo zrcadlo, jež pokrývalo skoro celou stěnu. Hned naproti mně, tedy na konci místnosti, se nacházela jakási ‚lavička', na které byly momentálně položené červené šaty.

Nad tím, že si mamka myslela, že bych se nějakým zázrakem rozhodla pro tyto šaty, jsem pouze zavrtěla hlavou. Ale zkusila to, to se musí nechat. Moc dobře totiž věděla, které šaty si chci vzít na sebe. A vůbec s tím nesouhlasila, jelikož se jí zdály moc tmavé. Otevřela jsem křídla skříně a nějakou tu chvilku se v šatech přehrabovala, než jsem ze skříně vytáhla jedno volné ramínko a mé vyvolené šaty. Poté co jsem červené šaty uklidila, jsem ani chvilku neváhala a své pyžamo vyměnila za šaty z černé látky, pošité černými, fialovými a modrými třpytkami. Vršek šatů, oddělený červenou stuhou okolo pasu, jsem si ještě dodatečně poupravila, aby mi nepadal. Sukně šatů byla vrstvená, ale co bylo nejdůležitější, nebyla moc objemná a ani se pod ní nemusela nosit ta těžká a protivná konstrukce z obručí, která objem vytváří.

Svoje poměrně dlouhé, rozčepýřené vlasy jsem si rozčesala, trochu upravila a už je nechala, aby mi samovolně padaly v nepravidelných vlnách na ramena a záda. Až po delším koukání do zrcadla, plném nemožně šílených grimas, jsem si všimla, že se mi v ofině objevil nepatrný proužek černých vlasů. Znovu jsem si vzpomněla na dnešní noční můru. Nedokázala jsem pochopit, že by to mohla být i realita, a ne, jen nějaký praštěný sen, který nedává smysl. V hlavě se mi ozvala věta, která mi naháněla husí kůži ‚Zítra si pro tebe přijdu, buď připravená!'

S těžkou hlavou plnou myšlenek jsem se vydala do světnice. Tam mi vše ještě víc připomnělo, proč jsem si brala na sebe své oblíbené šaty. Byly mé třinácté narozeniny. U stropu se nepatrně třepetaly uvázané různobarevné stuhy, které přímo zářily radostnou a pozitivní energií. Uprostřed světnice u stolu seděla celá má rodina. Už ve dveřích jsem mohla zaznamenat, jak si mamka nad mým výběrem povzdechla. To ale nebylo jediné. Postřehla jsem, jak se na mě sourozenci dívali pohledem říkajícím, abych přidala do kroku, protože už mají hlad. Dosedla jsem na svou židli, popřála všem hezké ráno a společně se sourozenci se pustila do snídaně. Tradicí v mojí rodině, byla, na den narozenin někoho z nejbližší rodiny, společná snídaně a poté popřání a předání dárků.

Když jsme všichni dojedli, tak mamka vstala od stolu a odešla za kamna, kde byla, na rozměry domu, celkem prostorná kuchyň. Když za chvilku zase vyšla, na rukou nesla můj oblíbený dort. Mezi dvěma sušenkovými vrstvami byl smetanový krém a úplně na vrchu byl ozdoben plátky jahod. Tento kouzelně lahodný dort nesl vznešené jméno, za který by se podle mě nemusela stydět ani kdejaká monarchie. Philadelphia. Svíčky, které na něm plápolaly byly tak úzké, že to vypadalo, jako by se malé ohníčky vznášely ve vzduchu. Máma položila dort přede mě a já už se nadechovala, že je sfouknu. Ale jedna z mých sester, Ferie, si vzpomněla co se obvykle dělává: „Něco si přej!"

