,,Bude to všechno?"

,,Ano, děkujeme."

Yoongi si vše pečlivě zapsal a vydal se k baru. Řekl Seulgi celou objednávku a poté se z hluboka nadechl, vydechl. Bylo teprve šest hodin a už byl unavený a to směna trvala do desíti.

Opřel se bokem o barovou desku a položil si dlaň na břicho. Jeho žaludek křičel o pomoc a nebylo se čemu divit. Poslední jídlo jedl oběd, ale předešlý den.

Mezitím se dívka vrátila z kuchyně, kde byla předat objednávku a starostlivě si ho prohlédla. Přeci jen to nebyla její první směna s ním.

,,Jsi v pořádku, nechceš něco k jídlu?" zeptala se.

Tak moc chtěl říct ano a pořádně se najíst. Bohužel jeho bouřlivá mysl nesvolila.

Měl bys zhubnout!

Jsi tlustý!

Musíš jist méně.

,,Ne, jen je tu špatný vzduch. Podala bys mi sklenici vody?"

Podezřívavě si ho prohlédla, ale vodu mu podala. Než však stihl odejít zpět k zákazníkům, chytila jeho zápěstí.

Zmateně zvedl hlavu, jenže když uviděl její výraz, věděl, co měla na jazyku.

,,Tvoje zápěstí je menší a menší. Yoongi, kdy jsi naposledy jedl?"

Bylo to tu znovu. Měl Seulgi rád, vždy se o něj starala, jako straší, milující sestra, kterou nikdy neměl.

Také byla dcera majitele této restaurace, takže se ho vždy zastávala a dělala mu lepší podmínky.

Věděla, že to doma neměl lehké, proto to dělala. Nikdy jí neřekl detaily, ale občas ho nachytala, když měl slabší chvilku, a něco málo z něj dostala.

Přestože si ji vážil nejvíc na světě, byly chvíle, kdy se jí snažil vyhnout.

,,Ve škole. Neboj, jím pořád, mám jen rychlý metabolismus," odpověděl a odběhl dál obsluhovat, aby se vyhnul další podobné konverzaci.

Všiml si skupiny čtyř mladých kluků, kteří se objevili ve dveřích. Dva z nich vypadali ve stejném věku, jako on, zbylí dva byli o něco málo mladší.

Zatímco sbíral nádobí, jedním okem je pozoroval, jak si vybrali stůl úplně v rohu a začali si prohlížet menu.

Vše odnesl do kuchyně a vrátil se k baru. Opět se napil ze své sklenice s vodou, když v tom se s jedním z těch kluku potkal pohledem.

Jeho oči byly tmavé, stejně, jako jeho vlvnité vlasy. Měl černou koženou bundu a modré džíny. Obyčejné, ale stylové.

Hned však pohled odvrátil. Nerad udržoval oční kontakt s cizími lidmi.

Ne, dneska fakt ne

,,Hobi!"

Hoseok přestal zírat na menšího černovláska, co se opíral o bar a otočil se na své přátele. ,,Co?"

,,Přestaň koukat na cizí lidi, vypadáš pak jako masový vrah," uchechtl se Jimin, zatímco stále vybíral co si dá k večeři.

,,Masový a nájemný je rozdíl," špitl Tae, aniž by zvedl pohled od notebooku, co si už stihl vytáhnout na stůl.

Jimin nesoustředěně mykl rameny. ,,Výsledek je stejný."

Namjoon s povzdechem zakroutil hlavou. ,,Přesně proto nás Moobin nikam nepouští."

Naopak černovlásek si s tím hlavu nedělal. Naopak ten klučina z obsluhy upoutal jeho pozornost. Vypadal o něco málo mladší, proto ho překvapilo, že zde pracoval. Kdyby neměl uniformu, vůbec by ho to nenapadlo.

Byl velmi morálně založený a nesnášel, když někdo někoho nevhodně očumoval. Jeho účely nebyly nekalé, ale tento klučina byl roztomilý a na kluka velmi krásný.

Malá, skoro až křehká postava. Černé vlásky, malý nos a krásné plné rty. Díky zástěře viděl jeho úzký pas, což u kluků nebylo časté. Velmi ho to fascinovalo.

,,Ať ti neukápne slina," rýpnul si do něj Taehyung.

,,Jdi se vycpat," odsekl, když v tom koutkem oka zahlédl, že se onen klučina rozešel jejich směrem.

,,Dobrý večer, co si dáte?" zeptal se.

Jeho hlas nebyl tak jemný, jak čekal. Nebyl hrubý, ani nic takového, ale ten tón nevystihoval vzhled osoby, kterou viděl před sebou.

Zněl, jakoby mu bylo vše jedno. Mohl by ho polít vodou a on by jen zakoulel očima a odešel.

Ani si neuvědomil, že na něj zíral, dokud mu nedošlo, že byl poslední, kdo si neobjednal.

Jenže on si nic nevybral. Byl moc zaneprázněný nevinným zíráním na zdejší obsluhu.

,,Umm, co byste mi doporučil?" bylo to zvláštní. Vykat někomu, kdo byl stejně starý, dost možná mladší.

Yoongi byl lehce otrávený, ale věděl, že se před zákazníky musel chovat slušně. Tohle nebyla škola.

