"Vypadáš děsně."

Protočil oči a zase si zastrčil do ucha špunt. Halasení Huláků se zeslabilo na snesitelnosti úroveň. "Co chceš?"

"Můžu dál?" zaartikukoval Potter a ukázal dovnitř.

Jestli chce trpět, Draco mu bránit nebude. Ustoupil na stranu a pustil ho.

Tři Huláky se přeřvávaly v kuchyni a na parapet mezitím přistála sova s dalším. Kromě nich byla ve dřezu kupa běžných dopisů. Menší požár ho poučil nenechávat je na stole, což byl taky důvod, proč měl černý strop a ohořelý stůl. Běžné dopisy možná nevybuchovaly, ale byly hořlavé a Huláky rády metaly jiskry.

"Tohle je šílený!" přeřval je Potter.

Draco pokrčil rameny a vzal si od sovy červenou obálku. Rychle ho otevřel a tentokrát se nepopálil. Ženský ječák se přidal k ostatním.

Potter vytáhl hůlkou a něco řekl. Usmál se a mávl na Draca, ať jde k němu. Udělal dva kroky. Potter ho pořád povzbuzoval, ať jde blíž. Tak udělal ještě jeden krok. Potter protočil oči, popadl ho za ruku a přitáhl ho k sobě.

Ticho.

Vytáhl si špunty z otlačených uší, zavřel oči a jen si užíval to, že nic neslyšel. Jaká úleva...

"Jak to že -"

"Pšššt," řekl, pořád se zavřenýma očima.

"Já jich tolik nemám," zašeptal Potter.

Draco otevřel oči. Jaké překvapení.

"Ne, vážně. Dostal jsem jen dva. Byly dost hnusný, ale nebylo to tohle."

"To se máš," odtušil a sedl si na židli.

Potter si hned stoupl vedle něj. "Je to jako bublina. Jestli chceš klid, drž se u mě."

Nebyl to protimluv? Dracova kouzla na Huláky nefungovala. Někdy mu magie lezla krkem.

"Je to takhle zlý celou dobu?" zeptal se Potter.

"Teď už to nic není. Během prvního dne to bylo nejhorší."

"To je strašný. Co mají za problém?"

Vrhl po něm pohled. "Co asi."

"Těm dvoum, co jsem měl já, vadilo že jsem s chlapem," pokrčil Potter ledabyle rameny. Příliš ledabyle. "Ale ty tvoje tak nezní."

Protočil oči. "Věř mi, nikdo neřeší, že jsem zabraný a nedostupný pro jejich drahé dcérenky." Jako vážně, kdo by řešil, jakého pohlaví je jeho partner. Většinou se řeší dědicové a... jo, to vlastně dává smysl. Potter by se jako jediný představitel svého rodu měl množit jako králík. Ideálně s nějakou vysoce postavenou nebo čistokrevnou čarodějkou. I Weasleyová by byla lepší než Draco. A to by nikdy neřekl, že ho zrovna tahle myšlenka ve vší vážnosti někdy napadne. Ale Potter má toho kmotřence, takže jakmile ho jmenuje svým právoplatným dědicem, nikdo nebude moci nic namítat... Tak se to většinou řešilo, když se někdo nedejbože zamiloval a rozhodl se vzít si někoho, s kým nikoho opravdu nezplodil. A mít kouzelnického dědice, i když nebiologického, bylo rozhodně lepší, než mít biologického motáka. Otřásl se. Žádnému dítěti by to nepřál. To opravdu ne.

"Nedá se s tím ale něco udělat? Nějak je ztlumit?"

Promnul si spánek. "Nic, co bych zvládl. A nebo nic, co by mi za to stálo. Nebudu riskovat Azkaban kvůli černé magii na Huláky."

"Ale..." Potter nakrčil obočí. "Co třeba nějaké obrany?"

"Jestli máš v příručce učitele obrany, jak na Huláky, tak sem s ním. Nebo jestli máš malé jmění na lamače kleteb."