Vděčně jsem se na ní usmála. Já blbá bych na to zapomněla. Znovu jsem se hluboce nadechla a s přáním, ať nedopadnu jako teta Merry, sfoukla všech třináct malých ohýnků. Poté následovalo přání a předávání dárků, ty jsem odkládala na své místo a stůl. Ten rok jsem dostala čtyři, z toho dva trochu objemnější a dva malé. Měla jsem z nich velkou radost, i když jsem ještě nevěděla co se pod balícím papírem a stuhami ukrývá. Co jsem nečekala bylo, že jsem pak dostala ještě jeden dost objemný dárek. Rodiče mi ho předali se slovy: „Tohle přišlo poštou. Nevíme vůbec od koho to je, ale je to pro tebe."

Poměrně objemný balíček byl zabalený do zářivě bílého balícího papíru a byl převázán červeným lýkem. V tuto chvíli jsem už začínala být na takto čistě bílou barvu lehce alergická. Balíček jsem si ale i tak s nadšením vzala. Balíčky, které se povalovaly na stole a židli, jsem začala rozbalovat. Od sourozenců jsem dostala jako každý rok spoustu papíru a dopisních obálek. Na vysvětlenou, v tu dobu jsem moc ráda psala dopisy, a to hlavně babičce a dědovi. Bydleli od nás skoro přes celé království a kvůli dopravě, která tehdy byla velký problém, jsem je už několik let neviděla. Od mých rodičů jsem dostala psací paví pero a červený inkoust. Se slzami na krajíčku jsem je objala. Mé staré pero se před několika měsíci zlomilo a nešlo s ním psát. Pak jsem do rukou vzala poslední, ze všech největší balíček.

Opatrně a se zájmem jsem zatáhnutím za jeden konec lýka rozvázala mašli. Lýko jsem z balíčku sundala a celý ho obrátila vzhůru nohama. Úhledně složený papír se rozložil a mně tak odhalil černou látku. Nad tím mi poklesla brada. Přede mnou ležel černý plášť s kápí z jedné z nejdražších látek široko daleko. Vzala jsem předmět jako posvátný opatrně do rukou a palcem přejížděla po hladkém, matném sametu. Hned jsem si plášť vyzkoušela. Padl mi jako ulitý. Plášť s velmi hlubokou kapucí a dvěma kapsami, mi padl jako by mi byl šit na míru. Na hlavu jsem si nasadila kápi a stáhla si ji do obličeje tak, aby se mi skryl do stínů. Ruce jsem strčila do kapes a zjišťovala, jak velký prostor v nich je. Od pohledu se to moc určit nedalo. Jak jsem, tak rukama šmátrala v kapsách, zavadila jsem o nějaký předmět. Hned jsem předmět vytáhla. Byl to, jak tomu říká táta, obojek pro lidi. Celkem široký pás byl černé barvy a trčely z něj jakési krátké ostny. Nasadila jsem si ‚obojek' na krk a trochu se obávala, aby nepoškodil kápi, která se mi dost zamlouvala.

Po nějaké době, co jsem tam v tom plášti stála, jsem zkusila, jestli se mé dárky vejdou do hlubokých kapes. Hned, co jsem je tam bez problémů dala, se všechno odehrálo velmi rychle. Znovu jsem začala bíle zářit, tentokrát ale o hodně víc. Navíc mě udivovalo, stejně jako v noci, kdy jsem si to úplně neuvědomovala, že svítilo i mé oblečení. Podle všeho mě ale tentokrát rodina viděla. Všechno kolem se rozostřilo a rozmázlo směrem dolů. Poslední, co jsem z mé rodiny zahlédla, byly jejich vyděšené obličeje a maminčiny ruce vztahující se ke mně, ve snaze mě zachytit.

¤¤

Obraz před mýma očima se začal znovu zostřovat. Mé oči tak znovu mohly pobírat neskutečné množství informací. Znovu jsem mohla vnímat stíny, odrazy světla, barvy a na jakém místě se to nacházím.

Stála jsem naproti velké skleněné stěně, ve které se sem tam lomilo světlo. Vlastně jen díky zábleskům světelných odrazů se dalo říci, že naproti mně není jen vzduchoprázdno.

