,,Vrať mi ten mobil!"

,,Nezvedl to, takže nejspíš spí, nemá cenu psát dalších deset zpráv!"

,,Ale já prostě potřebuju vědět, že je v pořádku!" odsekl Hoseok, zatímco blonďáka naháněl po celé ošetřovně.

,,Shodíš mi infuze! Pablo mě kuchne!"

,,Můj mobil!"

,,Fajn, ale pusť ty ampulky! Ne, nesahej na ty stříkačky!" vydechl a podal nevrlému brunetovi jeho mobil.

Ten si oddechl a otevřel znovu jejich chat. Bylo šest večer a stále nedostal jedinou zprávu. Připadal si, jako maniak, ale nemohl si pomoct.

Nedokázal ho celý den dostat z hlavy. Ani zabíjení nepřebylo myšlenky na bledého černovláska, který teď ležel bůh ví kde v bůh ví jakém stavu.

Byl malý kousek od toho, aby se zvedl a šel k němu domů, když v tom si všiml, že si jeho zprávy zobrazil. Teď, v tuhle chvíli.

,,On dal zobrazeno!" vyhrkl nadšeně.

,,Fakt?! Zavolej mu!"

Normálně by se mu vysmál za to, jak najednou otočil, ale teď ho to nemohlo zajímat méně.

Začalo vyzvánění a celou dobu nedočkavě ťukal do boku mobilu. Několik vteřin bylo ticho, než byl hovor přijat.

,,Ha-halo?" ozval se tichý hlas. Byl zvláštní, ale Hoseok nad tím teď nepřemýšlel.

,,Yoongi! Jsi v pořádku?! Celý den jsi neodpovídal, jak se cítíš?"

Chvíli bylo ticho, než se znovu ozval ten tichý hlas. ,,Ja-já nejsem Yoongi, kdo-kdo jste?"

Až teď si to uvědomil. Tohle nebyl on, ale nějaké dítě.

,,Kde je Yoongi?! Kdo jsi?!" zavrčel. Dítě nedítě, musel zjistit, co se dělo. Nečekal však, že se daná osoba rozpláče.

,,Já-já jsem Jeo-Jeongin," řekl rozklepaným hlasem.

Chtěl po něm znovu vyjet, ale Jimin ho zastavil. ,,Neřvi, je to dítě. Dej to radši na hlasiťák."

Hoseok chvili váhal, ale nakonec přikývl a položil mobil na pult mezi ně.

Blonďák se usmál a naklonil se blíž. ,,Ahoj, já jsem Jimin a ten hlasitý je Hoseok. Proč máš Yoongiho mobil?" zeptal se klidně.

,,Oh, já na to úplně zapomněl! Vy jste Yoongiho přátelé?" vyhrkl.

,,Ano, je v pořádku? Kde je?" vyprskl brunet netrpělivě.

,,Je tu se mnou, potřebujeme nutně pomoct! Má horečku a nejde dolů! Bo-bojím se, že umře, nevím, co dělat!" kluk na druhé straně začal hystericky plakat.

V tu chvíli Hoseok cítil, jak se mu zastavilo srdce. ,,Kde jste?"

,,Ve-ve sklepě."

,,Kde?!" vykřikl zděšeně.

,,Dlouhý příběh, potřebuju opravdu pomoct! Nechci, aby to bylo ještě horší! Prosím, co mám dělat?!"

Nepřemýšlel ani vteřinu, nad svou odpovědí. ,,Za patnáct minut tam budu. Máš nějakou vodu?"

,,J-je tu flaška s vodou, ale je stará."

,,Dobře, polij tím nějaký hadr, nebo kus oblečení a dej nu to na čelo. Za patnáct minut jsem tam," řekl a naléhavě kývl směrem k blonďáčkovi, zatímco ukončil hovor.

Ten pochopil a začal prohledávat svou skříňku s léky. Popadl první igelitovou tašku a nacházel tam několik krabiček.

,,Mám jít s tebou?"

,,Ne, zvládnu to. Jen mi napiš do zprávy, kolik maximálně mu můžu dát jakých prášků, abych ho nepředávkoval. Taky mě kryj před Moobinem."

°•°•°•°•°•°

Jeongin mu přidržoval chladivý obklad na čele a nervózně si kousal rty. ,,Neboj, pomoc je na cestě. Ten kluk ti určitě pomůže, zněl vyděšeně," vydechl.

Yoongi jen unavenyma očima koukal do stropu, jakoby ho vůbec nevnímal. Ten pohled ho děsil. Vypadal, skoro jakoby byl smířený se smrtí.

Znovu zazvonil telefon. Byl to Hobi, proto ho hned zvedl. ,,Kde jsi?!"

,,Jsem venku a nemám klíče! Pojď mi otevřít, prosím!"

Neváhal ani vteřinu a vyběhl z vlhkého, tmavého sklepa po schodech nahoru. Už skrze ušmudlané sklo ho zahlédl.

Otevřel dveře a přiložil si prst na rty. ,,Tiše, nebo nás objeví!" špitl.

Hoseok nejistě polkl, ale přikývl. Nasledoval černovlasého chlapce do sklepa. Měl z toho husí kůži. To pomyšlení, že celý den, co se mu snažil dovolat byl na takovém místě. Obracel se mu žaludek.

