Hermiona s unaveným povzdechem odemkla vstupní dveře řadového domku, který mohla pyšně označovat za svůj. No dobře, většina patřila Gringottovým, ale vlastnila tu aspoň cihlu nebo dvě a možná taky dřez. Při myšlence na dřez si náhle vybavila, že odcházela trochu naspěch a před odjezdem na „líbánky" v něm nechala nádobí. Prima. Proč doma nemohla mít mizící kouzlo na špinavé nádobí?

S povzdechem odložila tašky za dveřmi a vešla do obývacího pokoje. Vzápětí jí bylo připomenuto, že na přání svých rodičů vlastnila také telefon a ten na ni právě teď červeně blikal. Zvolila zbabělou cestu a požádala Harryho, aby byl první, kdo jim celou záležitost vysvětlí, ale to ještě nemohl stihnout, že ne? Ale na druhou stranu proč by jí matka volala, když měla předpokládat, že je na líbánkách? Váhavě stiskla tlačítko a uslyšela matčin hlas, který říkal: „Zlato? Tady tvoje matka. Prosím přijď k nám, až se vrátíš. Ahoj."

Prima. Musí to vědět. Matka jí nikdy neříkala zlato nebo jí nenechávala stručné zprávy, pokud něco nebylo v nepořádku. Když se to stalo naposledy, zemřela Hermionina babička.

S ještě hlubším povzdechem zanechala nádobí ve dřezu a tašky na chodbě a přemístila se na dvorek domku, kde strávila dětství. Velmi brzy zjistili, že je to pro ni nejjednodušší způsob, jak navštěvovat rodiče, aniž by se ve snaze vyhnout se ostatním mudlům přemísťovala příliš daleko. Zrovna v tuhle chvíli neměla moc velkou radost z toho, že přistála tak blízko, ale možná bude dobré mít to rychle za sebou.

Rychle popošla k zadním dveřím a zaklepala. Matka jí otevřela během několika vteřin a tiše ji vpustila dál. Zase špatné znamení. Obvykle matka neustále brebentila o všem a o ničem.

Otec se objevil ve dveřích do obývacího pokoje, krátce na ni pohlédl a poté zase zmizel v místnosti. Hermiona nervózně stočila oči k matce, která ji postrčila dopředu.

Takže otec byl ten, kdo to vzal hůř. Hermionu to moc nepřekvapilo. Byl to dobrácký a veselý chlapík, oddaný své rodině, a Hermiona nepochybovala o tom, že ji miloval každičký den života, ale lži a podvody nijak netoleroval. Nesouhlasil s tím, že účel světí prostředky.

Možná se měla rozhodnout zůstat Malfoyovou manželkou.

Neochotně vešla do pokoje, po kterém otec rázoval sem a tam.

„Tati..." začala.

„Sednout!" poručil jí a ukázal na pohovku.

Poslechla a zkusila to znovu: „Tati, opravdu musíš pochopit-"

„Ne!" přerušil ji. „Ty teď poslouchej mě, Hermiono! Vždycky jsme tě učili být pyšná na to, kým a čím jsi, a využít toho. Ale občas to skoro vypadá, že jsi příliš pyšná a myslíš si, že ti to umožňuje dělat cokoliv bez ohledu na to, co chtějí ostatní!"

Zděšená Hermiona se snažila bránit: „To není pravda!"

„Ne?" zeptal se. „Matka a já jsme se ti rozhodli odpustit, co jsi nám před lety udělala, protože jsme předpokládali, že ses o nás upřímně bála a jen jsi pro nás chtěla to nejlepší, a mysleli jsme si, že jsme ti objasnili, proč to bylo strašně špatné – a taky nebezpečné – rozhodnutí. Odpustili, nikoliv zapomněli. A ty teď přijdeš, prohlašuješ, že ses do nějakého muže tak zamilovala, že si ho musíš hned vzít, a my mu otevřeme svá srdce, abychom se vzápětí dozvěděli, že nic z toho není pravda. Umíš si vůbec představit, jak to bolí, Hermiono?"