Obří skleněný plát byl ze dvou stran orámován takovými zajímavými sloupy. Podobné mají prý v Řecku a Římě. Na jejich koncích byly jakési záhyby, díky kterým se tloušťka sloupu zvětšovala až ladně přecházel ve stěnu, pro kterou byl podpěrou. Od těch zajímavých konců se okolo samotného sloupu jako had obtáčel pás barev. Veprostřed svítila barva zlatá, ta svisle po okrajích přecházela do krvavě rudé a úplně na kraji se vyjímala tenká, přesto velmi dobře viditelná, černá linka. Ta byla pro obě barvy na bělostném sloupu jako zvýrazňovač.

Skrze stěnu jsem měla výhled přímo na kouzelnou podívanou. Krajina byla všude bílá a vypadala jako by byla z mraků. Byla posetá světle modrými až bílými domky, které byly vedle sebe tak nahňácané, že tvořily jen nepatrnou pavučinu velmi úzkých uliček. Z jejich modré fasády toho však moc vidět nebylo. Víc byly vidět jejich střechy, které jako by byly přikryté hustou pokrývkou sněhu. Nad tím vším se klenula sytě modrá obloha a mraky, svými tvary připomínající jak různá zvířata, tak věci a mnoho dalšího.

Z toho, jak malé byly stříšky světle modrých domků, jsem usoudila, že se nacházím tak tisíc stop od nich, možná i výš. Přesto, že toto místo působilo opravdu překrásně, necítila jsem se tu zrovna dobře. Už tak dost hlubokou kápi jsem si stáhla víc do obličeje, aby se mi zahalil do stínů s pocitem, že mě někdo bedlivě pozoruje.

„Konečně jsi dorazila, Sikkio, nebo ti mám radši říkat Merry?"ozval se za mnou hluboký a trochu nakřáplý hlas. Hlas ale nebyl nakřáplý ve smyslu, že by zněl staře. Byl to ten samý hlas jako v noci. Kvůli tomu, že tu před tím bylo hrobové ticho nadskočila jsem leknutím. Kápě mi však na hlavě zůstala.

Pomalu jsem se otočila a zjistila že stojím v prostorné místnosti. Stěny, kterými byla místnost obehnaná, byly všechny ze skla. Zároveň s tím jsem zjistila že i ten, co na mě promluvil mi nechtěl odhalit svou tvář. Seděl naproti mně za dřevěným stolem, na kterém sídlily hory papíru. Byl to poměrně mladý muž, i když takto jsem jeho věk nemohla spolehlivě odhadnout.

Obličej mu zakrývala bílá hluboká kápě s tenkým černým pruhem okolo kraje. Nalevo od začátku kápě se překrývaly dva konce bílé látky, která mu splývala přes ramena. Na okrajích byl znovu tenký černý pruh ale i trochu tlustší, který byl sytě červené barvy. Na jeho levém rameni jsem však viděla i část světle zeleného slunce, jehož paprsky měly tvar trojúhelníku se všemi stranami stejně dlouhými. Jeho oblek pokračoval velmi volnými rukávy, jež byly spojené s látkou na trupu a společně s ní upnuty zlatým opaskem k pasu. Látka na trupu byla obdélníkového tvaru a vypadala jako by pokračovala pod opaskem k nohám. Budu to popisovat jako jeden pás látky. Čím víc se pás přibližoval k chodidlům, byl postupně užší a užší. Asi tak loket nad zemí byl pás zakončen jako čepel širokého meče. Celý tento tvar byl po okraji lemován tenkým černým pruhem a pouze na pravé polovině tlustším červeným. Pod tímto pásem byla látka, ze které byly volné rukávy. Tato však měla dvě vrstvy. Obě se pod množstvím délky vlnily do malých svislých vln. První čisté bílá končila souhlasně s pásem látky loket nad zemí. Druhá vrstva byla sytě červená a končila ani ne půl palce nad zemí. Zpod ní vykukovaly dva zlaté střevíce, které spíš než jako drahé a vznešené působily jako levné venkovské sandály z různě tlustých pásků. S takovými šaty dohromady to vypadalo více než zvláštně.

