,,O-opravdu jsem psy-psychopat?" přerušil ho opravdu tichým a zlomeným hlasem.

Hoseok na něj zmateně zamrkal. Chvíli myslel, že si z něj dělal srandu, ale když viděl jeho seriózní a pokleslý výraz, zahnalo to jeho pochyby.

,,Kdybys byl, nevypadal bys, že se tu přede mnou rozpláčeš," řekl s úsměvem, aby trošku odlehčit situaci a pořádně mu schoval ramena pod svou bundu, protože cítil, jak na něj dopadly první kapky deště.

Yoongi překvapeně zvedl pohled a jednou rukou si přichytit koženou bundu. Přestože měl opravdu slzy na králíčku, jeho odpověď ho trošku uklidnila. Chtěl ho obejmout, opravdu moc, ale bál se.

Naštěstí pro něj, ho Hoseok četl, jako otevřenou knihu. ,,Jestli mi nevěříš, pojď za mnou a pak popiš, jak ses cítil," řekl klidným tónem a roztáhl ruce. Věděl, že potřeboval objetí.

Menší na chvíli zaváhal, ale nakonec dvěma rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a vklouzl do jeho svalnatých paží. Jen z toho příjemného pocitu tepla, které pocítil, když ho pevně obejmul, měl čerstvé slzy v očích.

Nedokázal to popsat. Bez něj byla zima a cítil se velmi zranitelný a zmatený. Když však byl v jeho blízkosti, jeho zářivý úsměv mu dodal všechno, co mu scházelo. Nemluvě o té dokonalé mužné vůni.

Kdyz ucítil, jak si ho přitáhl blíže k sobě a začal si hrát s jeho neupravenými vlasy, přestal držet své emoce pod kontrolou.

Nejdřív první slzy a poté tichý vzlyk. Zabořil tvář do jeho ramene a naproto přestal držet své emoce na uzdě.

,,Shh, to nic, jen to pusť ven," řekl s úsměvem, zatímco ho jemně vískal ve vlasech.

Znovu byl tam maličký a křehký. Jako kotě hozené na ulici.

Stáli na betonovém mostě pod přímým deštěm, ale ani jeden z nich se nepohnul. Oba cítili, jak to bylo příjemné, přestože menší vzlykal tak, jako nikdy v životě.

Byl si jistý, že si to bude za chvíli vyčítat, ale teď si jen užíval to hřejivé teplo, které mu nikdy nikdo nedal. Co by dal za to, kdyby tento moment trval navěky.

Uběhlo pár minut a obou jim tekly velké kapky po tvářích. Jejich oblečení bylo durch mokré a Hoseok cítil, že se Yoongi začal třepat zimou.

,,Měli bychom se někam schovat, jinak budeme nemocní," řekl aniž by uvolnil stisk kolem jeho hubených ramen.

Neodpověděl, jen ho obejmul ještě pevněji, jakoby se od něj vůbec nechtěl vzdalovat ani o centimetr.

Hoseok se tomu pousmál a jemně ho dloubnul do paže. ,,Opravdu tu nemůžeme stát, nemůžu si dovolit onemocnět," s těmito slovy ho pevně chytil za pas a hodil na rameno, jako pytel brambor.

,,Hej!" vyhrkl překvapeně a ve strachu z pádu pevně zaryl nehty do jeho zad.

,,Drž se pevně," zahihňal se a podíval se po jeho věcech. Našel jen bílou krabičku s léky. Starostlivě semkl rty a zvedl ji ze země. Nebyl hloupý, věděl, že je dostal od psychiatra.

Nesnášel tyto 'psycho prášky' a to z několika důvodů. Když byl člověk psychicky nestabilní, psychiatr mu těmito prášky vlastně řekne: 'Jsi prostě debilní a nevyléčíš se. Tady máš prášky, které budeš brát dokud se omylem nepředávkuješ, protože si budeš muset zvyšovat dávku pokaždé když bývalé množství přestane fungovat'.

Nejradši by je zahodil do řeky, ale věděl, že pokud by to někdo udělal, měl by to být Yoongi. Ne on.

Schoval si je do kapsy a vydal se na konec mostu, který navazoval na novější část města, kde se nacházel malý park. Byl tam skromný altánek s roztomilým posezením, proto se rozhodl, že to bude nejvhodnější místo, kam ho vzít.

