,,On si na něj počkal venku! Určitě po nás jde, musíme zmizet!" vykřikla Chou, zatímco pobíhala po obýváku. Sem tam si agresivně prohrábla vlasy, jindy shodila nějakou věc z police na podlahu.

,,Můj bratr má lidi všude, Zlato. Vždycky nás najde..." namítl Joshin, když dopil další plechovku svého piva.

Žena se zastavila na místě a chvíli přemýšlela. Měla v hlavě jen jediný nápad. Ten nemohl zklamat. ,,Jde po nás kvůli tomu klukovi. K ničemu nám není. Když se ho zbavíme a utečeme bez něj, budeme v bezpečí."

°•°•°•°•

,,Co je to cholecystektomie?"

,,Vyjmutí žlučníku," odpověděl Yoongi.

Učitelka spokojeně zakývala hlavou a otočila se na Hyunbina, který stál vedle Yoongiho. ,,K čemu slouží žlučník?"

Yoongi nesnášel zkoušení před tabuli. Kvůli jeho špatnému štěstí tu vždycky skončil s ním, nebo s nějakým jeho kamarádem. Samotné zkoušení bylo v pohodě, ale vždycky mu vyčetli, že byl moc chytrý a vypadal lépe než oni. Přesněji ho zmlátili na prvním rohem.

Na druhou stranu, v téhle třídě člověk nemusel být chytrý. Stačilo nebýt hloupý.

,,Um... vytváří žluč?" spíše se zeptal, protože odpověď nevěděl. Samozřejmě celá třída vybuchla smíchy. Yoongi se jen pobaveně uchechtl.

,,Jak mi může student druhého ročníku říct něco takového," povzdechla si a otočila se na černovláska. ,,Yoongi?"

,,Žlučník jen uchovává žluč, která se tvoří v játrech. Přes žlučové cesty jde pak zluč do tenkého střeva."

,,Výborně. Kdybys nebyl takový uličník, byl by svůj nejoblíbenější žák," povzdechla si a poslala oba chlapce sednout. Známky byly jasné. Jedna a pět.

Věděl, že byl Hyunbin naštvaný. Slyšel, jak už šeptal ostatním nenávistné komentáře na jeho osobu. Nemohlo ho to však zajímat méně.

Zaplul do své lavice úplně vzadu, přehodil svou kapuci přes hlavu a položil se na lavici. Vůbec ho nezajímala náplň hodiny. Znal už všechno.

Když odbyl konec hodiny, vydal se na záchod. Ne že by potřeboval, chtěl se jen projít a vypadnout ze třídy.

Zamknul se do prázdné kabinky a znuděně obkresloval špinavé kachličky na podlaze a stěnách.

Nedokázal se na nic soustředit. Myšlenky mu utíkaly pryč, aniž by to mohl ovlivnit. Už od samého rána.

Jejich středobodem byl dnes Hoseok. Přemýšlel, jak se asi má. Co Jeongin? Neměl nějaké následky z toho, že na něj vytáhl zbraň?

Při té vzpomínce se mu opět nahrnuly slzy do očí. Jakoby sám stále nevěřil, že na ně opravdu namířil a chtěl jim ublížit. Nikdy si to neodpustí.

Proč ta zbraň nevystřelila přímo do mé hlavy? Proč už nemůžu mít klid...

S povzdechem spolykal všechny slzy a vyšel z kabinky. Zapnul vodu, aby si opláchl ruce vodou, když v tom do něj někdo zezadu strčil a on narazil pánví o umyvadlo.

,,Třídní šprtík, pan tyčinka, hm?"

Hyunbin, kdo jiný. Otráveně se na něj otočil. Právě teď neměl náladu na nějakou nesmyslnou rvačku.

,,Jo, hezký. Nemůžu za to, že nevíš, k čemu je žlučník. No žádný učený z nebe nespadl, takže se jdi radši učit," odsekl a chtěl jednoduše odejít. Opravdu nebyl v tom správném rozpoložení. Bál se, že by propadl amoku a rozmlátil mu obličej o umyvadlo. Takový průšvih si nemohl dovolit.

Nečekal však, že ho chytí za zápěstí a pošle do vedlejší stěny. Překvapením mu málem vyrazil dech, ale pokus o ránu pěsti ho vrátil do reality. Uhnul stranou a nechal ho praštil vší silou do zdi.

