,,Už jsme skoro nahoře, vidím poklop."

Chytil madlo těžkého poklopu a otevřel ho. Hned co se konečně nadechl čerstvého vzduchu, vylezli z té úzké smradlavé roury.

Yoongi vyskočil na nohy a podíval se na úžasný výhled na město. Už to byla doba, co tu byl naposledy.

,,Nesnáším žebříky..." zamumlal Hoseok, když se aspoň vrchní částí těla dostal ven. Výhled však stál za to.

Ve tmě město krásně svítilo a díky výšce této budovy bylo vše úplně maličké. Světla aut vypadaly, jako světlušky v lese. Bylo to krásné.

Posadili se na okraj střechy a pustili se do přirozené konverzace. Přeci jen se chtěli poznat, prakticky se vůbec neznali.

,,Dlouho jsem nebyl venku s někým. Zapomněl jsem, že je to vlastně docela fajn," řekl Yoongi, zatímco zasněně koukal někam do dálky.

Druhý souhlasně zakýval hlavou. ,,To chápu. Kvůli tré—, škole nemám čas vůbec na nic. Jediný, koho vídám mimo vyučování jsou moji přátelé z intru," zalhal.

,,Co bych dal za to, abych byl na intru," povzdechl si a prsty nahmatal kovový koužek, schovaný pod rolákem.

,,Kvůli rodičům?" zeptal se a menší zakýval hlavou.

,,Náš vztah není moc sluníčkový, ale nic co by se nedalo zvládnout," větší lež snad v životě neřekl. Chci Oskara za nejlepší herecký výkon.

,,Chápu, ani jeden z nás nevyhrál rodiče roku," dodal se smířeným úsměvem a vytáhl ze svého batohu modrou krabičku.

Yoongi zvědavě zamrkal, ale druhý se opět chytil slova.

,,Dneska jsem z nudy pekl. Máš rád mochi?"

,,Mochi se nepečou," podotkl.

,,Pššt, radši si jednu vem," ušklíbl se a dal mu krabičku s čerstvými jídlem téměř před nos.

Nejistě uhnul hlavou. ,,N-nemám teď úplně hlad," zamumlal.

Hoseok zklamaně svěsil ramena a položil si krabičku do klína. ,,Ale no tak, jeden kouskek tě nezabije!"

Žadonil a přemlouvat tak dlouho, dokud si nedal.

Opatrně vzal jednu měkkou modrou kuličku, plněnou nějakou krémovou náplní a pár vteřin na ni jen zíral.

Klid, jen jeden kousek, aby Hosoek nebyl zklamaný. Určitě je to dobré, nic to není.

,,Yoongi."

Překvapeně se na něj podíval. ,,N-no?"

,,Proč na to tak koukáš? Vypadáš, jakoby tě to chtělo zabít," řekl trošku pobaveně.

,,Oh, p-promiň," rychle to snědl a opravdu to bylo dobré. Těsto nebylo tolik přeslazené, takže skvěle ladilo s krémovou náplní.

Bohužel dobrý pocit zmizel hned v zápětí.

Nežer tolik

Přibral jsi, koukej s tím něco dělat

Ani se do té lednice nedívej

,,J-jsou dobré, d-díky," odkašlal si. Přestože mu druhý nabízel další, odmítl se slovy, že nemá hlad.

Hoseok se naopak rozhodl rozvíjet konverzaci a více černovláska poznat.

,,Co nějaké koníčky?"

,,Um," vydechl zamyšleně, ,,teď nemám čas skoro na nic, mám pořád brigádu, ale na základce jsem chodil na klavír a psal jsem vlastní texty. Taky mě vždycky bavil basket, ale jak říkám, není čas," odpověděl.

Hoseok nadšeně naklonil hlavu. Vypadal produktivně a musel mít velmi kreativní mysl. Nic z toho by do něj neřekl.

,,Zní to zajímavě... myslím, že by sis na sebe měl udělat čas. Neměl by ses přepracovávat," podotkl.

Kéž bych mohl. ,,Možná..."

Konverzace pokračovala překvapivě plynule, protože si vzájemně padli do noty.

Chvílemi měl sice Hoseok delší monolog, ale menší ho moc rád poslouchal. Po celou dobu si držel svůj okouzlující úsměv. Zářil, jako slunce. Dlouho nikdo neprojevil takový zájem s ním mluvit. Bylo to příjemné vybočení z jeho stereotypního černobílého života.

Mezitím Hoseok si po celou dobu všímal každé drobnosti, zejména Yoongiho neverbální komunikace.

Když se dostali tématu rodiny, nebo práce, začal si nervózně mnou krk a hrál si se svým rolákem. Při každém očním kontaktu okamžitě uhnul. Nejvíc ho však znepokojily jeho reflexy. Stačilo zvednout ruku a on sebou celý škubl, jakoby byl připravený v případě nebezpečí skočit dolů na spodní balkóny. Zároveň se mu v hlavě neustále přehrával pohled na jeho pořezanou, hubenou ruku.

Tohle bude těžké. Stojí mi to za to? Rozhodně ano.

Čas pro oba utekl tak rychle, že si ani neuvědomili, že bylo téměř jedenáct hodin.

,,Měl bych jít, zítra vstávám," řekl Yoongi do krátkého ticha, při kterém jen pozorovali světla hlavního města.

,,Chápu, tak pojďme dolů."