"Bill je lamač kleteb!"

Cuknul sebou. "Už zase řveš."

"Promiň. Bill je lamač kleteb. Třeba ti pomůže."

"A proč by to dělal?"

"Noo..." Potter se zamyšleně odmlčel.

"Přesně," řekl Draco. Měl hlad. Podíval se k ledničce, která byla nehezky daleko od Pottera. Nakonec vstal a za řevu Huláků tam přešel. Otevřel ji, chvíli zíral na poloprázdný karton vajec. Kousek másla a kapku mléka, a zase ji zavřel. Zapomněl, že už několik dní odkládal nákup. Ztrapňovat se na ulici nenechá a nebude riskovat, že mu přijde Hulák uprostřed nakupování.

"Tyjo."

Otočil se na Pottera. "Co?"

"Tvoje lednička vypadá úplně stejně jako moje. Nechceš někam jít na jídlo?"

"Proč?"

"Protože mám hlad a protože to všem těm blbcům ukáže, že nějaké pitomé Huláky nás nezastaví? Kdybych s tebou chodil, hodně by mě to nasralo. A dal bych to všem sežrat. Pokud nic neudělám, tak to bude divný."

"Takže navrhuješ co? Rande?"

"Už jsme byli několikrát venku spolu, proč ne?"

Ukázal rukou na další sovu, co si sedla na parapet. Pak ji šel radši vysvobodit od Huláka, protože jeden defektní Hulák a soví zbytky bude uklízet ze všeho.

"No tak. To nás přece nezastaví. Prožili jsme toho spolu mnohem víc a žádná nástraha nebyla příliš veliká," řekl Potter zadýchyně.

Nevěřícně se na něj podíval. Potter se držel za srdce a díval se zasněně do dálky.

"Jsi nemocnej?"

"Nemocnej láskou," vzdychl.

Vydrželo mu to přesně dvě vteřiny. Dvě vteřiny, které Draca opravdu vyděsily.

Potter se na něj podíval a ušklíbl se. "No tak, bude sranda."

"Ty a já si zábavu představujeme úplně jinak."

"Budeš moct ohrnovat nos nad každým, koho potkáme," řekl Potter významně. " Budeš se jim moct pochlebovat, že jsi klofnul zrovna mě. Teda, jen trochu, v mezích, ale můžeš."

V mezích. Pche. On věděl, že v tom bude nějaký háček. Ale asi má vážně výčitky. A Draco měl hlad. A bude to vypadat dobře před Starostolcem.

"Tak dobře."

"Jo!"

"Ale platíš."

"Jasně."

"A převlečeš se."

"Co? Co je na tomhle špatnýho?"

"Keom toho, že to je něco, co jsi nosil ještě ve škole?"

Potter otevřel pusu, aby něco namítl, ale pak ji zase zavřel. "Takže se mám jít převlíct? To strašně dlouho potrvá."

Nebo... Kdyby si toho někdo všiml, byl by to jen bonus pro ně... "Půjč si něco ode mě."

Potter se zarazil. "Jestli si jsi jistý..." řekl váhavě. Najednou se zdálo, že je všechno mnohem zajímavější než Draco.

Protočil oči a přešel ke skříni. Rychle našel hábit, v kterým bude vypadat dobře a ve kterém mu vyniknou oči a pak vybral i jeden pro Pottera. Vrazil ho Potterovi do náruče a sám se rychle převlékl. Obléct si ho a zapnout si všechny knoflíky bylo s popálenými prsty nepříjemné, tak k tomu použil hůlku. Je přeci kouzelník. Dostal se během z toho Potterovy bubliny, ale rychle se do ní zase vrátil, když byl hotov. Podíval se na Pottera, který stál polonahý k němu zády, špičky uší i šíje rudé. Měl z famrfpálu dobře vysportovaná záda. Pěkný úzký pas. Ještě kdyby neměl kalhoty, aby mohl zjisti- Potter si přetáhl hábit přes hlavu.

