Jestli po něm opravdu někdo bude chtít, ať Pottera políbí, prokleje ho. Pořádně. Alespoň to si říkal ten večer. A celý den, kdy byl jejich rozhovor. A celou dobu, co pózovali pro fotografa. Lektvar štěstí, co si vzali, to všechno usnadnil. Nervozita z nich opadla, víc se smáli. Působili uvolněně. Zamilovaně. Jako pár, kterému je ve vzájemné přítomnosti dobře. Potterovo postesknutí si, že Narcissa nebude na jejich svatbě, i přes to, co dokázala a udělala pro ně, působilo přirozeně. I jeho zaskočený výraz, když si uvědomil, že prozradil celému světu, že se zasnoubili. Oba pak vytáhli z kapes své prsteny, navlékli si je a s úsměvy věnovanými jeden druhému propletli své prsty.

Bez Felix Felicis by to Draco rozhodně nedal.

A potom, když se fotili, tak je fotograf poprosil, ať se políbí. Potter se zasmál, že to přece není potřeba a všichni v místnosti velmi vehementně namítli, že to tedy je. Kromě Draca, samozřejmě. A tak oba protočili oči, dali si rychlou pusu a zasmáli se nad protesty všech, že to bylo moc rychlé a že to nestihli pořádně vyfotit. Blesklo to a to by mělo stačit, ne? 

Ne.

A tak zopakovali to, co pečlivě trénovali. Něco na rčení lehko na bojišti, těžko na cvičišti bude, protože se jim to povedlo. Alespoň podle zamlžených pohledů, zčervenalých tváří odkašlávání, nebo sklopených pohledů všech ostatních. A potom fotograf chtěl ještě jednu, kdy se drželi tak, že při záběru na jejich tváře bylo vidět zásnubní prsten alespoň jednoho z nich.  

Draco moc dobře věděl, proč chtěl po Potterovi, aby to Weasleyům řekl. Divadlo, které předvedli novinám, bude pro Weasleyovi šok. A ne v dobrém. A zatímco si Draco prohlížel předběžnou verzi nedělního výtisku novin, Potter byl u Weasleyů a všechno jim vysvětloval. Buď jim řekne pravdu nebo pečlivě připravenou lež, ale něco jim říct musí. Potřebují mít podporu Potterovy adoptivní rodiny.

Draco nechce čelit rozzuřené paní Weasleyové. Prostě nechce. Je děsivá. Nepřežije to. Rozprášila tetu Bellu, pro Merlina. Ne, že by si to Bellatrix nezasloužila, ale byla děsivá!

Obzvlášť, když v poznámce vložené v novinách bylo napsané, že možná použijí na titulku jinou fotografii, ale ještě si nejsou jistí, že čekají na slovo šéfredaktora.

Voloviny. Dracovi bylo hned jasný, že pozítří každému k nedělní snídani přistane jejich líbající se fotka. Tohle měl být jen jejich mazaný způsob, jak dodržet dohodu, že pošlou výtisk a rozhovor předem, aby mohli Potter s Dracem ještě poslat nějaké námitky a opravy, aniž by Draco s Potterem ve skutečnosti něco namítli. Není to přece chyba Věštce, když si nevšimnou poznámky nebo včas nezareagují, ne? 

Rozhodně to nepomůže s Potterovou averzí vůči tisku, a kdyby Draco neměl ochranu proti Hulákům, tak by se bál, a možná se trochu bojí o život, ale jestli Molly Weasleyová uvidí, jak se líbají na titulní stránce... Draco potřebuje aby jí Potter něco dneska řekl.

Slíbil, že po večeři dorazí, aby se podíval na jejich rozhovor a aby společně mohli zjistit, jestli to vyznívá, jak potřebují. Když si to Draco pročetl, vyzbrojen brkem a inkoustem, aby mohl psát poznámky, musel uznat, že se jim to povedlo prodat.

Kdo po tomhle neuvěří, že mluví pravdu a že se upřímně milují, se sebou nebude mít něco v pořádku. Může to být pro ně překvapení, může to být šokující, může jim to přijít nechutné, můžou doufat, že jeden z nich je pod vlivem lektvaru lásky, ale budou věřit, že jsou spolu. Dokonce v rozhovou nechali i jejich handrkování se a jednu hádku, aby to znělo reálněji. Reportér, s kterým dělali rozhovor, se jich na to potom ptal, s tím, že by to tam rád nechal, a Potter řekl, že pokud z toho neudělají drama, kdy jim to kvůli drobné rozmíšce zaručeně nebude fungovat, tak že můžou, ale že to bude muset schválit, než to půjde do tisku a že si na to dá pozor. A vypadalo to, že novinář vzal Pottera vážně, protože to vyznělo, jako by se hádali jako staří manželé, pár, který se zná a už toho spoustu prožil. Nebyla to ani nijak vážná hádka. Prostě, posilněni lektvarem, měli pocit, že si hned musí ujasnit, kdo z nich dvou je lepší chytač, lepší letec, lepší kapitán a čí famfrpálový tým byl lepší bez svého chytače. Hádali se dlouho. Diagramy byly nakresleny. Statistiky byly vytaženy z hlubin paměti. Příslib zápasu jeden na jednoho byl vyřčen. 