Stačilo pár dalších kroků a on se střetl s téměř bezvadným tělem, zachumlaném v několika vrstvách oblečení.

,,Yoongi!" vydechl a padl na kolena přímo vedle něj. Zkontroloval teplotu, což mu ve starostech nepomohlo.

Hořel, jakoby seděli v sauně, ne promrzlém sklepě.

Vytáhl ze své tašky láhev s čerstvou vodou a jednu krabičku s léky. Ty jediné, o kterých věděl, k čemu sloužily. Jimin je používal, když chtěl někomu snížit horečku.

,,Kluku, pojď mi pomoct!"

Jeongin dřepěl naproti a jemně mu nadzvedl hlavu, zatímco se do něj druhý snažil dát jeden prášek. Povedlo se to, dokonce ho zapil vodou, ale po pár hltech se rozkašlal.

,,Yoongi, klid, to jsem já. Bude to v pořádku, dobře?" vlastní silou ho posadil, aby mu ulevil od kašle.

Rapidní změna polohy černovláska trošku vrátila do reality. ,,Ho-hobi...?" zasípal v záchvatu kašle.

,,Jsem to já, neboj," vydechl se slzami v očích, zatímco ho jemně plácal po zádech.

Když se kašel uklidnil, položil ho zpět na provizorní polštář. Překvapení však bylo, když Yoongi jemně chytil jeho ruku.

Byla to taková malá upomínka, že na tom nebyl tak špatné. Přestože situace byla hrozná.

,,Jak se to stalo? Proč je ve sklepě, když by měl ležet v posteli?" vydechl zmateně, zároveň naštvaně.

Černovlásek nejistě mykl rameny. ,,Nějaký vysoký muž ho sem odhodil, asi otec. Yoongi mi říkal, abych se schovával před jeho rodiči, protože bychom měli oba problém. Zakřičel, aby se do konce týdne neukazoval doma, aby je nenakazil a odešel," vysvětlil se slzičkami na krajíčku.

Hoseok pevně semkl rty a schoval Yoongiho slabou dlaň do těch svých. ,,Promiň, že jsem na tebe předtím vyjel, psal jsem mu celý den a dost jsem se bál."

,,To nic, já se bál úplně stejně! Nevím, co bych bez Yoongiho dělal, nemohl jsem ho nechat bez pomoci," zašeptal Jeongin.

Podíval se na malého chlapce a z blízka si ho prohlédl. Jeho oblečení mu bylo velké, určitě nebylo jeho. Také ho zaráželo, co tu dělal. Přestože byl rád, že se o Yoongiho aspoň někdo snažil starat, proč tu byl? Co dělal malý kluk ve sklepě.

,,Co tu děláš ty? Ty žiješ v Yoongiho sklepě?" sám nevěřil tomu, co říkal.

,,Tak nějak. Žil jsem na ulici, ale potkal jsem Yoongiho a on mě vzal k sobě. Řekl mi však, že mě jeho rodiče nesmí najít, jinak by ublížil mě, i jemu. Dělal pro mě první poslední, dokonce mi pořád nosil čerstvé jídlo. Nevím, co bych bez něj dělal," vysvětlil ve zkratce jeho patálie s Yoongim.

Hoseok musel uznat, že ho to překvapilo. Věděl, že to neměl snadné, ale nečekal že měl ještě malého svěřence. Čím déle ho znal, si byl jistější, že jeho srdce bylo čiré, jako drahokam. Nedokázal snad myslet na sebe.

,,Udělal jsi dobrou práci. Kdo ví, co by se stalo, kdybys tu nebyl," donutil se k jemnému úsměvu a prohrábl jeho pocuchané vlásky.

Menší se spokojeně začervenal a poškrabal se na zátylku.

,,Jedl něco?"

,,Snažil jsem se mu dát toust, ale nechtěl. Taky jsem nasel nějaké prášky, ale omylem jsem je vysypal."

Podíval se směrem, kterým chlapec ukazoval a uviděl černý batoh s několika prášky pod ním. Podle krabičky poznal, že ro byly ony léky od psychiatra. Vůbec ho nemrzelo, že byly nepoužitelné.

,,To nevadí. Každopádně, až mu bude lépe, něco mu musíme dát k jídlu," sáhl do své tašky a vytáhl další láhev s vodou a čokoládovou tyčinku. ,,Taky by ses měl najíst. Muselo být těžké na něj dohlížet celý den."

Menšímu se rozzářily oči a s radostí si vše převzal. ,,Děkuju! Moc tě sice neznám, ale jsi stejně hodin, jako Yoongi!"

Hoseok překvapeně zamrkal a podíval se na spícího chlapce před ním. ,,Kéž bych byl tak skvělý, jako on," povzdechl si s úsměvem.

Mezitím, co Jeongin jedl se on rozhodl prohledat Yoongiho batoh. Doufal, že tam najde něco užitečného.

Pouzdro, peněženka, klíče, školní pomůcky. Nic zajímavého.

Po chvíli hledání však nahmatal něco, co měl v ruce velmi často. Nepotřeboval se na danou věc ani podívat, aby šokovaně pootevřel ústa. Kdyby vedle něj nebylo malé dítě, možná by to hned vytáhl.

S překvapeným polknutím se podíval na spícího Yoongiho a zděšeně nakrčil nos.

Yoongi, proč to máš v tašce...