Hoseok si uvázal šalu a při pohledu na zasněžené město si jen říkal, jak hloupý by byl, kdyby opravdu odmítl.

Vzal si mobil, peněženku a šel do obýváku, kde už čekal Yoongi.

Na několik vteřin rozdýchával tu roztomilou kuličku, kterou měl před sebou.

Musel na sobě mít tolik vrstev. Čelenka přes uši mu jen dodala na roztomilosti.

,,Není ti zima?"

,,Trhni si!" odsekl Yoongi, ale hned se rozběhl k botníku, aby si začala vázat zimní boty.

Hoseok udělal to samé a při odchodu za sebou zamkl. ,,A kam že vlastně jdeme?"

,,Uvidíš," řekl pyšně.

°•°•°•°•°

Za pár minut už si to kráčeli po zasněžených ulicích hlavního města.

Yoongi měl stále masku, kvůli bezpečnosti. Druhý musel přiznal, že mu chyběl pohled na jeho měkké rty, ale když viděl jeho chvílemi zasněný pohled, nemohl být šťastnější.

,,Už jsem ti řekl, že vypadáš skvěle?" vydechl téměř bez přemýšlení.

Menší překvapeně pozvedl obočí, ale Hoseok věděl, že se pod maskou červenal jako rajčátko.

,,Um, už jsme tady!" ukázal na restauraci, kterou oba moc dobře znali.

U Fénixe. Místo, kde pracoval Yoongi.

Hosoek se na něj překvapeně podíval, ale když viděl jeho nostalgický výraz, neřekl ani slovo. Jen pevně chytil jeho ruku a vešli dovnitř.

Za barem nestál nikdo jiný, než Seulgi. Yoongimu se při pohledu na ní rozbušilo srdce. Vůbec ho nenapadlo co se stane, když ho náhodou pozná.

,,Hobi!" vykřikla dívka, když je uviděla. ,,Už je to doba, jak se máš?"

,,Ahoj, mám se docela dobře, ale co ty? Něco nového?" zeptal se s úsměvem, aniž by pustil ruku svého přítele.

Ten je v tu chvíli vůbec neposlouchal, ale vzpomínal na všechny ty trapné a skvěle momenty, které tu zažil.

,,Nic extra. Od Yoongiho zmizení jsme museli najít nového brigádníka. Je to hodný kluk, ale... není to ten věcně unavený, ale úžasný Yoongi," zamumlala sklesle.

Hoseok se na chvíli cítil špatně. Věděl, že Yoongi stál vedle něj, přímo před ní a stejně pokračoval v divadélku. Bylo to pro jejich bezpečí.

,,Taky mi chybí. Je hrozné co se stalo."

Dívka zakývala hlavou. ,,Byl jsi na jeho pomníčku?"

,,Pomníčku?" vydechl zmateně, načež Yoongi také zaujatě zvedl hlavu. I tak se snažil vyhýbat očním kontaktu.

Znovu přikývla. ,,Jeho příběh vybouchl na sociálních sítích. Někdo z policie zveřejnil snad všechno z vyšetřování a všechny zasáhly zprávy o tom, jak se k němu doma chovali. Výpovědi nemocnice, kam chodil často, sociálka, sousedi a spolužáci. Ozvala se i nějaká mladá slečna, které tvrdila, že šla navštívit svého bývalého psychiatra a když čekala venku, slyšela tiché vzlyky a vzdychy staršího muže. Pak prý vyšel on."

Při této zmínce Yoongi doslova zamrznul. V návalu vzpomínek cítil, jak se mu podlamovala kolena a ochabovalo tělo. Jako tehdy, když bral ty prášky.

Hoseok si toho všiml, ale nemohl dělat víc, než kreslit jemná kolečka na jeho dlani, zatímco dívka pokračovala.

,,Veřejnost se postavila proti policii a sociálce, jak to mohli ignorovat. Ten psychiatr šel do vězení, protože se u něj našla Yoongiho DNA z... no, víš čeho. Nemluvě o tom, že ten idiot nesmazal záznam z kamer," zamumlala, zatímco sama potlačovala vlnu znechucení.

,,No a nějaká aktivistická skupina, která bojuje proti násilí na dětech a jejich zanedbání, mu vytvořila pomník v parku, kousek od altánku. Jako kampaň, aby si lidé uvědomili kam až to může zajít a že by se to nemělo ignorovat. Už stovky lidí tam za tu dobu byly."

Oba byli naprosto zaražení a neschopní slov. Tohle všechno způsobilo jeho zmizení?

,,To-to jsem nevěděl. Určitě tam zajdu. Yoongi byl statečný," řekl s nenápadný stisknutím jeho dlaně.

,,Byl. Ale dobrá zpráva je, že ta kampaň byla účinná a více lidí začalo nahlašovat případy násilí na dětech. I když nevíme, jestli Yoongi opravdu umřel, věřím, že díky němu se společnost o něco posune," řekla pyšně.