„Ano," odpověděla slabým hlasem.

„Víš, já si myslím, že ne," řekl a přísnost z jeho hlasu vůbec neustoupila. „Myslím si, že nechápeš, jak ti matka vyšívala podvazek, snila o vnoučatech a po svatbě trávila celé dny chlubením, jakého úžasného mladíka jsem získal za zetě, jen abych se pak dozvěděl, že to neplatí. Že to byl nějaký... herec či co."

„Ne, to nebyl herec." Hermiona cítila slzy na krajíčku, ale nemohla dělat nic, než tam sedět a vyslechnout si to. Otec měl koneckonců pravdu. Podvedla je.

„Mně je zatraceně fuk, co byl zač, Hermiono! Já jen vím, že to není tvůj manžel a ani s ním nejsi nijak spojená, mám pravdu?"

Přikývla, neschopná promluvit.

„Takže teď se cítíme jako zatracení pitomci, protože jsme věřili naší dceři, když nám vykládala, že si konečně někoho našla. Je ještě něco, co bys k tomu ráda dodala?"

Hermiona pokrčila rameny a sklopila oči. Dokonce ještě ani nechytili toho vraha, takže opravdu nebylo co dodat.

„Jsi naše dcera a máme tě rádi. Ale jestli ještě někdy uděláš něco takového, už se tu víckrát neobtěžuj ukazovat."

Hermiona vyděšeně zdvihla hlavu a její matka vykřikla: „Thomasi!"

„Už jsem řekl!" odsekl. „Víckrát už ne! Možná nemáme magii, ale to neznamená, že ti, kteří ji mají, nás mohou podle libosti podvádět a projde jim to!"

„Jsem si jistá, že to Hermiona myslela dobře," ozvala se její matka, jenže Hermiona si všimla, že nepopošla blíž a neobjala ji, ale místo toho se posadila do křesla na druhé straně místnosti. Otec možná o svém pocitu ublížení mluvil nahlas, ale o tom, jak se cítí její matka, křičelo hlasitě tisíc jiných věcí, takže Hermiona se cítila skrz naskrz mizerně.

„Ani jeho rodina neznala pravdu," pronesla tiše Hermiona. „A ani nikdo z našich kamarádů. Nebyli jste oklamáni, protože nemáte magii. Oklamali jsme vás... protože jsme nemohli riskovat, že to budete vědět."

„Na tom nesejde, ne?" řekl otec hořce. „Znala jsi toho mladíka vůbec?"

Hermiona pomalu přikývla. „Chodili jsme spolu do školy, byli jsme spolužáci. Posledních pár let jsem ho moc nevídala, ale myslím, že jsme něco jako... přátelé." Hrdlo se jí tak nějak podivně stáhlo, takže v tom posledním slově zaznělo zoufalství.

Matka jí věnovala dlouhý pohled, a pak se obrátila na otce: „Mohl bys prosím postavit na čaj, miláčku?"

Odfrkl si, ale nic nenamítal. Nicméně místo toho, aby postavil na čaj, Hermiona zaslechla, jak odchází z domu.

„On se uklidní," řekla matka. „Je zkrátka opravdu zklamaný. Moc se mu líbil tvůj... ten blonďák."

„Mohla jsem zůstat jeho ženou," přiznala Hermiona. „Ale..." Pokrčila rameny. Nevěděla, jak vysvětlit, že nemohla zůstat jeho ženou, protože se jí líbí.

Matka zavrtěla hlavou. „Jestli nebyl pro tebe, tak nebyl pro tebe. Já jen chci, abys byla šťastná. Někdy mám strach, že zapomeneš, že jsi žena, a neuvědomíš si to, a pak už bude pozdě. Proto byl tak nadšený."

„Nezapomínám, že jsem žena."

„To ráda slyším," řekla matka a slabě se usmála. „Kdo ví? Možná se ještě dočkám vnoučat."