Co ti budu povídat, šat to byl hezký, ale z jeho majitele jsem neměla dobrý pocit. Už jen kvůli tomu, že on mé jméno znal, ovšem já neznala to jeho. A v ten moment mě to dost vytáčelo.

„Kdo pro Boha jste?" zeptala jsem se a snažila se znít klidně. Jenže zkus si být klidná, když tě někdo úplně neznámý zčista jasna přemístí od tvé rodiny neznámo kam. A to ani nezmiňuji, že mi tím dost pokazil narozeniny.

„Jsem Oswald, syn toho, koho si se právě dovolávala." odpověděl mi a z jeho hlasu šlo zřetelně slyšet, jak se pousmál. Takže syn Boha? Kdyby mi tohle řekl někdo na zemi, tak se mu s největší pravděpodobností vysměji (alespoň v duchu), ale tady nejsem na zemi. Nejspíš chtěl znít sebejistě, ale mému sluchu toho moc neunikne. Stačila mi jen nepatrná chvíle, abych si všimla nepatrného třepetání v jeho hlase. Buď je nervózní anebo mi lže. Nejistota by však odpovídala spíš druhé možnosti. Proč by ale měl potřebu někomu, kdo ho vůbec nezná, takto lhát?

„Proč jsem tu?" otázala jsem se s od podezření přivřenýma očima na to, co mě dost zajímalo. Plánovala jsem se ho teď ptát na vše co je pro mě důležité. Dokud bude odpovídat musím toho patřičně využít. Přeci jen už podle toho, že mě sem dokázal přemístit, si se mnou může dělat co si zamane. Což mě popravdě docela děsí.

„Kvůli tvému prokletí." ochotně odpověděl. Jen se mi přestala líbit ta délka jeho odpovědi. Takto krátké odpovědi obvykle nevěstí nic dobrého.

„O jakém prokletí tu ksakru mluví? Já prokletá přeci nejsem.. Nebo ano? Že bych na tom byla stejně jako má tetička Merry? Ale to by znamenalo..." začala jsem si mumlat pro sebe a oči mi zvlhly. „Kdybych na tom byla stejně jako ona, tak by to znamenalo, že už svou rodinu nikdy neuvidím..."

„Vlastně jsi tu i kvůli svému úkolu." přerušil po chvíli mé mumlání, které ale vzhledem k tichu nebylo dostatečně tiché. Takže tu jsem vlastně kvůli úkolu. Nádhera. A za chvíli mi rovnou oznámí, že se sem stěhuji, ne? Co ty na to, Os- os... jak že se to jmenuje?

„Budou ti na něj bohatě stačit dary od tvé rodiny, Merry. Bohatě. Budeš psát dopisy."

„Dopisy? Ale komu?" vyhrkla jsem. Byla sice pravda, že jsem dopisy psala ráda, ale to jsem věděla, komu to píšu. A vůbec se mi nelíbila představa, že budu psát dopisy nejspíš lidem, které jsem v životě neviděla. Vždyť ani nebudu vědět co na ten kus papíru napsat.

„Ano dopisy. To s tím, komu je budeš psát... jak bych to jen mohl říci tak, aby ses nepolekala..." rukou si podepřel bradu, která jako jediná byla z jeho obličeje vidět. V ten moment to opravdu vypadalo, že se snažil něco vymyslet. A mě v ten moment také docela děsilo, co z něj vypadne. „... prostě a jednoduše. Nejspíš každý den ti budu posílat listinu, na které bude s největší pravděpodobností napsáno několik jmen. Ta jména budou patřit lidem na zemi. Tvým úkolem bude napsat každému, kdo na té listině bude mít své jméno, dopis..." začal mi vysvětlovat a na chvíli se odmlčel, aby se ujistil, že vše zatím chápu. Když jsem pomalu roztřeseně kývla pokračoval: „Tím dopisem jim oznámíš jejich smrt."