,,Moje oblíbené je červené kari s rýží. Na pití bych doporučil čaj Yuzu a kdybyste chtěl něco sladkého, tak určitě mochi, nebo macha cheesecake," řekl.

,,J-jo, to zní dobře, přesně to si dám," vůbec nepřemýšlel nad tím, co si vlastně dával.

Ostatní už stěží zakryvali smích. Měli jediné štěstí, že si vše zapsal a odešel.

,,Ty pedofile, vypadá tak na třináct," zahihňal se Jimin.

,,Pracuje, což znamená, že má minimálně patnáct," odsekl.

,,To na tom nemění vůbec nic."

Mezitím Yoongi nahlásil objednávku a zkontroloval čas. Bylo skoro půl sedmé, čas na jeho druhou práci.

,,Půjdu vynést smetí," řekl Seulgi a zmizel v zadním traktu pro zaměstnance. Přes svou uniformu přehodil čenrou mikinu a zkontroloval obsah kapes.

Čokoládová tyčinka, kapesní nůž, zbraň s tlumičem černá maska a krabička cigaret.

Nezapomněl ani připravený pytel se smetím a zadním vchodem vyšel na ulici. Přímo u východu byla popelnice, proto tam odhodil pytel a šel o ulici dál.

Po cestě snědl svou čokoládovou tyčinku a tiše si broukal nějakou melodii, jako rozptýlení od faktu, že se nutil něco sníst.

Neměl hlad, ani chuť na cokoli k jídlu. Bohužel z vlastních zkušeností věděl, že při práci musel sníst apon něco. Přeci jen mu šlo o život a jednou na svou nezodpovědnost s jídlem téměř definitivně doplatil.

Obal strčil do kapsy a nasadil si masku spolu s kapucí.

Musím si pospíšit, Seulgi mě bude hledat...

°•°•°•°•°

,,Za měsíc máš narozeniny, jak je oslavíme?" zeptal se Jimin směrem k černovláskovi.

Ten jen mykl rameny. ,,Moc jsem o tom nepřemýšlel," povzdechl si.

Následovalo několik minut, kdy ostatní jen navrhovali různé typy oslav a dárků, co by si měl přát. Neměl už energii to poslouchat, zvlášť když jediný objekt jeho zájmu, onen klučina z obsluhy, před několika minutami zmizel.

,,Jdu na vzduch."

Zvedl se a šel ven na ulici. Nasál čerstvý vzduch a protáhl se. Miloval své přátele, ale někdy potřeboval chvíli pro sebe.

Prošel se na druhou stranu ulice. Už se stmívalo a první pouliční lampy zažehly své světlo.

Chtěl se vrátit do restaurace, když v tom zaslechl nejakou tupou ránu, jako když něco těžkého padá na zem. Bylo to tiché, protože zvuk aut a ruch ulice téměř vše pohltil. Šlo to z vedlejší uličky.

Zvědavě nakoukl, ale téměř nic neviděl. Z tmavé neosvětlené ulice koukala jen popelnice. Dál bylo černo.

Jen nad tím mykl rameny a chtěl jít dál, když v tom zaslechl nějakou zoufalou prosbu.

,,P-prosím..."

To už bylo podezřelé. Nahmatal nůž, který měl na opasku a tichými kroky se vydal do tmy.

Po pár krocích uviděl dvě osoby. Přesněji jednu, která ležela na zemi a druhou, která stála nad tou první.

Hoseok stál na místě, aby se zdržel jakéhokoli zvuku. Byl svědkem vraždy. Nevěděl zda chtěl zasahovat. Zbytečně se nechat zatáhnout do cizí záležitosti je to nejhorší, co může člověk udělat.

Stejně bych ho už nezachránil...

Místo toho sledoval tu osobu, jak si klekla k nehybnému tělu a poplácala ho po rameni.

,,Není to osobní," bylo vše co slyšel.

Hm, takže nájemné vraždy....

Podle hlasu to byl kluk a zněl povědomě. Překvapivá byla také jeho postava. Na nájemného vraha byl malé postavy. Musel být šikovný a byl si na devadesát procent jistý, že byl nezletilý. Podle hlasu a typu postavy. Nebo hodně malý dospělý.

Ani se nenadál a kluk zmizel ve tmě zapadlé ulice.

Schoval nožík zpět do kapsy a došel k tělu, zatímco vytáčet číslo na policii. Zvedli to téměř okamžitě.

,,Jak vám mohu pomoci?"

Hoseok si odkašlal. Tahle role potřebovala přípravu.

,,Prosím, rychel přijeďte! Je tady mrtvola, mrtvý muž! Pomoc, mám strach, že tu ještě vrah je!" zakřičel hystericky.

,,Chápu, zůstaňte v klidu. Řekněte mi vaše jméno a adresu."

Moje jméno? To tak.

,,Já nevím, nejsem odsud. Jedná z tech ulic u restaurace U Bílého fénixe!" s těmito slovy zavěsil. Klekl k tělu a mobilem si posvítil.

Dospělý muž, drahé sako, dříve upravené vlasy. Dostal přímý zásah do hlavy, nejspíš použil tlumič, proto slyšel jen pád těla na zem.

Udělal dobrou práci. Škoda, že jsem to neviděl celé.

Vytáhl ze svého mobilu sim kartu a botou jí rozdrtil. Nechtěl riskovat, že by ho sledovali.

Datum: 16.2. 2k23
Počet slov: 1370