* * *

Draco si opřel záda v lenošce a zhluboka si lokl Quintin Black (1). Ááá. To byl život. Nebo přinejmenším to bylo zlepšení oproti matčině neustálému rýpání a kárání. Miloval ji, ale někdy si opravdu přál, aby už prostě odešla. Jenže tomu byla málokdy nakloněná, což byl důvod, proč se teď nacházel venku potmě a připíjel na její zdraví a na svoji příčetnost.

„Tvoje matka říkala, že bys mohl být tady," ozval se za ním Pansyin hlas. Neobtěžoval se ukázat jí cestu.

„A měla pravdu!" řekl místo toho a ještě jednou pozvedl skleničku k přípitku a napil se.

„Vidím." Cítil, že si sedla na židli vedle něho. „Co tu děláš?"

„Opaluji se!"

„Na to bys potřeboval slunce," podotkla.

„Máš pravdu. Ale já vlastně nemám rád opalování na slunci. Takže co opalování při hvězdách? Jsou hvězdy, ne?"

„Možná bys je byl schopen vidět, kdyby sis sundal ty tmavé brýle," pronesla klidně, natáhla se a sňala mu je. „Jsi opilý?"

Znovu se napil. Divil se, jak se svět najednou stává jasnější. „Možná trochu. Chceš taky?" podal jí svoji skleničku.

„Ne. A ty už máš nejspíš taky dost!" řekla a vzala mu ji. „Proč piješ?"

„Nudím se," pokrčil zdravým ramenem. Zranění se lepšilo, ale pořád to pobolívalo. „Matka mi lezla na nervy, ale alkohol nemůže vystát. Vlastně je to velmi dobrý repelent proti matkám."

„Potřebuješ se odstěhovat," podotkla Pansy, a když se pokusil chňapnout po skleničce, odsunula ji dál z jeho dosahu.

„Když se odstěhuju, tak si nebudou moc dovolit žít tady," řekl. „Nad vodou nás drží moje peníze – ne že by někdy ocenili, co jsem udělal, abych je dostal. Jsem doslova svázán povinnostmi a nikoho to netěší, natož aby byl vděčný. Vidíš, proč potřebuju pití?" Nemluvě o tom, že se cítil osamělý. Tři žádosti o ruku a ani jedna čarodějka si ho nechtěla skutečně vzít. Cítil se tak uboze. Možná by měl snížit svoje standardy nebo tak něco.

Zavrtěla hlavou. „Rodiče nejsou tvůj problém, Draco. Nech jim nějaké peníze, ale nezůstávej tady s nimi."

Vyslal k ní široký úsměv, kterým velmi dobře maskoval, jak se doopravdy cítí. „Takže bych měl jít bydlet k tobě?"

Střelila po něm znechuceným pohledem: „Ani za nic!"

„Myslel jsem si to," povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Nikam to nevede." Opravdu si přál mít kam jít, ale očividně mu to nebylo souzeno. A to všechno proto, že si Grangerová myslela, že má stále rád Pansy. Stiskl rty a mrknul na Pansy: „Čistě hypoteticky, kdybych tě znovu požádal o ruku, přijala bys?"

„Ne," prohlásila velmi klidně a jednoznačně.

Draco truchlivě potřásl hlavou. „Vidíš, to je to, co jsem říkal! Proč se nic nezměnilo? A opravdu si myslí, že jsem za celou dobu nepřekonal vztah k tobě? Možná nemyslí. Možná to byla výmluva." Už jen ta samotná myšlenka byla nepříjemná a bolestivá.

„Abych ti mohla odpovědět, musela bych mít ponětí, o čem mluvíš, Draco." Pansy náhle působila dojmem, že ji to trochu nudí.

„Aha..." S přivřenýma očima se podíval na hvězdy. Váhal, co říct, aby to nevyznělo naprosto pitomě. „Požádal jsem ji, aby zůstala mojí ženou. Tvrdila, že bych si měl radši vzít tebe."

