,,Pusťte mě!" zakřičel se slzami v očích.

,,Tak pusť moji tašku," zamumlal Yoongi a vyrval mu ji z rukou. Stále však svůj stisk nepovolil.

Místo toho si prohlédl jeho ušmudlaný obličej. Měl malá očka, jako liška. Byl roztomilý, ale proč se v takovém stavu potuloval po nebezpečných tmavých ulicích?

,,Co tu děláš?" zeptal se.

Chlapec sklopil hlavu a druhou rukou chytil tu jeho. ,,Hledám jídlo," zašeptal, zatímco stále hypnotizoval igelitovou tašku. Zakručelo mu v břiše tak, že to museli slyšet i bezdomovci na druhé straně ulice.

S povzdechem si dřepl vedle něj a vytáhl z ní zavřenou plastovou krabičku. ,,Dám ti to, když mi řekneš, co tu děláš. Kde máš rodiče?"

Jeho očka se hned rozzářila při pohledu na krabičku plnou jídla. Když však měl odpovědět, sklesle semkl rty. ,,Tatínek mě chtěl prodat nějakému chlapovi, aby měl na alkohol... zabil maminku, když mu to nechtěla dovolit, přímo přede mnou," řekl s čerstvými slzami v očích.

Yoongi starostlivě naklonil hlavu. ,,Utekl jsi?"

,,První jsem zabil tátu, pak jsem utekl."

Překvapeně zamrkal, protože tuto odpověď nečekal. Jak bylo možné, že tak malý kluk zabil dospělého muže? On se však pustil ke slovu dřív, než stihl vymyslet možný scénář.

,,Já-já nechtěl, nevěděl jsem že-že ho ta sklenice zabije!" tentokrát se propadl do slz a vzlyků. Ne že by se bylo čemu divit.

,,Shh, Klid, já to nikomu neřeknu. Neudělal jsi nic špatného, zasloužil si to," pokusil se ho nějak uklidnit, ale nečekal, že se mu chlapec vrhne kolem krku. S tichým povzdechem ho pohladil po zádech. ,,Jak se jmenuješ?"

Nebyl fanoušek tak blízkého kontaktu, ale byl ochotný se obětovat. Ten chlapec to potřeboval.

,,Je-Jeongin," vykoktal ze sebe mezi vzlyky.

,,Můžu ti říkat lištička Innie?" zeptal se, aby trošku uvolnil atmosféru a donutil ho k úsměvu, což se mu povedlo.

Odtáhl se a s jemným úsměvem na tváři si utřel slzy do rukávu. ,,Uhm!"

Spokojeně zakýval hlavou a předal mu krabičku s jídlem. ,,Tady, jak jsem slíbil."

,,Děkuju!" vydechl nadšeně a podíval se zpět do jeho tmavých oči. ,,Ty jsi vlastně kdo?"

,,Jsem Yoongi, ale teď se utíkej najíst, vypadáš hladově," řekl.

Chlapec vesele přikývl, ale po prvním kroku se zarazil. Podíval se na Yoongiho a poté na krabičku v jeho rukou. ,,Je toho hodně, můžeme se z toho najíst oba!" navrhl s úsměvem.

,,Ne, já se najím doma. To co ti zbyde, si můžeš nechat na zítra," lež, sám věděl, že se určitě nenají. Tentokrát však nemyslel jen na svůj odpor k jídlu, ale také na tělo malého černovláska. Potřeboval jídlo víc, než on.

Podíval se na čas. Bylo téměř půl druhé ráno a jeho čekala škola. Měl by jít, ale nechtěl tu to nebohé dítě nechat venku. Díky předpovědi, o které mluvil Hoseok pár hodin předtím, věděl, že mělo nad ránem pršet.

,,Máš nějaké místo, kde trávíš noc?" zeptal se.

Zavřel hlavou. ,,Spím na hromadě kartonu, co je támhle za popelnicí."

Podíval se směrem do děsivé tmy, kam chlapec ukazoval a pohledem sklouznul zpět něj.

Tak moc, jak se nerad vnucoval do cizích věcí, tohle nemohl akceptovat. Nemohl ho nechat spát někde na kartonech venku.

Jeho mozek pracoval takovým tempem, jako dlouho nepracoval. Domů ho vzít nemohl, rodiče by chlapce vyhodili. Kdyby se ho pokusil schovat a oni ho našli, určitě by mu ublížili, byl si tím jistý. Potom by si počkali na Yoongiho samotného a zavřeli ho do sklepa, jako to občas dělávali.

