,,Přemýšlel jsi, jaké by bylo nemít žádné starosti? Nechodit do školy, do práce a užívat si života. Cestoval bych po světě, objevoval nová místa a podíval se do Evropy!"

,,Do Evropy?" vydechl jsem pobaveně.

Hoseok jen nadšeně zakýval hlavou. ,,Vzal bych tě sebou, abych se nenudil. Vylezli bychom na Mont Blanc, ochutnali právé italské těstoviny, čerstvé makronky z Paříže, dobré české pivo a ukrajinské pirožky!"

,,Dobře, nevím co jsou pirožky, ani kde je Česko, ale máš pravdu zní to zajímavě," povzdechnu si a zvednu pohled ke krásné slunečné obloze. Kéž by byly všechny dny takhle bezstarostné.

Sedět v měkké trávě, vést plynulou konverzaci a jen si užívat přítomnost toho druhého. Víc si snad ani nejde přát.

Stále však nemůžu pochopit, že je ochotný se mnou být venku. Moc nemluvím, musí se mnou být nuda.

Z přemýšlení mě však vyrušil jeho prst, jak mě dloubnul do tváře. ,,Hej!"

,,Nad čím pak přemýšlíš?" zahihňal se.

Já se jen pousmál a opřel hlavu o jeho rameno. ,,O ničem a to je to uklidňující..."

Yoongi pomalu otevřel oči a zamžikal před sebe. Všechno měl rozmazané a přelité mlhou, ale poznal silnou bílou žárovku, která svítila přímo nad ním.

Cítil se velmi zvláštně, jakoby vůbec nevnímal jednotlivé části svého těla. Trvalo snad věčnost, než zvládl pohnout hlavou.

Ležel na nějaké měkké posteli v bílém povlečení. Jen ruka mu trčela ven, protože v ní měl kanylu, přes kterou do jeho těla kapala nějaká neznámá látka.

Dost ho to vyděsilo. Kde jsem? Nemocnice? Proč, co se mi stalo?

Chvíli nervózně cestoval očima po místnosti, ale nebyl schopen rozpoznat detaily.

Když se však pokusil posadit, celým jeho tělem projela příšerná bolest. Stačil sebemenší pohyb.

Tiše zakňučel bolestí a zůstal ležet na místě. Stále ho únava táhla dolů, jakoby s eprobudil uprostřed hluboké naci, přestože kolem něj bylo světlo.

Zaslechl nějaký zvuk. Nedokázal ho rozpoznat, ale uviděl hnědovlasou osobu v černé mikině, která se k němu přibližovala.

Kdyby mohl, nejspíš by se pokusil utéct, ale když se přiblížila úplně, rozpoznal ten perfektní obličej.

,,Ho-hobi..." zasípal tišeji, než čekal. Jakoby ztratil hlas.

Hoseok jemně stikl jeho bledou dlaň a s úsměvem a očima plnýma slz si dřepl vedle lůžka, na kterém ležel.

,,Ahoj, Yoonnie. Jak-jak se citíš?" vydechl lehce roztřeseným hlasem.

,,Mo-moje břicho..." chtěl nějak poukázat na bolest v břiše, ale nedokázal říct víc. Sotva držel oči otevřené.

On se jen pousmál a přikývl. ,,Asi to bolí jak čert. Pamatuješ si, co se stalo?" zeptal se.

Viděl, jak se krátce zapřemýšlel, ale stejně zavrtěl hlavou. Bylo to přesně, jak říkal Jimin. Až se poprvé probudí, bude dezorientovaný a zmatený. Měl velkou radost, že ho poznal. Stejně tak mu přikázal, aby ho zavolal, až se chlapec probudí. Nemohl však odejít. Ne teď, když konečně viděl ten unavený, ale překrásný pár očí.