„Vážně?" zeptala se a pozvedla obočí. „Chtěl jsi zůstat ženatý se Grangerovou? Přišla jsem ti povědět 'Říkala jsem ti to', protože jsem si v Týdeníku čarodějek přečetla skutečný příběh vašeho manželství a došlo mi, že jsem měla pravdu v tom, že něco bylo špatně."

„Ono to dokonce ani není v Denním věštci?"

Pokrčila rameny. „Možná jo. Dávám přednost Týdeníku čarodějek. Takže jak je to s tím tvým chtěním zůstat ženatý s Grangerovou?"

I on pokrčil rameny. „Vypadalo to jako dobrý nápad. Víš, už jsme byli manželé, tak proč to nezkusit? Ale ona si to nemyslela. Na základě toho, že jsem jim dal k dispozici tvůj prsten, tvrdila, že chci tebe. K čemu takové chatrné výmluvy? Mohla prostě říct 'Ne, nemůžu tě ani vystát! ' – dávalo by to větší smysl. Ale to ne, musela přijít s nějakým problémem."

Ačkoliv když o tom tak přemýšlel, byl docela rád, že mu neřekla do očí, že ho nemůže ani vystát.

„Můj prsten?" zeptala se Pansy.

„Jo. Překvapilo mě, že jsi ho nepoznala."

„Nenosila jsem ho dlouho, Draco. A proč bych mu pro všechno na světě měla věnovat pozornost? Proč ho ještě máš?"

Typicky ženský způsob zaměřit se na naprosto nesmyslné detaily. Zamračil se. „Byl v nějaké staré krabici."

„To není moc dobrá odpověď na to proč..."

Znovu pokrčil rameny. „Já ale ani nic víc nevím. Po čase jsem zapomněl, že ho mám. Jen jsem si na něj vzpomněl, protože se Potter zmínil, že potřebují prsten, a usoudil jsem, že tenhle bude stejně dobrý jako kterýkoliv jiný."

„Chápu," kývla.

A to mu jako má být jasné, co tím myslela? „Co chápeš?"

„Že jsi ji přiměl nosit prsten jiné ženy."

Ženské! „A proč ne? Byl to podvod!"

Pansy jemně pokrčila rameny a probodla ho očima. „Tak nebuď překvapený, když to jako podvod bere!"

Namíchl se. Ženy a ta jejich logika. Měly by se stýkat jen se stejně postiženými. „Nabídl jsem jí, že jí dám jiný!"

„Na tom nezáleží, Draco. Nosila můj prsten a tak se to tak rozhodla brát. Nemůžeš prostě pohodlně vyměnit jeden prsten za druhý a pokračovat dál."

Zašklebil se. „Celá pointa byla v tom pohodlí!"

„V tom případě ti navrhuji nechat to radši na pokoji."

Znovu se namíchl. Copak nebyla jeho kamarádka? „Zrovna moc mi nepomáháš. Ty jsi mě nepřišla podpořit?"

„No... ne. Chováš se jako rozmazlený fracek, který je naštvaný, že okamžitě nepochopila, že ty jsi ta největší věc, která může kdy čarodějku potkat, a abych byla upřímná, nemám jí za zlé, pokud to po tom všem vnímá jako 'zaplaťmerlin, že jsem to řekla a udělala'."

Ta slova tak ťala do živého, až ho to překvapilo. „Ty si myslíš, že to vnímá jako úlevu?" Tak špatně se k ní přece nechoval, že ne? Aspoň jemu to tak nepřipadalo. A i kdyby ano, proč odpovídala na jeho polibky a červenala se, když jí skládal poklony?

„Já nevím, Draco. Tak dobře ji neznám a nevím, co se mezi vámi stalo. Ale ty zrovna nemáš tendenci chovat se jako extra milý člověk a byl jsi s ní jen pár dní."

Se zhoršující se náladou musel přiznat, že je to pravda. „Možná to mohla vnímat jako úlevu. Celou dobu jsem ji dopaloval a snažil se ji dostat do postele. Samozřejmě, že řekla ne. Myslím, že je jen spravedlivé jí to anulování dopřát."