Trhl sebou. Měl by se vzpamatovat. K čemuž mu pomohlo to, že se Potter zasekl rukama i hlavou v hábitu.

"Chceš pomoc?" zeptal se pobaveně.

Potter něco zahuhlal.

Vždyť si ani nerozepnul knoflíky! To je ale idiot. Hůlkou mu je rozepnul a Potterova hlava se vynořila. "Tohle není normální!"

"Proč sis ho nerozepnul?"

"Nebylo co! Nemá zip ani knoflíky!"

Protočil oči, přišel k němu blíž a ukázal na řadu drobných stříbrných cvočků. "A tohle je co?".

Potter nakrčil nos a začal je ručně zapínat. "Takovýhle čáry máry," zaskuhral.

Uchechtl se a přešel do koupelny, kde se v zrcadle upravil, jak nejlíp to šlo. Řev Huláků mu drásal nervy, ale dalo se to vydržet. Učesal si vlasy, oholil se, navoněl... teď mu nikdo nemůže vytknout, že se nesnaží. Když se vrátil, všiml si, že Potterovi je jeho hábit dlouhý a trochu těsný... úplně všude.

"Nesměj se mi!"

"Já se ti nesměju."

"Směješ."

Možná mu koutky trochu cukaly. Ale kdo by při tom pohledu udržel vážnou tvář?

"Musíš být tak vysoký?"

"Musíš být takový prcek?"

"Vážně tě nesnáším."

Přešel ke skříni a pokusil se najít nějaký kratší nebo volnější. Lepší bude volnější. Dlouhý se dá vždycky nějak založit. Vidina dobrého jídla, peněženky, z které neubyde, a Pottera nacpaného v jeho hábitu udělala i ty vřískající Huláky o něco snesitelnější. Kruci, jak to, že nemá žádný volný hábit? Ne, nebyla by v něm vidět jeho postava, udělal dobře, že ho nemá. Ale jeden by se teď hodil. Nakonec něco vyhrabal.

"Zkus tenhle svrchní plášť. Barevně ladí k tomu, v čem si přišel a nebudeš vypadat jako hastroš."

"Nevypadal jsem jako hastroš!"

"Namlouvej si to dál. A dělej, mám hlad."

"Najednou."

Potter se otočil a svlékl ze sebe hábit. Tedy, pokusil se. Jenže zase zapomněl na cvočky.

"Můžeš mi pomoct?!" zahulákal zevnitř hábitu.

Ten byl marný. To dělal snad schválně. Mávl hůlkou, aby povolil cvočky, ale nic se nezměnilo. Zkusil to znovu, ale pořád nic.

"No tak. Tohle není vtipný! Hele, brzo ty švy rupnou, jestli mi nepomůžeš!"

S povzdechem přikročill k němu a pokusil se přijít na to, jak se mu povedlo se do toho takhle zamotat. "Proč sis to nerozepnul?"

"Rozepnul! Až co to šlo! Nemůžu za to, že jsi takový tintíntko."

"Od prcka to sedí."

"Nejsem prcek a pomoz mi!"

Potter natáhl ruce nahoru jako dítě, kterého svléká matka. Když za to ale teď Draco zatáhl, šlo to lépe. Ztuha, ale lépe. "Jestlis mi ho zničil..."

"Tak to není moje vina!" zahuhlal Potter. "To tys mě do toho navlíkl!"

Konečně to z něj sundal. Potter byl rozčepýřený, rudý v obličeji a zadýchaný. Neměl nárok být tak zadýchaný, když to Draco byl ten, co to odedřel. Sklonil pohled. Už dávalo smysl, že mu byl Dracův hábit malý. Jak to, že má tak namakaný hrudník? Vypadá spíš jako odrážeč nebo střelec. Tohle nebylo fér. Žádný chytač nemá mít takové prsáky. Co Merline dělal? Zvedal ty šutry v bradavických chodbách ručně?