,,Nešij sebou, nebo spadneš," zasmál se.

,,Za to můžeš ty!" vydechl nejistě, zatímco se ho opravdu pevně držel. Zároveň byl nervózní protože nevěděl, kam šel, páč viděl jen jeho záda.

Za chvíli ho posadil na lavičku a trošku mu prohrábl vlasy. ,,Ani si nemusíme umývat vlasy."

,,Asi..." zamumlal a rozhlédl se kolem. Když šel na misi, občas tudy procházel, ale musel uznat, že díky dešti to mělo úžasnou atmosféru.

Taky viděl v dálce tu vysokou budovu na kterou vždy koukal přes řeku.

Hoseok se podíval stejným směrem. ,,,Kam to koukáš?"

,,Na ten výškáč. Občas přemýšlím, jaké to je být tak vysoko nad ostatními a nad všemi problémy světa," řekl spíše zasněně aniž by mu věnoval jakýkoli pohled.

Vyšší se pobaveně pousmál. Rád by mu řekl, že vlastně koukal na jeho domov, ale potom by jeho lži o intru a policejní škole ztratily hodnotu. Nevysvětlil by to.

,,Nemyslím si, že lidi nahoře utečou před problémy, ale určitě tam je úžasný výhled," usmál se.

Yoongi neodpověděl, což zapříčinilo krátké ticho.

Hoseok koukal na jeho soustředěný obličej a po dlouhé době měl možnost si prohlédnout každý detail jeho jemné tváře.

Měl v sobě nějaké kouzlo, které u nikoho doteď nezahlédl. Nedokázal to vyjádřit slovy.

Opravdu je krásný...

,,Dnes někdo zabil mého psychologa," přerušil Yoongi tichý obdiv jeho tváře.

Hoseok si nejistě odkašlal. Tak nějak doufal, že si nevšiml, jak na něj koukal. ,,Opravdu?"

Yoongi přikývl. ,,Asi bych měl být smutný, protože umřel člověk," zamumlal, stále zahleděl do vysoké budovy v dálce.

,,Nejsi?"

Chvíli mlčel, ale nakonec zavrtěl hlavu. ,,Nejsem. Měl bych tomu vrahovi koupit bonbošku," odpověděl a přitáhl si nohy na lavičku. Opravdu mu začínala být zima.

Druhý se pobaveně uchechtl a opatrně ho chytil kolem ramen. ,,Opravdu nejsi normální," řekl a přesně jak očekával, Yoongi se na něj zmateně otočil.

,,Ale to je přesně to, co se mi na tobě líbí," dodal se svým typickým zářivým úsměvem.

Menší překvapeně vykulil očka. ,,L-líbí...?"

,,Jsi odlišný od ostatních a nejsi nudný. To se mi líbí," usmál se.

Yoongi ucítil, jak mu stoupla celková teplota. Musel být rudý, jako rajče, proto sklopil hlavu.

,,To je stupidní, víš to?"

,,Možná, ale mně je to jedno," odpověděl, ,,protože chci, abys věděl, že jsi unikátní. Možná nemáš štěstí na rodinu a školní kolektiv, ale od toho jsem tady já, který ti řekne, že jsi úžasný a zasloužíš si jen to nejlepší," řekl to naprosto vážně bez jakéhokoli náznaku sarkasmu.

Proto Yoongi ztratil slova. Nečekal, že zničehonic nic řekne něco tak povzbuzujícího. Něco, co mu nikdy nikdo neřekl.

Nedokázal zformulovat odpověď, ani nevěděl jak se ohledně toho cítit. Zároveň nějaká část podvědomí se mu snažila vnucovat, že to tak nemyslel. Že to říkal ze soucitu.

,,Nekoukej tak na mě, vypadáš, že se opravdu rozpláčeš," povzdechl si pobaveně a jemně ho dloubnul do tváře.

Menší stydlivě sklopil tvář. ,,To není pravda..."

,,Jo jasně," zasmál se a podíval se na mobil kvůli času. Byly dvě odpoledne.

Byl si stoprocentně jistý, že Yoongi od rána nejedl, proto byl jeho cíl jasný.

,,Mám hlad, Pojďme se najíst."

,,No nemám moc chuť ani peníz—"

,,Platím já."