Pansy se na něj bezradně podívala: „Chtěl ses stavět na odpor?"

„Ne tak docela... Ale chtěl jsem s ní nejdřív mluvit, pokusit se ji přesvědčit. Ale proč se obtěžovat? Stejně všichni vědí, že to byl podvod. Nikdy jsem neměl šanci."

„To neznamená, že si s ní nemůžeš promluvit. Dej jí najevo, jak se cítíš."

„Jak se cítím?" Zvedl hlavu k nebi, naštvaný, že se nestihl totálně zkárovat před Pansyiným příchodem. „Myslím, že na mých pocitech nezáleží. Ve skutečnosti jsem si docela jistý, že bych se měl jakékoliv diskusi s ní vyhnout."

„Proč?"

„Vážně si myslíš, že si mě vezme, protože k ní něco cítím? Ne," zavrtěl hlavou. „Ví, jak to umím pohnojit, když dojde na lásku. A pro peníze si mě taky nevezme."

Pansy po něm střelila zvláštním pohledem. „Jak by to mohla vědět?"

„Protože jsem byl tak hloupý a řekl jí to. Ví, co jsem ti provedl. Byla z toho znechucená. A asi měla pravdu. Můžu už dostat zpátky svoje pití?" Opravdu potřeboval onu drahocennou tmavou tekutinu, aby všechny ty myšlenky zablokoval.

Pansy trochu zaváhala. Nikdy moc ráda nemluvila o tom, co jí provedl. Nemohl jí to mít za zlé. „To už je hodně dávno," řekla nakonec.

„Ano. Ale myslím, že někomu, jako je Grangerová, na tom nezáleží." A proč by mělo? Ukazovalo to, že byl schopen zradit osobu, kterou miloval, tím nejhorším možným způsobem. Proč by se měla dát s někým takovým dohromady?

„Proč ne?" Zase otázky. Začínal z toho šílet.

Protože já za to prostě nestojím! „Protože čeká do svatby a dala mi velmi jasně najevo, že nevěří v moji věrnost. A teď už opravdu potřebuji svoje pití!"

Konečně mu podala sklenici. Popadl ji a rychle vyprázdnil. Některé věci bylo lépe utopit v moři otupělosti.

„Ale proč jsi jí neřekl, že ty čekáš už od... od té doby, kdy jsi zjistil, jak se věci sexem zkomplikují?"

No jasně, to je skvělý způsob jak ukázat, co za hajzla se z něj stává; jak aby mohl sám sebou pohrdat, umí od sebe tím nejopovrženíhodnějším chováním odmrštit jakoukoliv čarodějku, která měla dost kuráže se k němu přiblížit. Vyvrcholilo to tím, že ačkoliv věděl o Pansyině přání počkat, byl jí nevěrný s její nejlepší kamarádkou zrovna tam, kde tušil, že může být přistižen. Skončilo to ošklivou scénou. Následně se rozhodl, že potřebuje pauzu. Ta pauza v tuhle chvíli trvala už pět let. Není divu, že byl celou dobu s Grangerovu tak nadržený.

„Protože by mi nevěřila," odpověděl. „Koneckonců jsem s ní chtěl spát." Byla tak poddajná a hezká, čili by musel být mrtvý, aby se o to nesnažil, zejména při těch situacích, do kterých se spolu dostali. Tak strašně si přál s někým být a mít koho líbat. I kdyby to mělo být jen naoko.

„No a? Byli jste manželé, ne?" zeptala se Pansy.

„Zapomínáš na tu část s podvodem," připomněl jí. On na to taky někdy zapomínal. Neustále si musel připomínat, že je to jen klam a nic než klam.

„Týdeník čarodějek tvrdí, že budete muset jít před Starostolec, abyste dosáhli anulování," řekla.

„No a?" Asi měl věnovat víc pozornosti tomu, o čem Pansy mluvila, protože ji nestačil sledovat.

