Byla malá dívka. Jmenovala se Lurra. Zvláštní to jméno. Měla maminku plnou lásky a něhy. Tatínka silného a statečného. Spoustu přátel kteří byli každý jiný. Taky měla místo kde přebývala. Nebo ne? Lurra a všichni ostatní byly jako plankton v moři. Hvězdy v širokém vesmíru. Ten neviditelný, někdy škaredý, jindy zase líbezný zvuk, který nevidíme. Jako zrnko písku v poušti. Byli všude, ale nikde. Byli jeden, a někdy jich byli milióny. Někdy jsi je můžeš vidět, rys obličeje, barvu očí, úsměv či slzy na tváři. Jindy jsi zase netušíš že tu jsou. Když se jim chce podají ruku. Ale někdy ti roztrhnout to tenké lanko na kterém stojíš. Jsou vším, a nikým. Všemi a ničím. Říkají si Luniaré. Lurra byla zvláštní dítě. Zatímco ostatní její známí znali jednu či dvě emoce, ona se smála, brečela, bála se, chránila, lhala, přiznala se, styděla se, nechápala a... Žila. Lurra měla tělo. Malé děvče s jemnou téměř bílou pletí, vlasy se jí vlnili jako voda kolem jejího těla oděného v bílých šatech. Když otevřela oči, viděli jste v nich vše, ale také nic. Jako by byly vzdálené a vy nikdy neměli spatřit to, co skrývají. Její rty mluvily a mluvily, ale někdy z nich nevyšla ani hláska. Její roztomilý nosánek a červené líčka připomínaly panenku. Ale Lurra byla jediná taková. Zabalená v kuličce, kterou ze sebe vytvořila byla uprostřed ničeho. Temnota, ticho, Nic... Lurra žila jen myslí. Byla společně s ostatními v jejich světě a své tělo zanechala v čiré temnotě. Nepotřebovala jej. Přeci jen, byla jediná s tělem. Nikoho její tělo nezajímalo. Nikdo jej nepotřeboval aby se s ní mohl bavit nebo hrát. Leželo uprostřed ničeho samo. Napjaté, jako by čekalo na něco co mělo přijít. Lurra čekala, dlouho, celá desetiletí, staletí, tisíciletí spala. Nikdo však čas neznal. A tak čas plynul dál. V temnotě nepoužité tělo, jehož duše žila jinde. Bylo tělo osamělé?