„A doufám, že už ti došlo, že nebe se odedneška stává tvým bydlištěm." dodal poté, co jsem dlouhou dobu nepromluvila. Od zaznění oné věty jsem stála na tom samém místě jako solný sloup. Ta věta, ta představa, že budu psát lidem o jejich smrti mě úplně ochromila. Dokonce i jeho dodatek jsem nevnímala, jako bych ještě před chvílí o něčem podobném nevedla diskuzi ve své hlavě.

Poslední věta pro mě znamenalo opravdové bláznovství. Nikdy jsem si nedokázala představit, že by se mi za jeden den obrátil život vzhůru nohama. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych měla žít sama někde hodně daleko od své rodiny, od svého domova. Nikdy jsem si to nedokázala představit kvůli tomu, že pro mě má rodina znamenala mnoho. I když jsem si to nikdy před tím nebyla schopná přiznat, ba jen uvědomit, měla jsem ráda i své starší, věčně otravné sourozence, kteří mi skoro všechno zakazovali.

V šoku jsem setrvala i ve chvíli, kdy mě nějaký malý drobný postarší mužík v tradičním svátečním obleku popadl za paži a táhl pryč z místnosti. Nejspíš to byl nějaký sluha či něco podobného. Před tím jsem ho však nikde nezahlédla skoro to vypadalo, jako by se najednou z ničeho nic objevil. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo, jak už jsem ti před chvilkou řekla byla jsem stále v šoku. V jednom rohu místnosti, myslím že to byl ten vlevo dál od stolu, se propadla podlaha. I když tak to bylo jen z mého tehdejšího pohledu, kdy jsem byla myšlenkami někde úplně jinde a to, že se ta podlaha nepropadla, ale že tam byly padací dveře, mi nedošlo.

Pod padacími dveřmi se skrývaly hladké, úzké a kupodivu pískově zbarvené schody. Když mě po nich pan sluha vedl neboli přesněji řečeno táhl, ne jednou jsem škobrtla či zakopla a málem se z nich skutálela. Musím uznat, že ten chlápek měl se mnou opravdu trpělivost. Po schodech jsme se tak přesunuli na nižší podlaží.

Toto podlaží bylo o mnoho prostornější a více zaplněné. Celkově bylo úplně jiné. Bylo uzavřené, vůbec nepůsobilo tak vzdušně a barvy tu byly poněkud živější a co byl hlavní rozdíl, byla kruhová. Celá místnost byla barvena spíše do teplých pastelových barev než do ostrých a čistých studených. Místnost byla zaplněna polo stěnami, které nepravidelně spojovaly strop s podlahou. Byly stejně jako schody pískové barvy a zdobila je spousta obrazů a různých zavěšených předmětů. Povětšinou to byly nějaké drobnosti, ovšem byly velice zdobné a propracované. Možná by se dokonce daly označit za umělecká díla.

V tuto chvíli jsem se už z prvotního šoku probrala a zvědavě jsem se rozhlížela okolo. Tak radikální změna prostředí mě velice zaujala. Nikde jsem totiž nezahlédla ani jedno malinké okno, a i tak tu bylo příjemné přírodní světlo. Skoro mi připadalo, jako by světlo procházelo přímo skrze stěnu, která místnost utvářela. Stěny, které tu byly pouze kvůli obrazům však vrhaly svůj stín na okrově zlatavou podlahu. Stařík mě vedl přímou čarou vpřed a cestou jsme se vyhýbali stěnným stojanům na obrazy. Za nedlouho, když jsme prošli celou místností, která na mě začínala kvůli všem těm různě zakřiveným stěnám působit jako bludiště, se před námi objevily velice zvláštní dveře.