„No... že to mi zní dost reálně."

Zavrtěl hlavou. Pansy se v tom snažila najít světlý bod, ale on věděl, že i kdyby Grangerové řekl, že už roky nebyl s žádnou čarodějkou, nikdy by mu nevěřila. A i kdyby ano, změnilo by se něco? Stále by měl onu věc na svědomí a stále byl, kdo byl. „Prostě na to zapomeň," zamumlal a nalil si další sklenici Quintin. „Já to mám rozhodně v plánu."

* * *

Konečně byla sama. Konečně, konečně, konečně. Povolila si hábit u krku a na opuštěné chodbě ministerstva se sesunula podél zdi na podlahu. Věděla, že dneska tu nikdo nebude. Prostě potřebovala chvíli vydechnout, než bude znovu pokračovat v cestě.

Nikdy si nemyslela, že jít před Starostolec se žádostí o anulování bude tak těžké. Nešlo ani tak o to, že proces byl únavný, nebo že jí bylo nepříjemné mluvit o tom před zúčastněnými. Většinu mluvení obstaral Harry a koneckonců nebyly žádné námitky. Ale mnohem horší bylo stát tam všem těm lidem na očích s pocitem, jako kdyby jí četli v duši, s Malfoyem, který tiše stál vedle ní, a chovat se, jako kdyby šlo jen o běžnou rutinu.

Z nepochopitelných důvodů si přála křičet.

V této fázi bylo slyšení před Starostolcem pouhá formalita a Harry dokonce úspěšně vyjednal prominutí zkušební doby s poukázáním na to, že oba tehdy neměli ponětí, co podepisují, jen chtěli pomoct spravedlnosti. Dávalo smysl, že si ani jeden z nich nepřál, aby jim to nějak narušilo soukromý život.

Takže došlo na podepisování dokumentů, které manželství anulovaly. Jí se třásly ruce, ale všimla si, že Malfoy až do poslední kličky podpisu, který ukončil jejich manželství, naprosto klidný. Poté, co se znovu stal svobodnějším – a bohatším, protože mu při té příležitosti rovněž uvolnili jeho finance – se už na ni ani nepodíval a ona se cítila... sama. Osamělá.

Harry a Ginny ji pozvali k sobě na večeři, ale ona k nim dnes nebyla schopná jít. Potřebovala být sama, truchlit nad ztrátou manželství, které nikdy nebylo, s mužem, který nejspíš také neexistoval. Normálně by se nechala svými přáteli utěšit, ale v tomto případě nemohla dopustit, aby zjistili, jak je rozrušená. Ron by vůbec neměl ponětí proč, Harry by se cítil špatně kvůli tomu, že ji do té situace dostal, a Ginny... no, Ginny by se cítila ještě hůř kvůli onomu džbánu limonády umístěnému v Dracově ložnici coby žert na novomanžele.

Aspoň, že se tímto zjištěním vyřešila jedna záhada.

Navíc se potřebovala soustředit. Dostat to všechno z hlavy. Manželství-které-nikdy-nebylo bylo bez ohledu na to, co cítila, pryč. Anulované. Zase byla slečna Grangerová, její náhrobek by už nehlásal Malfoyová, aby ji to štvalo. Nějak pořád čekala, že se během řízení něco stane, že se vyskytne nějaký důvod, proč budou muset zůstat manželé. Teď už bylo jasné, že se nevyskytl. Nikdo neviděl žádný důvod, proč v tom pokračovat.

Nikdo.

Což bylo špatně.

Ale copak si mohla stěžovat? Malfoy ji požádal, aby zůstala jeho ženou, a ona řekla ne. Dokonce s ním od té doby ani nemluvila. Takhle to mělo být, tuhle cestu si zvolila, takže by to neměla brát tragicky. Ano, necítila se zrovna dvakrát šťastně, ale... mohlo by to být horší. Radši to ukončila takhle.

Teď tomu jen musí uvěřit.