Za pár minut se už nacházeli pod vysokou bytovou budovou, ze které předtím koukali na rozsáhlé město. Zjistili, že se jejich cesty rozcházejí.

,,Moc rád jsem tě poznal, Yoongi. Doufám, že to není naposledy," usmál se.

Přestože vypadal naprosto chladně, vevnitř křičel radostí. Nepamatoval si, kdy s ním někdo chtěl na další setkání. Neodvážil se to ukázat, ale byl šťastný.

,,To by bylo fajn..." zamumlal nakonec. Chtěl se otočit a vydat se na tmavou cestu domů, když v tom si ho jeho dvě silné ruce přitáhl do objetí.

Překvapeně zalapal po dechu a z reflexu ho od sebe odstrčil. Nechtěl to udělat, ale jeho tělo reagovalo samo. Viděl jeho zmatený a zklamaný výraz a jeho srdce se rozbušilo ještě rychleji.

Bude naštvaný, urazil jsem ho. Já jsem nemožný, všechno jen pokazím!

,,Yoong-"

,,J-já... promiň mu-musím jít!" zapanikařil a rychlou chůzí odešel, byť se nerozběhl.

Hoseok ho chtěl zastavit, ale ani na zavolání jeho jména nereagoval. Jen koukal na jeho hubená ramena, jak mizela ve tmě.

S povzdechem si promnul kořen nosu a otočil se cestu k jeho domovu. Podíval se na své ruce a pevně sevřel obě dlaně.

Přestože objetí, které si právě vyčítal, bylo krátké, nedokázal přehlédnout, jak maličký vlastně byl. Přes volné oblečení to nebylo zdaleka tak vidět, ale ve chvíli, kdy ho držel ve svých rukou to cítil. Byl malý a křehký, jako malé dítě.

Co je ten kluk zač?

°•°•°•°•°•

Zase jsem to pokazil. Byl tak hodný a já tohle?! Jsem fakt neschopný! Proč jenom se musím všeho takhle lekat?!

Odemkl vchodové dveře a vyběhl těch pár pater nahoru. Byl unavený a zklamaný sám ze sebe. Jediné, co chtěl, byla jeho postel, přestože to byla vlastně jen stará matrace.

Opatrně nalepil své ucho na dveře. Slyšel hlasitý smích a cinkání lahví. Měl šanci se rychle proplížit do pokoje.

Tiše odemkl dveře a zul si boty. Chtěl nenápadně projít do svého pokoje, jenže nečekal, že se dveře od koupelny otevřou přímo před jeho nosem.

Kurva. Nejistě zvedl hlavu a potkal se pohledem s mužem, kterého nikdy předtím neviděl. Byl vysoký, s širokými rameny a s o dost elegantnějším oblečením, než měla většina přátel jeho rodičů, které vídával.

,,Ale, matka už se o tebe bála," uchechtl se a pevně chytil jeho bradu. ,,Jsi roztomilý, s tebou to půjde jedna báseň."

Neznělo to dobře, hned měl husinu po celém těle. Chtěl se rychle zamknout ve svém pokoji, proto neváhal ani o vteřinu navíc.

Kopnul ho do holeně, čímž povolil jeho obranu a vší silou ho praštil přímo do tváře.

Muž vyhekl bolestí a opřel se o zeď, zatímco se držel za tvář.

Okamžitě toho využil a rozběhl se směrem ke svému pokoji. Už měl v ruce kliku, jenže ho někdo pevně chytil za vlasy a trhnul s ním dozadu.

Překvapeně vykřikl bolestí a snažil se rukama chytil tu, co ho držela. Koutkem oka viděl opět toho elegantního muže.

Muž si druhou rukou naposledy promnul svou rudou tvář a otočil chlapce čelem k sobě. ,,To bylo překvapivé, to ti musím nechat, ale na nic takového si nezvykej, chlapče můj," řekl s až psychopaticky klidným úsměvem.

,,P-pusťte mě!" vyhrkl a snažil se mu nějak vyprostit, ale vůbec se mu nedařilo.

,,Jen pojď, maminka tě moc ráda uvidí," odvětil a násilím ho i přes jeho stény odvlekl do obýváku.

Bylo tam tak osm lidí a jeho rodiče. Většinu znal od pohledu.

,,Máš tu syna, Chuo!"

,,Vypadá snad ještě ubožejc, než minule."

,,Kluku, jen pojď blíž, dlouho jsem si s nikým nezašukal!"

Yoongi znechuceně nakrčil nos, ale to už ho onen muž shodil na kolena, přímo před jeho matku, co seděla na křesle se sklenicí vína.

Nestihl se na ni ani podívat a cítil její dlaň na své tváři. Nejhorší však byly prstýnky, které ru ránu snad ztrojnásobily.

,,Čemu jsi nerozuměl na větě, že po klavíru hned domů, hmm?!" zakřičela naštvaně a bez váhání mu natáhla další ránu.

Táhl z ní alkohol a tráva, proto byla úplně mimo. Bohužel ani to ji neodradilo od agrese.

Pokusil se znovu uvolnit jeho sevření, ale mělo to úplně odlišný efekt. Muž chytil jeho hlavu a praštil s ní o dřevěný stůl. I přes jeho bolestný výkřik mu hlavu více přimáčkl ke dřevu.

,,Respektuj svou matku, kluku. Určitě byla strachy bez sebe."