Když byla Lurra větší, ve věku kdy začíná puberta, tak se hodně změnila. Byla drzá, a nechtěla nic dělat. Někdy byla k ostatním nepěkná a jindy měla zase náladu všem říct "Ahoj!" a "Jak se máš?", vesele si popovídat. Své tělo zase opouštěla častěji. Už ji nezajímaly ty malé hračky. Byly přece hloupé. Dělali stále to samé dokola. Jen se někdy přišla podívat jak to tam klape. Jednou, když ve svém světě spatřila povadlou květinu, napadlo ji proč je to tak nudné. Chybí tam změna! Žádné ze stromů nebo ze zvířat přeci neumřelo! Usmála se pro sebe a hned to šla napravit. Přidala tam smutek a bolest. Jen si to ani neuvědomila. Neviděla jak zvířata trpí. Bylo jí to jedno. Přeci jen, teď to byla větší zábava, no ne? Smála se když Puma trhala malou ovečku. Smála se taky když stádo vyhostilo albína. Smála se všemu co bylo ke smrti a bolesti. Nikdo jiný to neviděl, takže nevěděla že je to špatné. Zvířata ani rostliny jí přeci nemohly říct "My chceme žít!". Neuměly mluvit její řečí. Lurre ale tohle trápení přišlo jako málo. Přidávala tam ostré skály, propasti, průrvy, laviny, potopy a jiné katastrofy. Někdy zdejší stvoření trochu posunula blíže k propastem, protože chtěla ublížit. Chtěla vidět  bolest. Ovšem, nechtěla ji znát. Svět byl v té době krutý, zimy, vedra, suchá, a období dešťů, které nepravidelně bily do světa trápila faunu i flóru tak moc, až pomalu začala některá stvoření vymírat, protože se neuměla přizpůsobit. Lurra sama o sobě nevěděla co je to smutek, nechtěla to vědět, chtěla vidět jak někdo smutní. Lurra byla starší a starší. Její mysl dospívala. Jednou, když viděla jak se malé kůzle tulí k mamince, pocítila bodnutí v hrudi. Její mysl dospěla. Už jí bolest nepřišla tak krásná. Bolelo to i ji. Jen představa že by kůzle přišlo o její maminku jí způsobila vlastní, vnitřní bolest. Lurra nechápala jak mohla něco takového provést. Plakala když viděla smrt některého stromu, plakala dokonce i když povadla květina. Nejvíce však truchlila, když uviděla umírat maminku malého stvoření, které ještě nebylo připravené se o sebe samo postarat. Její slzy padaly na Svět. Tvořily velká, slaná a tmavá jezera. Její slzy utvořily moře a oceány. Lurra se na to nemohla dívat. Nešlo to však vrátit zpět. Zkuste si někdy hodit na zem talíř, roztříštil se? Teď mu zkuste říct "Promiň" nebo "Je mi to líto". Talíř však zůstane na zemi, nesloží se znovu. I když jej slepíte, stále tam budou rány které nic nespraví. Lurre se časem objevila velká černá díra v hrudi. Byla to díra plná bolesti, smutku, a hlavně smrti. Lurra se zoufale snažila napravit to, co způsobila. Jednoho dne dostála nápad. Malý oheň se rozhořel uvnitř temnoty. Naděje. Když nad tím Lurra přemýšlela, tak jí to přišlo jako dobrý nápad. Sice ponese velké břemeno, ale musela zpravit to, co způsobila. Vydala se na svět. Léčila vše co bylo mrtvé, nebo uvadlé. Chodila jako poutník po Světě s úsměvem na tváři a léčila. Léčila srnu, tu zase malé mládě pumy, támhle zase ptáčka. Ale Lurra byla sama. Díra v její hrudi byla čím dál menší, ale zanechávala po sobě škaredou jizvu. Lurra nechtěla být sama. Mohla se přitulit k huňaté ovečce. Nebo mohla jít na lov se smečkou vlků. Taky že tak udělala. Ale nic nepomohlo jizvě která tam zůstala. Toulala se Světem a stále se vesele smála. Věřila že jednou najde něco, nebo někoho, kdo zalepí její ránu. Proč to bolelo jen ji, když ona jen ubližovala, nikdo jí přece nic neudělal, byla to vina?