V tu chvíli ho to napadlo. Sklep. Rodiče tam chodí jen, když mě tam zavřou.

,,Dnes v noci má pršet, co kdybych ti nabídl suché místo na spaní? Není tam žádná postel, ani topení, ale budeš v suchu. Je tam pár starých dek, které můžeš použít než ti zítra seženu něco lepšího, co říkáš?" navrhl.

Jeongin překvapeně, ale zaujatě zamrkal. ,,Opravdu?!"

Vyšší přikývl. ,,Možná to zní děsivé, ale máme sklep. Je tam pár starých krabic, ale jinak je téměř prázdný. Musel bys však být velmi potichu, aby si tě sousedi nevšimli... řekli by mým rodičům, že máme ve sklepě nějaké zvíře, nebo bezdomovce a to nesmíme dopustit."

,,Tvoje rodiče jsou zlí?" zeptal se zmateně.

,,Ne to ne, o-oni jen..." proč bylo tak těžké to říct? Byl to ten, fakt že to pořád byli jeho rodiče?

Bohužel. Nikdy nedokázal popřít fakt, že malá část jeho duše věřila, že ho mají rádi, jen to ukazují jiným způsobem.

Věděl, že to bylo patetické, ale nemohl si pomoct.

,,Tohle ti udělali oni?" zeptal se starostlivě a jemně se dotknul modřiny pod jeho okem.

Nebyla to zrovna otázka, na kterou chtěl odpovídat, proto ji přešel. ,,Prostě by nebyli rádi, kdyby tě našli. Budeš se muset schovávat, ale budeš v relativním teple a suchu."

Černovláska přemýšlel. Věděl, že takovou možnost už nejspíš nedostane, ale celá situace ohledně jeho rodiny zněla podivně. Tak podivně, že i malý kluk vycítil problém.

,,Co když z toho budeš mít problém?" zeptal se nejistě.

,,Když se budeš schovávat dobře, nikdo tě nenajde a žádný problém nebude," pokusil se ho nějak uklidnit v rozhodování. Zároveň odpověď potřeboval co nejrychleji, aby se vrátil rychle domů. Věděl, že každá vteřina tížila jeho nevyhnutelný osud.

Jeongin si vzal posledních pár vteřin na rozmyšlenou a poté přikývl.

,,Dobře, pojď z—" zarazil se, když se pevně chytil jeho volné ruky. Držel se ho, jako klíště, jakoby se bál, že mu uteče. Zanechal svou kamenou tvář, ale uvnitř se pousmál a pevněji chytil jeho drobnou dlaň.

Pečlivě se rozhlédl před vchodem do budovy a vzal chlapce dovnitř. Seběhli schody dolů mezi sklepy a zamířil tmavou chodbou až dozadu, kde byl ten jejich.

Pomocí klíče otevřel dveře a podíval se na obsah tmavé místnosti hned potom, co rozsvítil. Krabice se starým oblečením vypadaly, jako nejlepší možnost.

Společně vysypali všechno oblečení na studenou podlahu a udělali provizorní matraci.

Jeongin se na své nové místo posadil a do klína si položil krabičku s jídlem. Přestože to nebylo nic útulného, po nějaké době na ulici mu přišlo všechno po chuti.

Viděl, že Yoongi stále hledal cokoli, co by mu mohl dát, ale tento sklep nebyl moc obdařující prostředí.

,,Budu takhle v pohodě, děkuju," usmál se.

,,Jsi si jistý? Zítra ti něco ještě donesu až půjdu ze skoly, al—"

,,Určitě," zahihňal se a rozběhl se zpět k němu. Pevně ho obejmul kolem pasu. ,,Jsi hrozně hodný!"

Yoongi překvapeně zatajil dech. Nečekal takovou reakci, ale opatrně položil ruce na jeho hubené tělo. ,,Innie, nejsem dobrý člověk, dobře? Nech si tenhle výraz pro někoho opravdu hodného."

Chlapec zmateně zvedl hlavu. ,,Proč?"

,,Dělám špatně věci, hodně špatné," to poslední co chtěl bylo, aby v něm viděl nějaký vzor. Byl ten nejhorší typ vzoru, co mohl malý kluk mít.

,,Ubližuješ lidem?" zeptal se opatrně.