°•°•°•°•°

,,Co že jste udělali?!" vykřikl Namjoon šokovaně.

Tae mu, jako vždy nevěnoval ani pohled, zatímco Jimin provinile koukal do země.

Naopak Jin jen nejistě koukal po všech, kteří se ve společenské místnosti nacházeli.

,,No, byl tak odhodlaný a vypadal, že buď my, nebo on..." zamumlal blonďak, jakoby se snažil celou svou vinu smést ze stolu.

,,On zabil random psychologa, kvůli tomu klukovi z restaurace! Chápete jak riskantní to bylo?! Mohli ho chytit, nebo tam možná nechal nějakou stopu!" vyhrkl Joon.

,,Hoseok není začátečník!" opáčil Jimin.

,,Na tom přeci nezáleží!"

,,Jonnie, nechápu proč křičíš na nás," přerušil Tae jejich intenzivní hádku. ,,Já mu jen našel adresu té ordinace a poradil ideální čas, kdy tam jít. Jimin se jen málem rozbrečel z toho co říkal o tom, jak hrozný člověk to je. My za nic nemůžeme."

,,Přesně o tomhle mluvím," povzdechl si Namjoon zoufale. ,,Kolikrát jsem vám říkal, že se nemáte podporovat v emocionálně opodstatněných vraždách... už jednou ho z toho Moobin vytahoval."

Jin se nenápadně naklonil k blonďáčkovi, co seděl vedle něj na gauči. ,,Takže on se nezlobí, protože někoho zabil, ale protože ho mohli chytit?"

,,Přesně tak," špitl pobaveně.

,,Podle mých statistik, ty a Hoseok zabijete v průměru deset lidí týdně. Máte sice třeba tři mise týdně, ale zabíjíte bez smylování všechny kolem
a—"

,,Jsou to zasraní mafiáni, co zabíjí pro prachy a drogy, jasné že je nebudu šetřit!" opáčil dotčeně Namjoon.

Brunet jen mykl rameny. ,,Teď je tu Jin, takže vaše průměry vzrostou. Co se tím ale snažím říct, že na nějaké morálce nezáleží. Jimin z nudy pitvá živé lidi, aby z nich dostal info a já dokážu během vteřiny nabourat jakýkoli systém a díky těm informacím co zjistím vy zabíjíte. Nikdo z nás není dobrý člověk, jsme zkážení a psychicky narušení, smiřte se s tím."

Na chvíli zavládlo v celé místnosti drsné ticho. Nečekali, že právě Tae, který se nevyjádřuje, pokud nemusí, řekne něco takového.

První kdo se začal smát byl Jimin. ,,Má pravdu, patříme na psychárnu," zahihňal se.

,,Já to tady miluju," povzdechl si Jin s úsměvem.

Namjoon dotčeně zakoulil očima, přestože věděl, že mluvil pouze ošklivou pravdu.

Zabíjeli, koho jim přikázali. Nikdy se neptali, možná zabíjeli nevinné.

Věděli, že to bylo špatně? Samozřejmě. Nikdo z nich však nechtěl nic měnit, protože nikdy nebyli v tak příjemném prostředí. V prostředí do kterého konečně zapadli i se svými nedokonalostmi.

,,Jdu zase pracovat," chtěl odejít, ale Jin ho zastavil.

,,Jedl jsi?"

,,Nebyl čas, najím se později."

,,No to teda ne!" zavelel Jin, jako nějaká starší máma po čtyřicítce. Zvedl se z gauče a výhrůžně zvedl ukazováček. ,,Dáš si pauzu na jídlo, udělám ti neco rychlého."

,,Ale j—"

,,Nemel, jdeme!"

Doufám, že užíváte poklidný víkend (mám víc učení než rozumu, pls help me).

Každopádně, snad se vam tato kapitola líbila. Jeste nejsme zdaleka u konce příběhu, tak zůstaňte napjatí ^^

Také už planuju dvě další knížky! Jedna bude už zmiňovaná Minsung ff a k tomu oneshotka, kterou zpracovávám do k-pop soutěže 🧚‍♀️

Doufám, že se vám to bude líbit ^^

Pro více informací určitě nezapomeňte sledovat můj instagram, odkaz máte na mém profilu ♡

Vaše anonymní holčena <3