Ten byl reportérem vyložen jako innuendo, alespoň podle jeho rozpačitého odvedení pozornosti a podle toho, jak tu poslední část zvýraznil v jejich rozhovoru, ale proč ne. Fungovalo to.

A v té části, kdy mluvili o Dracově matce, její roli ve válce, a jak bude chybět na jejich svatbě, působili upřímně smutně, ale zároveń smířeně. Smířeně a smutně na Dracově straně. Potter se zase hrdinsky rozčílil, jak to není fér. Fotograf je vyfotil ve chvíli, kdy se chytli za ruce ve vzájemné podpoře a smutně se na sebe usmáli. I tato fotka se dostala do novin. Sdílení těžkých momentů. Nebyl to nejhorší popisek. 

Uslyšel prásknutí dveří od bytu. Kde byly ty časy, kdy Potter klepal? Dobře, bušil?

Povzdechl si.

Potter vrazil do obýváku a vypadal nasraně. 

"Co se stalo?"

"Už tam ani nepáchnu!" zavrčel a začal po obýváku přecházet sem a tam. "Končím! Už mě tam nikdo neuvidí!"

Asi by mu teď neměl říkat, ať neřve. "Co se stalo?" zopakoval místo toho.

"Sotva jsme si sedli ke stolu, sotva jsem ukrojil kus brambory, už se do mě pustili! Teda, nejdřív se mě na tebe jen normálně ptali, ale Ronald měl fakt pitomé poznámky. Ale já to vydržel. Jsem totiž dospělý a nenechám se jen tak rozhodit, že jo?! Takže jsem odpovídal, co nejlslušněji a co nejnormálněji to šlo. Pohodička, říkám si. Tohle nakonec vyjde. Počkám, a až dojíme kuře a budeme si užívat Mollyin výborný dýňový koláč, tak jim řeknu, že jsme se zasnoubili. ALE HÁDEJ CO?"

"Co?" zeptal se slabě.

"Zeptají se mě na další dotěrnou a naprosto zbytečnou otázku, kdo na jaký straně spí nebo něco takovýho, tak se napiju, abych získal trochu času a vymyslel odpověď, ale v tom ve své dýňové šťávě ucítím takový divný ocas, víš co. Říkám si, co to je. Takový úplně nenápadný, jako by tam bylo přidaný nějaký koření nebo tak. Nebo bylinky. Nechutnalo to zle a normálně bych si toho nevšiml, ale přišlo mi to divný. A Ronald mě celou dobu při tom sledoval. Tak si říkám, co se to doprdele děje? A on se mě pak zeptá, co na tobě miluju ze všeho nejvíc. Zaazí mě to, protože, co na tobě asi tak můžu milovat nejvíc, zase se napiju, a jeho oči jsou na mě úplně přišpendlený. Tak si odkašlám a řeknu, že tvůj zadek je úžasný a oči máš dechberoucí, ale že nejvíc miluju, jak mě obejmeš, jak mě dokážeš rozesmát a někdy ti stačí jen jeden pohled, abys zjsitil, jestli je se mnou něco špatně, jestli mám hlad nebo jsem mrzutý. Prostě per-fekt-ní odpověď, ne? Ale on se zamračí a znovu se mě zeptá, jestli si jsem jistý, že mijuju Draca zatracenýho Malfoye. Tak řeknu že ne, a on se usměje, ale hned jsem mu ten úsměv smázl, protože jsem řekl, že miluju Draca zatracenýho Blacka a ať už to staré jméno nikdy přede mnou nepoužije, jestli nechce dostat do zubů, a on se může vzteknout. A všichni kolem stolu se už tváří opravdu nepříjemně, protože z toho bylo dusno, samozřejmě, že z toho bylo dusno, když se choval jako idiot, a já se znovu napiju. Ale teďka už ten slabý ocas byl fakt hodně silný. Už to chutnalo fakt kořeněně a bylinkově. Asi většina toho lektvaru, co tam byla, byla na dně, já nevím, hustota nebo tak. Tak se zamračím a podám tu skleničku Billovi, který tam díkybohu byl taky, a zeptám se ho, jestli to nechutná divně. A on si k tomu přičichne, zamračí se, a podá to Fleur. A ta si přičichne, taky se zamračí, usrkne, a pak řekne: Chto dal Árrymu lektvár proti lektváru lásky?"

To byl hodně špatný francouzský přízvuk.

 "A Ronald úplně zrudne a řekne, že musel mít jistotu, ale že mu museli prodat šunt, protože to nefunguje! Ten parchant mi dal do pití lektvar! To se nedělá!"

No kurva. "Co na to Grangerová?"

"Ta tam nebyla! A už chápu proč! Ronald to musel udělat za jejími zády. Protože ta by tohle určitě neschválila. Že jo?" zeptal se ho Potter a Draco neměl tu sílu zadupat tu naděj v jeho hlase.

"Ta by to neudělala," souhlasil. 

"Takže jsem se sbalil a odešel."

