Polorozbořené Bradavice se tyčily nad Prasinkami. Nepoznal by, že je to už tři roky. Půl rok se zdál uvěřitelnější. Potter zřejmě nepřeháněl, když tvrdil, že jsou na mizině. A když se k tomu připočte, že místo plné magie musí mít pevné a nemagické základy, aby se nezbortilo pod vlastní vahou... Nedivil se tomu.

Kdyby mu někdo řekl, že bude mít rande U Tří košťat s Potterem, poslal by ho hned k Mungovi, ideálně v krabičce od zápalek. Ale časy se měnily. Evidentně. Venku na něj ale v žádném případě čekat nebude. To ani omylem. Za minutu by tu měl být a není nikde v dohledu a Dracovi byla zima.

Vešel dovnitř a snažil se nevšímat si ostrého pohledu, který po něm madame Rosmerta vrhla. Slušně pozdravil a sedl si ke stolu o něco stranou ale pořád všem na očích. Šest minut po tom, co si sedl, přišla madame Rosmert. Počítal to. Neměla přeplněno a nebyl důvod, aby jí to tak dlouho trvalo. Kromě toho, že ho nesnášela. Tak jako každý. Objednal dva máslové ležáky, protože se to zdálo příhodné, a čekal.

Potter měl čtyřicet osm minut zpoždění. Kdyby se nemusel přetvařovat, okamžitě by ho proklel a seřval. Ne nutně v tomhle pořadí.

"Promiń, promiň, promiň," blekotal Potter a hnal se k němu. "Měli jsme krizi." Potter ho pevně objal a líbnul na tvář. Musel si stoupnout na špičky, aby dosáhl. "Čekáš dlouho?"

Objetí mu neopětoval. Měl právo být naštvaný. "Hodinu."

"Sakra! Vynahradím ti to, sibuju." Konečně ho pustil a odstoupil. "Objednal sis?"

"Vypil jsem ti ležák."

Potter ho pohladil po paži. "To je dobře. Tak už se nezlob. No tak."

Cítil na sobě pohledy Rosmerty i těch několika ostatních v místnosti. Zacukal koutky, jako by přemáhal úsměv. Povzdechl si a nakonec se tedy i usmál, jako by ho přeci jen rád viděl. "Tak dobře. Vyřešili jste to teda?"

"Jo. Pár děcek dostalo školní trest a teď jsem jen tvůj."

"Slibuješ?" zeptal se Draco vyzývavě a nevšímal si Rosmerty, která k nim pospíchala.

Potter se natáhl a chytil ho za ruku, palcem mu přejel po hřbetu tuky. "Slibuju. Jen tvůj."

Madame Rosmerta si odkašlala.

Potter ho pustil a odtáhl se a ona vzala obě prázdné sklenice. "Vítám vás u nás, co si dáte?" zeptala se ho bujaře a s velkým úsměvem.

"Hmm..." zamyslel se Potter a podíval se na Draca. "Víno? Bílé." Přimhouřil oči. "Suché, je to tak?"

Polosuché. Přikývl a usmál se. "Pamatuješ si to dobře. A dáme si pečeného pstruha," řekl Rosmertě. "Umírám hlady."

"Hned to bude," řekla a odspěchala pryč.

"Promiň," omluvil se znovu Potter.

Kdyby to aspoň myslel vážně. "To je dobrý," povzdechl si. "Neudělal jsi to schválně."

"Věděl jsi, do čeho se pouštíš, když sis začal s učitelem," podotkl Potter dost nahlas na to, aby ho lidé u vedlejšího stolu slyšeli. Trochu okaté, ale pořád to počítal jako zlepšení.

"Ach já nebohý," řekl suše.

"Tak už se nezlob."

Pokrčil rameny ale usmál se. "Radši mi řekni, jaký jsi měl den."

Potter se pustil do vyprávění o studentech a hodinách a Draco si znovu připomněl, že to všechno stojí za to.

Když jim přinesli jídlo a Potter byl přerušen, Draco, pořád v doslechu Rosmerty, řekl: "Mohli bychom jít do divadla."

"Do divadla?" zeptal se Potter zaujatě. "Ještě jsem nebyl v divadle. Proč ne?"

Ani ho to nepřekvapilo. "Bude se ti to líbit. Uvidíš." Usmál se na něj. A bude tam dost lidí, aby si všimli, že jsou spolu. Možná i reportéři. Možná se už konečně zpráva o jejich vztahu dostane do Věštce, jestli si Rosmerta s ostatními nepustí pusu dostatečně n špacír. Promnul si tvář, kam ho Potter líbnul. Nějak to šimralo.