Vypadaly jako zmenšená verze bran od hradů nebo zámků z pohádek, které mi máma jako malému dítěti vyprávěla. Jediný rozdíl byl tedy ve velikosti a také v materiálu, ze kterého byly dveře zhotoveny. Povrh a barva napovídali, že by mohly být z vápence, který sem barevně opravdu nezapadal. Rám byl hladký a až na pravidelné zářezy čistý. Pan sluha zrakem ulpěl na špici rámu a podle toho, že jen tiše hýbal rty zrakem počítal rýhy na levé části rámu. Když dopočítal pozvedl svou pravou ruku a kloubem ukazováku zaklepal na prostor mezi dvěma rýhami. Po tomto gestu se s mírným rachocením začaly obě části dveří posouvat od sebe do vnitřku zdi. Obě části byly zhotoveny z poměrně tenkých a samozřejmě dost vysokých kvádrů vápence. Teď bych nejspíš dokázala polemizovat o tom, kde ho asi vzali, ale tehdy to pro mě byly jen desky nejspíš z nějakého šutru.

Za nimi se ukrývala velmi malá místnůstka, pomalu široká jako ty podivné dveře. Byla zvláštní. Před stěnami byla něco jako mříž z plochého materiálu a přesně kopírovala stěny místnosti. Skrze mříž naproti mně jsem také mohla zahlédnout jakési černé šlahouny, nejspíš nějaké provazy. Ale proč tam pro Bůh nějaké jsou? Prolétla mi v tu chvíli otázka hlavou. I když se mi tam moc nechtělo vkročila jsem dovnitř. A stařík hned za mnou. Jakmile tak udělal čekala jsem, že přijde další tajné gesto. A vskutku dočkala jsem se. Postavil se proti dveřím čelem a když se samy zavřely poklepal znovu kloubem ukazováku na levou stranu ode dveří, kde se na mřížích nacházela černá krabice. Ta se pár vteřin na to otevřela a já tak mohla spatřit malou páku spolu s podivným půlkruhovým ciferníkem a šipkou. Stařík zatáhl za páku a šipka na ciferníku sebou trhla. V tom se celá místnost malinko zatřásla a začala klesat. Stejně tak se do pohybu dala šipka na ciferníku. Z původního čísla třináct se pomalu sunula k dalším menším. Už jsem asi chápala důvod mříží. Stěna za nimi se totiž velice rychle posouvala vzhůru. Neboli ona zůstávala na stejném místě, jen tato místnost, jež měla místo stěn mříže se pohybovala docela slušnou rychlostí dolů. Škvírami po obvodu místnosti, kterých jsem si před tím nevšimla, sem pronikal nejspíš stlačovaný vzduch, hrál si s mými vlasy a malounko čechral volnou látku oblečení.

Mezi tím, co jsme v tichosti jeli místností do nižšího podlaží, mou mysl znovu okupovaly myšlenky na mou rodinu, a co že se to vůbec před chvílí odehrálo. Přemýšlela jsem, proč já? Proč zrovna naše rodina? Proč vůbec někdo? Na tyto otázky jsem odpověď najít nemohla. Do mojí hlavy pak vstoupila další otázka, která mě právě teď nenechávala vůbec klidnou. Uvidím se s nimi ještě někdy? Setkám se znovu se svou rodinou? Ale po tom, co se stalo je odpověď stejně více než jasná. Už ne. Možná já je někdy uvidím, ale oni... zakončení této věty tolik bolelo až bariéra slz, jež pokryla mé oči, přemohla okraj spodních víček. Slzy se mi po tvářích kutálely jako hrachy jedna za druhou a nechávaly za sebou mokré brázdy. Skousnutím spodního rtu jsem zadržela jeden vzlyk, který se my už dral na jazyk. V ten moment jsem před zasklenýma očima viděla všechny vzpomínky společné s mojí rodinou. V duchu jsem nadávala na to, že jsem přece jen malá holka, jsem jen dítě a po mě se chce něco takového. Bylo toho na mě zkrátka moc.