Atmosféra pro Yoongiho trošku zhoustla, protože odmítal otevřít pusu. Vypadalo to však, že to menší pochopil.

,,Ale na mě jsi hodný. Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem doteď poznal!" zahihňal se a naposledy ho pevně obejmul.

Mohl na to vůbec něco odpovědět? Byl překvapený z takové radosti, nejistý z toho, jak rychle začal někomu důvěřovat. Na jednu stranu byl nepopsatelný pocit, když ho někdo obejmul z dobrých myšlenek. Byla to pro něj doba.

,,Díky, ty liško bystrá..."

°•°•°•°•°

,,Hobi!"

Hoseok se překvapeně otočil, když procházel chodbou k vlastnímu bytu a zaslechl za sebou své jméno.

,,Kluci říkali, že jsi šel pryč..." řekl trošku zmateně. Nečekal, že se před ním Moobin jen tak objeví.

,,Měl jsem něco k řešení, ale bylo to na rychlo," řekl se svým typickým mysteriózním úsměvem. ,,Prý jsi měl na mě nějaké otázky. "

Čenrovlásek přikývl. ,,To bych měl. Co to bylo za kluka? V životě jsi nikomu na misi pomoc neposlal!" vyprskl nechápavě.

,,No, tenhle klouček mi trošku přirostl k srdíčku. Připomíná mi mě v jeho věku, tak jsem ho nechtěl zahodil. Má potenciál, talent a dokonce i důležité vědomosti. Bohužel kvůli vlastní blbosti se v tréninku neposouvá a téměř nedokáže bojovat přímo, i když spíš nemá sílu," trošku se rozpovídal, ale mladší zaujatě poslouchal. ,,Prostě ho chci dostat sem k nám, tady ho zpracujeme a ještě s pomocí jeho vrstevníků, neboli vás z něj uděláme perfektního vraha v utajení..."

,,Utajení? Ty už máš pro něj misi?" pokračoval v sérii svých otázek, protože seznam byl nekonečný.

,,Tak nějak, je na tu práci perfektní, jen si ho musím vycvičit..."

,,Vycvičit? Řekni mi co má a my ostatní nemáme?" možná zněl naštvaně, ale opak byl pravdou. Naopak byl zaujatý a opravdu ho zajímalo, co za tím vším bylo.

,,Potřebuju schopného útočníka, co se vyzná v medicíně a zároveň bude dostatečně schopný špion. Jimin bojovat neumí a pistole se bojí. Ty umíš bojovat skvělé, ale neumíš si ani správně zavázat bolavý kotník. Namjoon je nemotorný a na špionáž se nehodí. Tae je geniální skoro jako Namjoon, hacker je to skvělý, ale fyzicky toho moc neumí."

,,Pořád to nechápu..." zamumlal otráveně.

Muž si jen povzdechl. ,,Dobře, řeknu ti ten hlavní důvod. Dostal jsem zajímavou informaci a tenhle kluk by mohl být velmi důležitý. Nemám to potvrzené, ale zanedlouho se vše vyjasní."

,,Řekneš mi o co jde? Můžu ti pomoct."

,,Ne. Ještě nějaké otázky? Celkem rád bych šel k sobě a odpočinul si. Zítra přijede druhá legie a musím nějak vypadat."

,,Zase přijedou ty čtyři nádhery?" zakňučel nespokojeně s jasným náznakem otrávení.

,,Ano, spolu s nimi i Chan. Od minule vyrost a já se budu rozhodovat, jestli si ho tu nechám, nebo ne. Ale prý je nemocný a Rose ho nepustí, tak uvidíme," odpověděl, zatímco si netrpělivě prohlížel své hodinky. Opravdu chtěl jít pryč.

Druhý mlčel a díky tomu pochopil, že už nic jiného na srdci neměl. Chtěl odejít, ale nemohl si odpustit poslední nepatrnou poznámečku.

Nahnul se k jeho uchu a tiše zašeptal: ,,Máš pořád po ruce svou náhradní mikinu?"

Hoseok zmateně zamrkal, protože vůbec nepochopil záměr tohoto dodatku. ,,Um, proč se ptáš?"

,,Jen tak, dobrou noc."



Yo!

Omlouvám se za krátkou pauzu, ale mám toho ve škole celkem dost. Snažím se jak můžu ^^

Uvidíme se příště!

Vaše anonymní holčena <3