Pomalu vstala. Tady zůstat nemohla. Půjde domů, vypere si prádlo a pak se mrkne na pár věcí do práce. Všechno bude prima a normální, a než se naděje, pustí všechny myšlenky na ten otravný pohádkový ostrov z hlavy.

Pomalým krokem prošla dobře známými chodbami, popaměti našla východ, a jakmile se dostala mimo protipřemisťovací prostor, přemístila se přímo před svůj domek. Jednou z výhod života v kouzelnické čtvrti bylo to, že nemusela maskovat příchody a odchody. Jednou z nevýhod samozřejmě bylo peklo, kterým musela projít ohledně instalace telefonu, ale aspoň měla pevnou linku do práce, na rozdíl od pokusu s mobilními telefony. Ale takhle aspoň matka nemohla očekávat, že jí zavolá dřív, než se dostane k tomu si poslechnout vzkazy. A nějak se občas přihodilo, že trvalo několik dní, než se k tomu dostala.

Potřásla hlavou a během vážných úvah o tom, že by měla s těmihle myšlenkami přestat, došla ke vstupním dveřím a chystala se je odemknout, aby se mohla pustit do slavně naplánovaného odpoledne s prádlem a věcmi do práce.

„Grangerová? Hermiona Grangerová?" ozval se za ní ženský hlas.

Hermiona ztuhla a otočila se, přičemž očima těkala po okolí. Kde byli lidé, kteří na ni měli poblíž domova dávat pozor? Začínala mít dojem, že ochrana ministerstva zrovna moc dobře nefunguje.

Platke popošla blíž, hůlku vytaženou, i když skloněnou. „Grangerová? Poznáváš mě?"

„Co chceš?" pronesla Hermiona trochu nesoustředěně, protože v duchu zvažovala svoje možnosti. Svou hůlku měla na dosah ve zvláštní všité kapse, ale šmátrat po ní by mohlo Platke rozhodit. Právě teď potřebovala zůstat v klidu a doufat, že lidé, kteří na ni měli dávat pozor, si všimnou, že tu Platke je, se vší pravděpodobností kvůli tomu, že ji chce zabít.

A jí se zrovna dneska umírat nechtělo.

„No tak co je?" zvedla Platke hůlku o kousek výš. „Můžeme jít dovnitř?"

„Proč?" zeptala se Hermiona. „Pokud mi chceš něco říct, tak proč bys mi to nemohla říct tady?"

Platke se pousmála: „Ty si myslíš, že jsem pitomá, Grangerová? Vím, že po mně jdou. Otevři!"

Hermioně nezbývalo než poslechnout.

„Dej mi svou hůlku," nařídila jí Platke, jakmile byly uvnitř.

„Ne," odvětila klidně Hermiona.

Platke pozvedla obočí: „Opravdu si myslíš, že je moudré se mi právě teď vzpírat?"

„Ne," řekla Hermiona, „ale myslím si, že je ještě méně moudré dát ti svou jedinou ochranu, když tu můžeš být jen z jediného důvodu."

Platke stiskla rty. „Ale to se pleteš. Jsem tu, abych ti řekla, že jsem nevinná! Hodili to na mě!"

„Vážně?" otázala se Hermiona nepřesvědčivým tónem. Možná by pomohlo, kdyby se Platke tvářila víc zmateně a míň jako šílenec. „A kdo?"

„Netuším," řekla Platke a bezmocně pokrčila rameny. „Ale ty jsi chytrá. Určitě nějakou teorii vymyslíš!"

Ano, to by Hermiona mohla. Teorii o tom, že Platke je tak arogantní a vyšinutá, aby si myslela, že Hermiona uvěří v její nevinnost, když ji k tomu přiměje. „Pokud jsi nevinná, tak k čemu to vyhrožování?" zeptala se.

„Jen z opatrnosti," řekla Platke. „Vím, že si myslíš, že to mám na svědomí. Ale proč bych to dělala?"

