Hoseok si unaveně promnul tváře. Bylo téměř jedenáct ráno a on stále nevydechnul ani na chvilku. Yoongi spal, přikrytý dekou, Jeongin vedle něj. Byl to poněkud roztomilý pohled.

Bál se, že by se něco stalo ve chvíli, kdy by usnul. Koupil si předtím energiťák, protože už po cestě do obchodu cítil únavu.

Při životě ho také udržovala stovka otázek, kterou měl.

Obojek na Yoongiho krku. Zbraň v jeho tašce. Také podivný rozhovor, který zaslechl. Nebyl si jistý, jestli to byla jeho matka, nebo ne, ale pokud ano, Yoongimu bylo lháno do očí celý život. Proč nemohl být jeho život o něco jednodušší? Čím si to zasloužil?

Celou dobu si jemně hrál s jeho vlásky. ,,Jen odpočívej, potřebuješ to." zašeptal s úsměvem.

Vytáhl z kapsy svůj mobil. Jak očekával, měl tam několik zmeškaných hovorů a zpráv od ostatních. Moobin byl samozřejmě součástí.

Uvědomoval si, že měl problém, ale tohle pro něj bylo důležitější.

Právě v tu chvíli mu začal volat Namjoon. Nevěděl, jestli to chtěl zvedat. Už měl prst nad tlačítkem zavěsit, jenže na poslední chvíli hovor přijal.

,,Joo—"

,,Kde kurva jsi?!" vyprskl na něj v první vteřině hovoru.

,,Uklidni se, musel js—"

,,Nebudu klidný, protože Moobin se po tobě shání a Jimin mi nechce říct víc, než že jsi s Yoongim! Jestli tě mám bránit jenom o minutu dýl, chci vysvětlení!"

Hoseok jen zakoulel očima. Asi by mu to měl říct. Namjoon měl zlaté srdce, věděl to. Určitě to pochopí.

,,Dobře, ale hlavně mě nepřerušuj. Nebudu to říkat víckrát," řekl tiše, aniž by jeho druhá ruka opustila Yoongiho vlásky.

,,Tak Mluv."

,,Jak jsem ho odvedl z restaurace, protože mu bylo špatně, došel jsem s ním až k domu. Potom mi neodpovídal a včera večer jsem zjistil, že ho rodiče hodili do sklepa. Asi nechtěli, aby je nakazil. Nemohl jsem ho v tom nechat, takže mi Jimin nabalil léky a šel jsem za ním. Teď odpočívá a je mu lépe, ale kdybych nepřišel, bůh ví, co by se stalo," řekl ve zkratce.

Na druhé straně bylo chvíli ticho. Nejspíš i Namjoon byl překvapený, jak se situace vyvrbila.

,,Jeho vlastní rodiče ho nechali ve sklepě? V takovém stavu, v jakém odcházel?"

,,Přesně tak."

Zaslechl tichý povzdech. ,,Dobře, Promiň, že jsem tak křičel. Jak mu je?"

Musel uznat, že ho jeho odpověď potěšila. Byl opravdu ten správný vůdce.

,,Už nemá tak nebezpečnou horečku. Dneska bych tu s ním chtěl ještě zůstat, možná i zítra. Zvládneš mu to nějak vysvětlit?"

,,Pokusím se. Ale n—" z ničeho nic se Namjoon zasekl, ale slyšel vzadu nějaký šum. Někdo ho nejspíš vyrušil. Nejspíš to byl Jimin, proto trpělivě čekal a u toho obdivoval krásu Yoongiho tváře.

Když spal, vypadal tak klidně, ale zároveň zranitelně. Jen mu to připomnělo důvod, proč tu seděl.

,,Hobi?" ozvalo se z druhé strany, jenže to nebyl Namjoon, ani Jimin.

Hoseok cítil, jak se mu zastavila krev v žilách. ,,Moobine?" vydechl šokovaně.

,,Jsi s Yoongim? Kde jste?"

Odpověděl mu na první otázku, aniž by se musel zeptat a jen ho to ujistilo v tom, že jeho teorie byla správná.