,,To nevadí. Jsi v bezpečí a na tom záleží," volnou rukou jemně pohladil jeho propadlé, ale hřejivé tváře. ,,Měl bys odpočívat, tak co kdyby ses ještě prospal, hm?"

Menší párkrát zamžikal jeho směrem, ale tak jak očekával, jeho očka se opět zavřela.

Teprve v tu chvíli povolil slzám, aby mu stekly po tvářích na čisté povlečení a opatrně opřel čelo o jeho rameno.

,,Už ti nic nehrozí..." zavzlykal tiše. ,,Ale i tak tě prosím, probuď se co nejdřív..."

°•°•°•°•°•°

Když Yoongi znovu otevřel oči, všechno viděl jasněji. Nacházel se v malé ošetřovně s dvěmi lůžky, pár skříňkami, a pracovním pultem. Vypadalo to, jako sesterna s pokojem dohromady.

Co tu dělám? Proč tu jsem?

Zkusil se posadit, ale celým tělem mu projela palčivá bolest, co sahala z břicha.

Zmateně semkl rty, jak se mu pomalu vracely vzpomínky.

Uspokojivý výraz jeho matky, když zabodla ostrý teploměr na maso do břicha svého jediného syna. Elektrizujicí bolest na krku, když otec vyrazil dveře.

Instinktivně si promnul hrdlo, jenže si uvědomil, že obojek nikde.

Překvapením doslova vyskočil do sedu, ale následkem rychlého pohybu se popadl za břicho. Cítil se, jakoby ho někdo znovu bodnul do břicha.

,,Sakra..." zasyčel, přičemž v bolesti sklopil hlavu.

Podíval se na hadičku, která vedla z jeho paže. Kapela do ní průhledná tekutina z pytlíku nad ním.

Jeho zdravotnický duch však nebyl moc spokojený, když nevěděl, co mu šlo do žíly.

Když nenasel žádný nápis, pomalu dlouhou jehlu vytáhl. Ať to byl jakýkoli zdravotník, nebyl moc zodpovědný, když ani nepopisoval infuze.

Nevěděl kde byl, ale nemocnice to nebyla. Proto se rozhodl pro velmi radikální krok, přestože nevěděl, jestli vůbec udrží rovnováhu.

Zhluboka se nadechl a opíraje se o lůžko se postavil. Bolest byla nesnesitelná při každém pohybu. Nedokázal udržet pár bolestných výdechů.

V klidu, rozmíchej to. Tohle místo je divné, měl bych pryč. To si celou dobu opakoval.

Udělal první krok ke dveřím, když v tom uslyšel cvaknutí kliky a dveře se otevřely.

,,Ty idiote, řekl jsem ti, abys mi dal vědět hned, až se probudí!"

,,Ja vím promiň..."

Yoongi překvapeně zvedl hlavu za známým hlasem a zůstal tváři v tvář Hoseokovi.

Ten si ho šokovaně prohlédl. ,,Yoongi..."

,,Ho-hobi? Co tad—"

,,Neee, ty sis vyrval kanylu?! Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem ti nabodnul žilu? Jakobys žádné neměl! Nemluvě o tom, proč stojíš? Máš čerstvou ránu v břiše, koukej si zase lehnout, nez tě něčím přetáhnu!" vykřikl Jimin hystericky, když ho popadl za ramena a posadil zpět na lůžko.

Yoongi neměl ani čas vnímat bolest a zmateně zakoktal: ,,Kde-kde to jsem?"

,,To přece vůbec není důležité! Já myslel, že jsi student zdravky, ne idiot, co si po probuzení z třídenního koma vyrve kanylu a pokusí se utéct, huh?! Magore!" sykl blonďák, přičemž ho píchnout do oblasti břicha svým prstem.

Teprve teď cítil, jak mu jeho dotek způsobil bolest po téměř celém těle, proto zoufale zkřivil tvář. Měl až moc otázek, ale málo odpovědí.