„Dobrá otázka. Proč bys to dělala?"

„Nic tím nezískám. Jsem poloviční krve, což určitě víš. Moje drahá matinka je mudlorozená."

„Takže rodinné neshody?" odhadla Hermiona. „Trochu klišé, ale kdo je nemá?"

„Mluvím s matkou dvakrát týdně," odvětila chladně Platke. „Potvrdí ti to každý, koho se zeptáš."

„A tvůj otec?"

„Mrtvý. Přirozené příčiny."

„Hm. Nevím, co říct, Platke. Jestli jsi nevinná, přihlas se a nech Harryho, aby tvé jméno očistil."

Platke na ni vycenila zuby: „Potter nemá zájem mě očistit! Chce mě označit jako vraha!"

„Nebude tě obviňovat, pokud jsi nevinná," pokračovala Hermiona a pomalu svou ruku sunula ke kapse s hůlkou. Neměla ponětí, co může ta bláznivá ženská udělat, až si uvědomí, že Hermionu nepřesvědčí.

„Fakt ne? Tak proč mě honí jako nějakého sprostého zločince? Nemůžu jít domů; nemůžu se setkat s nikým, koho znám; nemůžu sakra jít ani po Příčné ulici!"

„Protože jsi na útěku," snažila se ji vzhledem k okolnostem ukonejšit Hermiona. „Vypadá to podezřele. Když se přihlásíš, dá ti příležitost všechno vysvětlit." Ruka se posunula o další milimetry.

„Utíkám, protože už mě honí. Slyšela jsem ho – když našel Jenkinse, nařídil mě zatknout."

„Co se stalo Jenkinsovi?"

„To přece už víš. Snažíš se mě nachytat? Jsi tak otravná. Nemáš představu, jak se mi ulevilo, když jsem zjistila, že Malfoy hrál celou dobu divadýlko. Ty si vážně nezasloužíš někoho, jako je on. Jistě – ten jeho skok, aby tě zachránil před tím kamenem, byl vzhledem k okolnostem trochu extrémní, ale každý má někdy slabou chvilku, ne?"

Hermiona pozvedla obočí. Tolik zloby. „Jak víš o tomhle?"

„Jsem to četla, ne?"

„Ve Věštci o tom nepsali."

„Četla jsem to v Týdeníku čarodějek."

Odkdy je Týdeník čarodějek přesnější než Denní věštec? „Vtipné. Nikdy jsme se nikomu nezmínili o příčině Malfoyova zranění," řekla Hermiona.

„Tak to přikrášlili a trefili se. Všichni viděli, že byl zraněný."

O tom Hermiona pochybovala. Mimo to oba informace o Malfoyově účasti na celém tom incidentu zatajili – uťali veškeré debaty a prohlásili, že upadl nebo něco podobného. Jestliže Platke věděla, co se stalo, musela tam tehdy být. „Pokud tedy nejsi náš vrah, kde jsi byla?"

„No určitě ne na malinách!" (2)

Dobře. „A ani jednou tě nenapadlo oznámit Harrymu, že Jenkins zmizel?"

„O Jenkinsovi je známo, že nedokáže projít kolem hospody, aniž by se nezkároval. Jen jsem se ho snažila krýt."

Hermiona zavrtěla hlavou. „Všechno jsou to nesmysly, Platke, a ty to víš. Nemohla ses aspoň snažit přijít na něco lepšího?"

Platke zvedla hůlku o další stupínek: „Cože?"

„Jenkins se už měsíce nenapil, proto je zpátky v aktivní službě. A jediným důvodem, proč víš o Malfoyovi a jeho zranění, je fakt, že jsi tam byla, tak už přestaň s těmi pitomostmi!"

„Tak dobře. Stejně mám tenhle způsob mnohem radši." Platke se na tváři pozvolna rozlil úsměv a náhle vypadala ještě odporněji. „Fakt, fakt nenávidím tebe a tu tvoji zatraceně tlustou lebku, která prostě odmítá prasknout."

* * *