Hyunbin bolestně vykřikl a chytil své bolavé klouby. ,,Ty kreténe, jen počkej!" popadl ho za krk a přehodil do předklonu. Prudce zvedl koleno a nešetřil jeho břicho od silných kopů.

Yoongi překvapeně zalapal po dechu, ale než stihl zareagovat, jeden z jeho kamarádů mu zezadu kopnul do kolen. Spadl přímo na Huynbinovo koleno a až poté se mu podařilo ho odstrčit. Udělal dva kroky zpátky, ale měl problémy s rovnováhou a zároveň se chytal za břicho.

,,Nemůžete si dát prostě pohov?! Dneska na vás fakt nemám náladu!"

,,Copak, jsi unavený? Náročná noc s tvým přítelem? Naložil tě aspoň hezky?" ušklíbl se.

Menší překvapeně zatajil dech. To mluvil o Hoseokovi?

Než však stihl jakkoli odpovědět, znovu ležel na zemi s Hyunbinem nad ním.

,,Škoda, že tě ten hnusný ksicht znovu nezachrání."

Začal do něj mlátit hlava nehlava, ale Yoomgi ho na chvíli vůbec nevnímal. Opakoval si v hlavě jeho slova. Řekl o Hoseokovi, že byl ošklivý. Jak mohl něco takového říct?

Cítil, jak mu tekla z nosu krev a pomalu se v něm hromadil vztek, stejně tak adrenalin.

Nevěděl, kde vzal tu sílu, ale shodil ho ze sebe a klekl si nad něj. Rány do jeho tváře lítaly samy, ani nad tím nepřemýšlel.

,,Neber. Si. Jeho. Jméno. Do. Svoji. Zkurvené. Držky!" zakřičel mezi jednotlivými údery.

Slyšel, jak po něm někdo křičel a tahal ho za ramena, ale agrese v jeho těle přebrala otěže při zmínění jeho jména.

Chlapec pod ním si zvládal jen zakrývat obličej, ale už teď zem zdobila jeho čerstvá krev.

Najednou ho několik lidi chytilo za paže a už stál na nohou. Teprve v tu chvili se probudil ze svého transu a on se podíval na dva učitele a dva spolužáky, kteří ho drželi.

,,Kdo to začal?!"

Yoongi nemusel ani zvednou hlavu, aby cítil, jak na něj všichni ukázali prstem. Nemělo cenu se snažit.

°•°•°•°•°

Dnes ráno se matka naštvala a vylila mi do klína horkou vodu na čaj. Jakoby nestačila ta palčivá bolest, mám z předchozího večera čerstvé řezné rány na stehnech, které pod náporem vařící vody zrudly a některé dokonce začaly znovu krvácet. Vlastně ani nevím, co jsem udělal, ale určitě jsem si to zasloužil...

O něco ale pozitivní je, že jsem Hyubinovi rozbil ksicht. Zase se navážel do nějaké holky. Sice jsem dostal několik ran do břicha a opět skončil v ředitelné, ale ta holka mi přišla poděkovat. Omluvila se, že se mě nezastala, ale že jí Hyunbin vyhrožoval. Poprvé jsem cítil, že mou snahu někdo ocenil, i když jsem dostal další kázání od matky a několik facek.

Hoseok s posmutnělým výrazem odložil deník vedle sebe. Každý jeho zápis ho zasáhl někde jinde. Jakoby Yoongi neviděl chyby v ostatních, ale jen v sobě.

Tak moc by ho chtěl obejmout. Schovat to malé křehké tělíčko ve svých pažích a ukázat mu komfort a bezpečí, které si zasloužil.

Tiše si povzdechl a podíval se na hodiny. Skoro dvanáct. Měl by jít trénovat s Namjoonem. Tak, jak se domluvili.

Zrovna, když na něj myslel, ozvalo se klepání na dveře.

Schoval deník do šuplíku s příbory a šel otevřít.

,,Tak šup, Jin tu není a já se nudím," vydechl vyšší nedočkavě, zatímco si v ruce házel se svou pozlacenou dýkou.

,,Kampak ti utekl?" uchechtl se, když zavřel dveře a oni se vydali ke schodišti.

,,Jeongin chtěl jít ven, tak šel s ním. Říkali, že nám při té příležitosti koupí oběd."

,,To je od nich hezké. Ale doufám, že si vzal Innie masku. Stále je v hledáčku policie a sociálky."