Yoongi tam jen stál, se slzami na krajíčku. Nevěděl, co ho udělalo tak emotivním, ale nedokázal to potlačit. Trepal se mu spodní ret, stejne jako dlaně.

Nevnímal vůbec své okolí, proto ani nepostřehnul, když se Seulgi konečně ptala na jejich objednávky. Zapomněl, že ho chtěl pozvat a zaplatit za oba. Byl naprosto ztracený ve svých myšlenkách.

Hoseok to viděl, ale chtěl mu dát ještě chvíli času.

,,Vezmeme si dvě perníková latté. Sebou."

Všechno si zapsala, Hoseok zaplatil, ale když se chtěl otočil a vzít Yoongiho stranou, zastavila je.

,,A kdo je tohle? Vůbec nepromluvil," houkla zvědavě.

On se jen pousmál a pevně chlapce obejmul, aby ho schoval ve své náruči. Věděl, že byl kousek od slz. ,,Můj spolubydlící. Je z Austrálie a korejsky neumí," zalhal.

Pote už se na nic neptala a šla dělat jejich objednávku. Jakoby nebylo zvláštní, že se celou dobu drželi za ruce a při tom si říkali spolubydlící.

Hoseok se od něj nehnul ani o krok. Hrál si s jeho jemnými vlasy, protože ho znal moc dobře. Dělal co proto aby se nerozbrečel na veřejném místě.

Poté si oba kelímky převzal, rozloučil se se Seulgi a vydali se ven. Byl rád, že dostal obě kávy v papírovém držáku a mohl Yoongiho stále držet za ruku.

Zahnul do jedné z bočních uliček a šel co nejvíc dozadu. Tam položil kávu na zem a sundal mu masku z tváře, po které mu už klouzaly první slzy.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se, když ho chytil za růžovou tvář a palcem utřel některé slané slzy.

Menší se trošku zajíkal slzami, když byli konečně sami, ale zakýval hlavou. Znovu ho pevně obejmul a úplně se schoval v jeho hrudi.

,,Pro-promiň..." zakoktal.

,,To nic. Nestyď se za to, že máš emoce," řekl s úsměvem. Jemně ho hladil po zádech, dokud nevyplakal všechno, co měl v sobě. Možná bude mít na bundě slzy, ale to byla jeho poslední starost.

Yoongi měl z toho všeho velmi smíšené pocity. Opravdu jeho zmizení udělalo takové bum? Opravdu to pomohlo, aby se víc řešilo násilí na dětech?

Opravdu to všechno bylo k něčemu? Všechno čím si prošel?

,,Mu-můžeme se tam jít podívat?" zeptal se mezi posledními slzami. Ani si nevšiml, že znovu začalo sněžit, dokud se do nich neopřel studený vítr.

,,Na ten pomník?" Yoongi přikývl.

,,Samozřejmě," řekl s nadšeným úsměvem a do rukávu mu utřel všechny slzy. Nezapomněl ani na pár polibků na rty. ,,Teď?"

Měli štěstí. Malé pamětní místo se nacházelo v nedalekém parku, kam chtěli jít hned potom, co si koupí něco k pití.

Hoseok jen pozoroval Yoongiho, jak cupital v napadaném sněhu, zatímco popíjel své perníkové latté a do vlasů mu padaly nové a nové vločky. Rozhlížel se, aby to náhodou nepřešli.

Ani nevěděl, proč ho popadla taková nostalgie, když se na něj díval. Cítil se jako pyšný rodič, když viděl jak obrovský progres udělal za tak krátkou dobu.

Byl na něj opravdu hrdý. A se stejným pocitem držel jeho dlaň. Před půl rokem by řekl křehkou dlaň, ale on už nebyl slabý a křehký. Dávno ne.

Za chvíli uviděli ve sněhu malý kříž s dřevěnou sochou andílka. Na podstavci bylo jeho jméno a krátká zpráva.

,,Hlas, který nikdy nebyl vyslyšen. Prosím, ochraňuj ty, kteří by mohli sdílet stejný osud..." přečetl tiše. Jednoduché, ale krásné.

Kolem byly aspoň dvě desítky svíček, sušených květin a dřevěných ozdob.

Nedokázal popsat ten pocit, co se mu rozlil v hrudi. Ačkoli ho všichni měli za mrtvého, konečně byl pro něco dobrý. Najednou cítil povinnost vyplnit to, o co prosil nápis.

,,Přísahám..." zašeptal spíš sám pro sebe.

Nečekal však, že ho z ničeho nic udeří sněhová koule do ramene. Překvapeně se otočil a spatřil Hoseoka se zákeřným úsměvem a novou koulí. Jeho výraz doslova křičel, konec truchlení.

,,Opovaž se..." vydechl pobaveně, zatímco už pomalu couval.

Vyšší se však více usklíbl a přehodil kouli do druhé ruky. ,,Chytej, Zlato!"

I am so dumb heh