,,Takže ho znáš..." zamumlal, ,,jak jsi věděl, že s ním budu?"

,,Opravdu myslíš, že jsem nevěděl, že chodíš za ním? Mám venku lidi, nejsi v naší branži poprvé, ne?"

Z nějakého důvodu ho to nepřekvapilo. Spíše si sám připadal naivní, když myslel, že ho Moobin neodhalí.

,,Přejdu rovnou k věci," povzdechl si muž z druhé strany. ,,Snažím se ho dva dny kontaktovat a on nikde, potřebuju, aby plnil mise, stejně jako ty. Nevím, co spolu vy dva děláte a je mi to jednu, ale musíte fungovat."

,,Má chřipku," odpověděl stroze.

Moobin chvíli mlčel, než odpověděl: ,,Nech mě hádat, rodiče ho vykopli na ulici."

Brunet šokovaně zatajil dech. Věděl o něm víc, než myslel, neli víc, než on.

,,Ne, do sklepa... Jak o tom v—"

,,Mám ho u sebe slouho. Vím jak to má, ale to je teď úplně jedno. Chápu teda dobře, že se o něj staráš?"

,,Hmm."

,,Fajn, výjimečně ti tenhle neohlášený útěk odpustím. Udělej mi laskavost a promluv mu do duše. Snažím se ho dostat k nám, ale nechce opustit rodinu, i když jsou divní. Až se vrátíš, očekávám, že bude s tebou. Pozdravuj ho," s těmito slovy zavěsil.

S neutrálním výrazem si položil mobil do klína. Měl z toho smíšené pocity. Velmi.

Takhle se staral jen protože chtěl dalšího vraha do kolotoče jeho plánu s 'dorosteneckou jednotkou'. Nezajímal ho Yoongi, ale jeho ochota zabíjet a poslouchat ho na slovo.

Chápal, že to Yoongi nechtěl, ale musel se postavit na Moobinovu stranu. Prostředí, ve kterém žil bylo hrozné. Kdyby žil s nimi, mohl by se o něj pořádně postarat. Vylepšit mu vztah s jídlem, přejít strach z psychiatra a odpoutat ho od těch ohavných prášků.

Měl by se lépe. Byl by v bezpečí.

Když bychom nepočítali mise.

,,Hobi?"

Překvapeně sebou škubl, když ho rozespalý Jeongin vytrhl z víru myšlenek.

,,Oh, dobré ráno," usmál se.

Chlapec se posadil a pořádně protáhl své ztuhlé tělo. ,,Ty jsi spal? Kolik je hodin?"

,,Jedenáct. Spalo se ti dobře?"

,,Mám hlad..." zamumlal.

Hoseok se pobaveně pousmál a vytáhl z tašky poslední koblihu s ovocnou náplní. ,,Tady. My jsme už jedli."

Menšímu se nadšením rozzářily oči. ,,Děkuju!" vydechl radostně a pustil se do jídla.

,,Měl jsi nějaké záliby?" zeptal se, aby tak neseděli v trapném tichu. Zároveň se s ním chtěl více poznat, protože věděl, že pokud chtěl vzít Yoongiho k ostatním, bez něj nepůjde.

,,Baví mě programování! Pár dnů předtím, než jsem utekl, jsem si naprogramoval vlastní kalkulačku," řekl s dětským zápalem v očích.

Hoseok zamyšleně zakýval hlavou. Nebyl v těchto věcech moc vzdělaný, ale sám si kalkulačku nikdy neprogramoval. Musel být talentovaný.

,,To zní zajímavě. Jinak, taky jem se chtěl zeptat na to, proč jsi skončil tady. Řekl jsi, že jsi zabil tátu, ale mě by zajímalo, proč se to stalo. Napadlo mě, že by sis o tom možná chtěl promluvit," řekl opatrně.

Menší nejistě dožvýkal sousto a zvedl hlavu. ,,Ne-nebudeš mě soudit, že ne..." zamumlal.