Po nekonečně dlouhé době, která mi připadala dlouhá jako moje rané dětství, se mřížové dveře otevřely společně s kamennými a my vystoupili z místnosti. Slané cestičky jsem si utírala z tváří i když jsem věděla, že za chvilku tam budou další a mé zarudlé oči uvidí každý kdo mě potká. To ale asi ani nebylo za potřebí. V opět čistě bílé chodbě jsem se nacházela pouze já a Pan sluha. On mě pouze znovu popadl za paži a vedl dlouhou chodbou až na její konec. Spíš mi cestou přišla, jako by žádný ani neměla a taky bylo celkem divné, že jsme celou dobu nenarazili na žádné dveře, či odbočky do jiné chodby. Celá bílá chodba mi připadala nudná, protože podlaha i strop, z něhož visely jednoduché lustry, byly obložené stejnými velkými čtverci něčeho bílého. Nejspíše tapety, pomyslela jsem si.

Po nějaké té chvíli jsme se skutečně dostali až na konec chodby. Tvořily jej velké dvoukřídlé dveře, jejichž rám byl podobný jako ten u předešlých dveří, jež jsem tu viděla. Stařík se zastavil a už se ani nepohnul. Nevěděla jsem co dál. Mám otevřít ty dveře sama? Ale co když je tam zase nějaký trik? Když se ale Pan sluha pořád nepohnul, rozhodla jsem se to prostě zkusit. Klika tu nikde nebyla, a tak jsem zkusila zaklepat na článek levého rámu mezi rýhami, který byl tak v půli dveří. Nic. Nevzdávala jsem to hned po prvním pokusu a stejné gesto zopakovala na nižším článku. Chvíli se nic nedělo a už jsem chtěla zkusit další, když dveřní desky zarachotily. Že by?

A opravdu vzápětí se dveře s tlumeným hlukem otevřely a mě se do očí dostaly paprsky slunečního světla. To, co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Cesta přede mnou byla opravdu z mraků, které působily jako načechraný sníh. Po stranách se klenuly malé či trochu větší hrázděné domky se světle modrou fasádou. Jejich střechy byly opravdu pokryty něčím, co až moc připomínalo čerstvě napadané sněhové přikrývky. Dokonce se na slunečním světle třpytily. Všechny domky měly od této budovy, ve které jsem stále setrvala, velký odstup.

Opatrně jsem se podívala na Pana sluhu a zjistila, že se mu na rtech rýsuje malý úsměv. Když si mého pohledu všiml, přikývl a rukou mě popostrčil před budovu. Když jsem se otočila dveře už byly zavřené.

Znovu jsem se kolem sebe rozhlédla. Mezi domky chodili pestrobarevně oblečení lidé a pobíhaly malé stejně barevně oblečené děti. Do uší mi pronikal živý rozhovor dospělých a radostný smích a jekot dětí. Tak takhle vypadá nebe?

¤¤

Procházela jsem se úzkou uličkou a vyhýbala se pobíhajícím dětem, které se často pletly pod nohy. Vyhýbala jsem se jim stejným způsobem, jako jejich rodiče se vyhýbali mně. V tmavém oblečení jsem tu byla jak pěst na oko. Dospělí se mi vyhýbali obloukem a někteří mě sem tam obdarovali ne zrovna vlídným pohledem. jedinou výhodou, kterou jsem díky tomu měla, byl ten prostor, který kolem mě byl. Prostě tu nebyla šance, abych se stala součástí nějaké tlačenice. Což jsem ráda přijala, jen ty pohledy by si mohli nechat pro sebe.