To by vlastně sedělo. Potter je na to šílený dost. Polkl a vrazimu do rukou svůj svrchní hábit. Než se Potter znovu oblékl, odstoupil ke dřezu a prošel ještě několik dopisů. Vždycky jeden otevřel, přečetl prvních pár slov, koukl na odesílatele a buď ho hodil do koše nebo odložil stranou. Bylo dobré vědět, kde čí solidarita leží.

Na Dracově straně neležela nikdy. Nepřekvapilo ho to. Ale pečlivě roztřídil dopisy, které byly na Potterovu obranu a které vyhrožovaly jim oběma. O Draca nejde. Jde o Pottera a Starostolec. Bylo užitečné vědět, kdo je jejich nepřítel a koho se jim může podařit přesvědčit. Odesílatele Huláků neřešil. Nikdo tak hlasitý nebyl opravdu nebezpečný. Řvoucí drak oheň nešlehá.

Když byl Potter konečně hotový a vypadal tak, že by se za něj teoreticky Draco nemusel stydět, vyrazili ven. Potter chtěl ke Kotli, ale jestli platil, Draco měl v plánu se dobře najíst. V uličce za Krucánky byla malá a útulná restaurace, kde vařili přímo skvěle. Netrvalo dlouho, a lidé si jich na ulici všimli. Mumlání se šířilo Příčnou jako oheň. Potter se posunul blíž k němu. Jejich ruce se o sebe při každém kroku otřely nebo do sebe narazily.

Potter se na něj usmá. "Hezké počasí máme, že?"

Zvedl obočí. Počasí?

Potter se naklonil a zašeptal. "No tak, trochu se usměj. Vypadáš jako bych tě ven vytáhl násilím."

"A ne snad?" Ale usmál se.

"Pokud vím já, tak to ty jsi ze mě strhával hábit, když jsme měli odcházet," řekl Potter hlasitě.

Draco na sobě cítil pohled kolemjdoucích čarodějek. Přiměl se usmát víc. "Nestěžoval sis. A kdo by se mi divil?"

"Nikdo!" řekl Potter a zasmál se. Pak ho chytil za ruku.

Sykl, když ho čapl za popálené prsty.

"Co je?"

"Nic." Potter ho naštěstí už pustil. Studený vzduch puchýře příjemně chladil.

"Ne, co je?" Vzal mu ruku za zápěstí a podíval se na dlaň. "S tím musíš na ošetřovnu."

Protočil oči. "Nejsme ve škole. Říká se k Mungovi nebo k léčiteli. A nic to není. Chtěl jsem se stavit v lékárně pro tinkturu, jen jsem to nestihl."

"Jak se ti to stalo?"

"Huláky," odpověděl jednoduše.

Potter zaklel.

"Uklidni se," řekl Draco a usmál se na dva čaroděje, kteří po nich vrhli znepokojený pohled. "Není to nic hrozného. Pojď, jdeme se najíst."

"Ne. Jdeme k léčiteli."

Protočil oči. "Tak se pak stavíme v lékárně. Mají víc věcí na práci než obyčejné popáleniny." A už vůbec nepotřebuje, aby Potter zjistil, že to nejsou obyčejné popáleniny, na které by stačila nějaká mastička. To už by si dávno sám vyléčil. Zkrátka někteří odesílatelé Huláků chtěli, aby si jejich zprávu opravdu dobře zapamatoval. Ne, že by se jim divil.

"Ne. Stavíme se U Munga. Aspoň to rychle spraví a budeme se moci jít najíst. Co je to jinak za rande, kde tě nemůžu držet za ruku?"

"Se do mě zavěs a bude to."

"Co? Ne. Já se do tebe věšet nebudu. Ty se zavěš do mě."

Věšet? To je ale trol. Horský. "Pro mě za mě se klidně i pověs."

Potterovi se blýsklo v očích. Než se Draco stačil dát na ústup, provlékl mu ruku kolem lokte a se vší vervou ho táhl pryč.