,,Minnie, bacha! Bolí ho to!" vydechl Hoseok starostlivě a podíval se na bledého chlapce. ,,Jsi v bezpečí, nemáš se čeho bát."

,,Jak jsem se sem dostal? Byl jsem... sám, nikoho si nepamatuju," zamumlal a podíval se do země. Když však ucítil hřejivou dlaň na své tváři, opět zvedl hlavu.

,,Jeongin tě našel a zavolal mi. Ztratil jsi hodně krve, ale tenhle rádoby doktůrek tě zachránil," vydechl s nejistý úsměvem, zatímco Jimin znovu zabodával novou jehlu do jeho, už tak propíchaných, žil.

,,Do-doktor? Vypadáš—"

,,Mladší? Jo, za měsíc je mi šestnáct," odpověděl soustředěně.

Yoongi nejistě zamrkal. ,,Nevím, jestli ti věřím se svým zdravím..."

,,Ne že bys měl na výběr, Zlato. Sám by sis tu ránu asi nezašil, že?" odsekl, když konečně zabodnul jehlu tam, kde ji potřeboval a opět připojil infuzi. Poté vytáhl z kapsy malou baterku a posvítil mu do očí. ,,Koukej na mě. Nemrkej tolik. Fajn, teď se dívej doprava. Doleva. Nahoru. Dobře, opovaž se zvednout, Půjdu ti pro něco od bolesti. Hezky si povídejte," řekl a odešel k pracovnímu pultu.

,,Jak se cítíš?" zeptal se Hoseok okamžitě.

Menší sklopil pohled. Tuto odpověď si musel promyslet. Jak se cítil?

Cítil bolest. Fyzickou, psychickou. Měl před očima vlastní smrt, byl s ní smířený, ale tohle nečekané probuzení v něm vyvolalo jen prázdnotu. Čistou prázdnotu a bolest v hrudi.

,,Proč pláčeš, co se děje?" vydechl.

Zvláštní. Ani si nevšiml, že mu po tvářích tekla jedna slza po druhé.

Chtěl si přitáhnout nohy k tělu a schovat svou hlavu, ale rána v břiše mu v tom bránila. Proto jen skleněnýma očkama koukal do země.

,,Ja-ja nevím...myslím, že-že už j-jsem chtěl pro-prostě zemřít..." špitl téměř neslyšně, zatímco se mu ramena zvedala v rytmu vzlyků.

Hoseok se cítil, jakoby mu někdo probodl srdce šípem. Byl šťastný, že se probudil a byl víceméně v pořádku, ale poslouchat takovou větu mu zvedalo žaludek. Jen mu to potvrdilo, že to co se dělo v době, když se nebavili, nebylo v pořádku.

Posadil se vedle něj a pevně ho obejmul, přičemž si jeho hlavičku opřel o rameno. ,,Nic takového neříkej. Jsem moc rád, že jsem tě zvládl zachránit. Navíc bych ti nikdy neodpustil, kdybys to vzdal," zašeptal s jemným úsměvem.

Menší překvapeně zvedl hlavu. ,,Ale vždyť jsem tě málem zabil! Máš být na-naštvaný a —"

,,Yoongi," přerušil ho prstem na rtech. ,,Přečetl sis mou poslední zprávu?"

,,Uhm."

,,V tom případě víš, že nejsem naštvaný, ani se tě nebojím. Neudělal jsi nic špatně. Jsem opravdu moc rád, že žiješ," když řekl poslední větu, pevněji si ho přitáhl k sobě.

Yoongi cítil čerstvé slzy na svých tvářích. Ten kluk byl blázen. Vytáhl na něj zbraň a on dělal, jakoby nic.

Byl blázen, ale přesně to na něm miloval.

,,Moc mě to mrzí..." zavzlykal s tváři zabořenou v jeho rameni.

Vyšší jemné prohrábl jeho tmavé vlásky. ,,Neplač. Odteď bude všechno lepší, přísahám."