,,Víš, jak by mě Yoongi zmlátil, kdybych se jen pokusil," uchechtl se a trošku mu pocuchal vlásky. ,,Tak povídej."

,,Hej!" zahihňal se a hravě odtsrčil jeho ruku. Zhluboka se nadechl a poklesle svěsil ramena.

,,Můj táta byl kretén."

Hoseok překvapeně vykulil oči z toho, jak přímo to řekl. Nic však neříkal a nechal ho pokračovat.

,,Mlátim mě a maminku, nepracoval a jen pil. Ptal jsem se maminky, proč neodejdeme, ale ona nechtěla. Hrozně moc pracovala, aby mi mohla koupit pomůcky do školy a oblečení, zatímco on její peníze utrácet za chlast..." shrnul ve zkratce a znovu si kousnul svého koblihu, aby si mohl urovnat, jak to vlastně říct.

,,Tehdy jsem přišel ze školy a rodiče se hádali. Maminka tehdy konečně řekla, že ho má dost a začala balit moje a její věci. Zjistila, že měl velké dluhy a jediná možnost, jak je splatit byla, aby mě těm zlým lidem prodal. Řekla mi, abych šel pro věci do koupelny a že půjdeme k babičce. Vzal jsem, co jsem unesl, ale než jsem vyšel, uslyšel jsem výkřik a ránu. Vyběhl jsem do ložnice viděl, jak ji mlátil. Držel ji pod krkem a všude byla krev..." poslední větu spíše zašeptal. Neplakal, ani neměl slzy v očích, ale viděl, že tyto vzpomínky stále zpracovával.

,,V tu chvíli jsem přestal přemýšlet. Vzal jsem flašku, která mu vypadla z rukou, vyskočil jsem na postel a praštil ho. Rozbila se mu o hlavu a spadl na zem, ale on mě nezajímal. Snažil jsem se probrat maminku, ale ona už nedýchala. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tam brečel a prosil, aby se aspoň pohla. Otočil jsem se na otce, který tam ležel celou dobu. Nevěděl jsem, že ho to zabije, ale když mi to došlo, začal jsem panikařit. Znovu jsem se pokusil vzbudit maminku, ale ona byla taky mrtvá..." na chvíli se odmlčel, než znovu pokračoval.

,,Hrozně dlouho jsem tam klečel a plakal. Věděl jsem, že jsem musel pryč, jinak by mě zavřeli. Sbalil jsem si do igelitky nějaké jídlo a utekl jsem. Schovával jsem se na ulici asi dva, nebo tři týdny, než mě našel Yoongi."

Druhý ho pečlivě poslouchal. Obdivoval všechny, kteří si něčím takovým prošli a neunikla jim ani jedna slza.

,,Chybí ti maminka?" zeptal se.

Jeongin se skleslým úsměvem přikývl. ,,Měla hrozně krásný úsměv a pořád se smála. Kdyby tu byla, uvařila by Yoongimu čaj z čerstvých bylinek a pořádné jídlo plné vitamínů, aby se vyléčil! Taky by mu krájela jeho oblíbené ovoce," řekl s pyšným úsměvem na tváři.

,,Připomíná mi moji maminku. Ona byla taky skvělá," zamumlal s úsměvem.

,,Byla?" nechápal.

,,Víš, oba moji rodiče umřeli při požáru," přiznal sám dost poklesle. Připadal si pošetile, že vypadal smutnější, než Jeongin a to byl starší.

,,To mě mrzí. A s kým teda bydlíš, když ne s rodiči?" zeptal se zaujatě.

Krátce zaváhal nad svou odpovědí. ,,S přáteli."

,,To zní zábavně! Taky bych chtěl žít s přáteli! Dělali bychom každý den polštářové bitvy, koukali na filmy a jezdili na výlety!"

Hoseok pobaveně přikývl. ,,Jo, přesně tak."

Líbilo se mu, jak jednoduchý pohled měl na svět. Přestože si zažil spousty věcí, pořád z něj nevyprchala část dětské radosti z normálního života.

Jemu samotnému to totiž velmi chybělo.