°•°•°•°•°

Yoongi znuděně seděl na nepohodné židli v ředitelně, tak jako vždycky. Houpal nohama sem a tam, zatímco pozoroval muže, co netrpělivě držel mobil u ucha.

Dnes se vůbec s nikým nehádal. Neměl na to kapacitu, ani sílu. Všechno, co v sobě měl, vbušil do Hyunbina, kterého ošetřovala školní zdravuška.

Rozbil mu nos a možná spodní čelist. Stále měl na rukou jeho zaschlou krev.

Z přemýšlení o smyslu studia na této škole ho vyřešil naštvaný odfrk ředitele.

,,Tvoji rodiče to nezvedají. Zavolám polici a sociálce, nemám na výběr."

Teprve v tu chvíli Yoongi zpozorněl. Tohle si dovolit nemohl. Rodiče by ho potrestali takovým způsobem, že by zůstal ležet polomrtvý na podlaze několik hodin. Měl s tím velké zkušenosti, ale teď byl na tom fyzicky jinak.

Ztratil všechnu tělesnou hmotu, hlava se mu motala při rychlém pohybu a jakoby to nebylo málo, prášky mu zpomalovaly reflexi. Měl podezření, že by to nepřežil.

V tu chvili mu něco zacinkalo v hlavě. Nemohl si pomoct, ale ta myšlenka mu byla bližší a bližší. Když jeho poslední pokusy nedopadly tak jak chtěl, tohle vyjde, že ano?

Na ředitele se jen smířeně pousmál a bez odpovědi koukal do prázdná. Nezajímala ho jeho reakce. Nezajímal ho jeho názor. Byl už moc unavený na to, aby držel nějakou svou bad boy image. Neměl na to sílu.

Pokud ho domů doveze policie, rodiče se zblázní. Otec ho zmlátí, možná utopí v unyvadle pod tekoucí vodou. Nebo ho matka chytí pod krkem a bude se zvráceným úsměvem pozorovat, jak mu vyprchává kyslík z plic. Možná ho v záchvatu vzteku praští lahví od vína.

Tak moc doufal, že to bude to poslední, co zažije. Poslední výdech, zatímco mu v uších budou znít urážky od lidí, na kterých mu záleželo, i přes to, že jim byl ukradený.

Ucítil, jak mu zabzučel mobil, co schovával v rukou. Olíznul si zaschlou krev ze rtů a podíval se, kdo mu psal.

Když si přečetl jeho jméno, na chvíli se mu zastavilo srdce. Hoseok.

Doteď si jeho zprávy nezobrazoval. Připadalo mu, že si jeho sladká slova nezaslouží.

Nevěděl, proč právě v tuto chvíli si zprávu zobrazil.

Hobi🍟
Ahoj, Yoongi, doufám, že se máš dobře. Opravdu doufám, že jsi v pořádku, protože mi chybíš. Stejně tak Jeongin se na tebe stále ptá. Kdyby měl vlastní mobil, nejspíš by ti volal častěji než já, haha. Vím, že si moje zprávy nezobrazuješ, ale když ti tu vypisuju své myšlenky, nějak mi to pomáha. Asi chci, abys věděl, že se na tebe nezlobím, protože jsi neudělal nic špatně. Ne, vážně, budu moc rád, když se ozveš. Budu mít klid na duši, protože budu vědět, jak jsi na tom. Jinak nejspíš ti za chvíli končí škola, tak doufám, že si za zvládnutý den dáš nějaké dobré jídlo. Už jsem ti říkal, že si ho zasloužíš! Jsi silnější, než si myslíš, tak se o sebe hezky starej!

Chybí mi tvůj úsměv, snad se ještě aspoň jednou uvidíme ♡

Co to bylo? Proč mu něco takového psal i přes to, co udělal? Měl vůbec nějaký put sebezáchovy? Proč mu těch pár vět rozbušilo srdce a zalilo oči slzami?

Slyšel, že ředitel na něj mluvit, ale nemohlo ho to zajímat míň. Ve chvíli, kdy první kapka dopadla na display mobilu, jeho tělo se dalo do samovolnému pohybů. Zvedl se ze židle, málem ji při tom shodil na podlahu a rozrazil dveře. Poslední, co slyšel, než se rozběhl k východu školy byly ředitelovy výkřiky, aby se zastavil.

Kvůli slzám měl cestu rozmazanou, ale zvládl vyběhnout na ulici, směrem ke svému domu. Proč? Sám nevěděl.

Hobi, co mi to děláš?