Moment. "Ale řekl jsi jim, že jsme zasnoubený, že ano?"

"To jsem nestihl!" rozhodil Potter rukama. "Ale nezaslouží si to vědět. Mohli mě otrávit! Mohli mě nadopovat něčím jiným!"

"Ronald podle všeho jednal sám. A ostatní byli proti tomu."

"Ale stejně! Už tam nepůjdu. Ať se to dozví z novin jako každý jiný."

"Oni ale nejsou každý jiní."

"To je mi jedno!"

Práskl sebou vedle Draca na gauč a popadl prozatimní noviny. "Tohle ale vypadá dobře," řekl, když viděl jejich fotku.

"Jo, i rozhovor zní dobře. Ale podívej se na tohle," podal mu poznámku.

Potter si ji přečetl a pokrčil rameny. "No a?"

"Dají tam jakoukoliv fotku. Která si myslíš, že jim prodá nejvíc novin?"

Potter nakrčil nos. "Tak ať! Jen ať Ronalda klepne."

Povzdychl si a promnul si kořen nosu. "Naším plánem bylo vás udobřit. Pamatuješ si to ještě?"

"Nemůžu za to, že je to bůvol!"

Bůvol? To ještě neslyšel. Tohleto nebylo v plánu. Jestli mu půjdou Weasleyovi po krku...

"Hele, dneska nemám náladu, vezmu si to a v klidu si to pročtu doma, jo?"

Přikývl. "Jak chceš. Máš tam uvnitř moje poznámky."

"Díky." Otočil se a sáhl vedle sebe na pohovku. "Kde mám brašnu?"

"Nemyslím, že jsi ji měl sebou."

"Doprdele," zaskučel a praštil týlem do pohovky. "Kurva. Já ji tam nechal."

To je toho. Povzdechl si "Tak napiš Billovi nebo Percymu, ať ti ji vezmou a pak se pro ni stavíš,"

"Já ji ale potřebuju. Mám tam rozdělané přípravy a potřebuju je přes víkend dodělat."

Netušil, kolik příprav asi tak učitel obrany potřebuje, ale pokrčil rameny. "Tak se tam pro ni vrať."

"Říkal jsem, že tam už nepáchnu. Jestli Ronalda uvidím, tak ho prokleju. A to nebude vypadat dobře v novinách. Harry Potter proklel svého nejlepšího přítele! Proč to udělal? Má jeho snoubenec na něho větší vliv, než jsme si mysleli?! Už to vidím!"

Povzdychl si. Měl pravdu.

"Musíš mi pro ni dojít ty."

"Ani náhodou."

"Ale no tak! Koukni se, co všechno pro tebe dělám!"

"Děláš to pro Bradavice," opravil ho. 

"No tak!"

"Co když mi něco udělají?" namítl Draco.

"Co by ti tak mohli udělat?"

"Nevím. Proklít? Otrávit? Zabít? Tobě podstrčili lektvar!"

"Ale jen proti lektvaru lásky. Jinak to bylo neškodný!"

"Tak tam můžeš jít sám! Velmi neškodný!"

"Ale tady jde o porušení důvěry! Nepůjdu tam zpátky, jako bych na ně neměl vztek a aby mi mohli vysvětlit, jak z toho dělám bůhvíco! Prostě ne." Přimhouřil oči. "A jestli mi pro ni nedojdeš, tak se z tohohle gauče už nezvednu. Nikdy."

Plané výhružky. 

Potter rozhodil rukama. "No taaak. Budeš to mít u mě. Prosííím!"

Vážně by mu měl vysvětlit, že takové sliby kouzelníci berou velmi vážně. Magie je bere velmi vážně. Ale vzít brašnu, jen protože je Potter jako malé děcko, výměnou za protislužbu Harryho Pottera, Chlapce, který přežil, zachránce kouzelnického světa, budoucího lorda Pottera, budoucího lorda Blacka, a jeho velmi bohatého nastávajícího? Z toho by mohl vytřískat víc, než dvě sídla. Domácí skřítky na jejich údržbu. Dvojnásobnou nebo trojnásobnou rentu. Mohl by po něm chtít, aby prosadil nebo stopnul nějaký zákon ve Starostolci. Možnosti byly ohromné. A to všechno za jednu pitomou brašnu. Možná ho Molly Weasleyová zabije, ale asi mu to za ten risk stojí. "Dobře."

"Vážně?"

"Jo. Ale budu to mít u tebe." Zvedl se a oblékl si svrchní hábit a kabát. Vypadal, jako by na sebe hodil první věc, co našel a jako by si doteď užíval pohodlí domova. Což tak bylo. U domáckých Weasleyů by mu to mohlo získat nějaké sympatie. Potřebuje jakoukoliv výhodu. 

Potter mezitím vstal a pomohl si k vínu v Dracově ledničce. "Díky! Jsi skvělej."

Bude to mít u něho. Bude to mít u něho. Bude to mít u něho. "Neopij se do němoty. Přečti si ty noviny. Buď užitečný." A s tím odešel a přemístil se k Doupěti.

Merlin mu pomáhej.