Co teď vlastně budu dělat? Uvědomila jsem si a přemýšlela, co bych asi tak měla udělat. Je jasné, že by se mi hodilo nějaké bydlení. Nějaká střecha nad hlavou, protože být neustále na očích těm lidem bych asi nezvládla. Dál bych si mohla pořídit nějaké knihy, abych se zabavila. Ze všeho nejdřív bych ale mohla sehnat něco k jídlu, rozhodla jsem se, když mi zakručelo v břiše. Neměla jsem před chvílí náhodou snídani? Zeptala jsem se sama sebe. Pak jsem nad tím jen mávla rukou a vydala se hledat nějaký hostinec.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nemám žádné peníze. A jídlo rovnou i se střechou nad hlavou asi nebude zadarmo. S povzdechem jsem se rozhodla, že bych se mohla někoho zeptat, jak si tu jde vydělat nějaký ten peníz. Jenže jak, když se mi všichni vyhýbají jen mě uvidí? Nějak to prostě budu muset zvládnout. Nebo by mohlo pomoci, kdybych si sundala kápi z hlavy? A tím jim ukázat tvou nezvykle bledou pokožku? Zbláznila si se? Ozval se můj vnitřní hlas. Měl sice pravdu, ale takhle mi nevidí do obličeje, což lidem může být nepříjemné.

Rozhodnutá jsem zašla ke kraji uličky, aby na mě nezírali úplně všichni. I když i tak to moc nepomohlo. Sundala jsem si kápi až o sebe látka zašustila. Chvíli jsem odmítala otevřít oči. Co když se na mě teď dívají ještě hůř než před tím? Co když se mě polekali ještě víc? Další důvod, proč neotevřít oči byl fakt, že jsem si až moc dobře uvědomovala, jak rozdílné mé oči jsou.

Zhluboka jsem se nadechla a oči otevřela. Pár lidí na mě koukalo, to ano - někteří si rukou překryli ústa, jiní na mě dál vrhali opovržlivé pohledy - ale jinak procházeli kolem mě zvesela dál. A co sis jako myslela? Že ti hned bude patřit všechna pozornost v ulici?! Na to moc zajímavá nejsi. Okřikl mě hlásek v mé hlavě a já mu, ač nerada, musela dát za pravdu. Ale na druhou stranu je dobře, že jsem na sebe pozornost nepřitáhla. Třeba to značí, že na tom ještě nejsem tak blbě.

S novou, i když dost nestabilní, nadějí jsem se vydala k jedné dospělé ženě, jež nejspíš dohlížela na pár dětí. Opatrně jsem k ní přišla, ale ne moc blízko. Ještě abych ji polekala, to by mi tak scházelo. Též velmi opatrně jsem ji pozdravila: „Dobrý den." Ale ona nereagovala, jako bych byla vzduch. Co když mě pouze neslyšela? Nebo mluvím moc potichu? Zkusila jsem to tedy znova: „Paní, dobrý den." Zase nic. Párkrát jsem si odkašlala a pozdravila znovu. Když mě i dál ignorovala poklepala jsem jí na rameno. Na to už reagovala. Akorát trochu jinak, než jsem si představovala.

„Nešmatej na mě ty příšero! Dej ode mě ty svoje špinavý pracky pryč! Zrůdo jedna, co po mě po ušlechtilém člověku chceš?!! U všech čertů, jak se vůbec opovažuješ na mě mluvit?!!" spustila už nejspíš leta vycvičeným ječákem. Slova, která mě měla označovat nejspíš zaječela ve stejné hlasitosti jako všechno ostatní, ale já je slyšela alespoň desetkrát hlasitěji. Do očí se mi však žádné slzy nedostaly. Byla jsem zvyklá.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jak to tu chodí." Odpověděla jsem klidným hlasem. „A taky jsem si myslela, že do nebe se člověk, co k někomu chová zášť, nedostane." Dodala jsem po chvíli. „Ale nejspíš jsem se zmýlila." Uklouzlo mi šeptem.