V sobotu jsem se vrátila z dovolené. Byla jsem na Korfu a tak jsem vám sem nemohla přidávat další díly povídek. Teď se však můžete těšit na pravidelnou zásobu. Užívejte, děcka :3

Uběhl týden, než Deidaru konečně pustili z nemocnice. Kvůli jeho špatné srážlivosti krve si ho nechali ještě chvíli na pozorování. Podle něho samotného déle, než bylo nutné. Bylo potřeba provést pár testů. Když blonďák odcházel, byl o několik krabiček léků těžší. Za ten týden se za ním Uchiha Itachi zastavil ještě dvakrát. Při první návštěvě se ho ptal na pár otravných věcí, ale při té druhé už se ani nenamáhal předstírat, že ho nějaké vyšetřování zajímá. Co ho mrzelo, bylo to, že se za ním Sasuke nezastavil ani jednou a na zprávy mu odpovídal velmi stručně. Něco nebo někdo ho musel naštvat, tím si byl jistý.

Jako první věc, co udělal, bylo, že zamířil přímo na centrálu. I když se ještě necítil úplně nejlíp, měli tam toho dne jednu z větších schůzek. A Orochimaru nepřítomnost netoleroval. Možná jedině, když jste byli mrtví. Většinou jeho rukou. Šel co nejrychleji, aby se na schůzi dostal co nejdřív. Proto ho překvapilo, když uviděl, že lidé se teprve začínají slézat. A jak to tak vypadalo, měla to být opravdu veliká sešlost, jelikož zahlédl pár lidí, které dost dlouhou dobu neviděl. Už byl skoro v místnosti, když periferním viděním spatřil rudé vlasy. V ústech ucítil odpornou kovovou pachuť a vzteky se mu zatmělo před očima. Sasori nestačil ani nijak zareagovat, blonďáček na něj prostě skočil a jednu mu vrazil. Chystal se ho seřezat hlava nehlava, a ani se za své úmysly nijak nestyděl. Měl přece čekat, že když svého kolegu postřelí, nakonec to taky nějak odsere. V duchu mu už vymýšlel slogan na hrob, když ho z ničeho popadli zezadu čísi ruce.

„Nesahejte na mě!" vyprskl a chtěl se vymanit z ocelového sevření.

Otočil se a uviděl ne zrovna moc příjemně se tvářícího vysokého muže s modrými vlasy, jehož zuby byly obroušené do ostrých špiček. V tu chvíli jím projel mráz. Hoshikagi Kisame. Vždycky když tohohle chlápka viděl a byl s ním v jedné místnosti, neměl z toho dobrý pocit. Občas mu přišlo, že na něj modrovlasý kouká, jako by ho chtěl sníst. Nebo něco horšího.

„Díky, Kisame. Ještě ho chvíli podrž, než se tady náš vztekloun uklidní."

Deidara se otočil po známém hlase a nakrčil obočí. Když útočil na Sasoriho, vůbec si nevšiml, že vedle něj stojí Sasuke.

Ušklíbl se. „Vztekloun? Ještě řekni, že si to ten parchant nezasloužil."

Sasori se na něj zamračil. „Kdybys mi aspoň jednou zvedl telefon, tak bych ti to vysvětlil."

„Já ti seru na nějaký telefony," odfrkl si Deidara a trhl sebou.

Konečně se mu podařilo se z Kisameho sevření dostat. Potom je všechny tři sjel obviňujícím pohledem a zmizel v jednací místnosti. Sasuke nad ním pouze protočil oči a následoval ho.

***

Konečně se mohl posadit na židli. Za celý den toho měl opravdu dost. Dvě písemky ve škole, tělocvik, vyčerpávající hádka s Itachim a ještě musel na tu blbou schůzi. Sasuke si opravdu nebyl jistý, jestli se celou dobu vydrží koukat na naštvaného Deidaru, anebo na po plastikách odpuzující obličej jejich šéfa. Na centrále měli dva zasedací pokoje a právě se nacházeli ve větším z nich. Na dnešní „konferenci" se sjelo opravdu hodně lidí a každý měl svoje přesně vymezené místo. Z jedné Sasukeho strany seděla Karin a z druhé Suigetsu. Deidara měl svoje místo vedle Sasoriho. Mladý černovlásek dokonce viděl i lidi, kteří se v hlavním štábu Hebi moc často nevyskytovali. Prvním příkladem byl například zamračený Kisame nebo vedle něj sedící podivín Zetsu. Většina lidí si mezi sebou tichým hlasem povídala. Teda až do doby, než práskly dveře a do čela stolu se posadil Orochimaru. Sasuke se zamračil, stále nezapomněl na nepříjemnosti minulé schůze. Vedle něj se jako hlídač postavil jeho věrný pejsek Kabuto. Uchiha toho přitroublého brejlouna neměl moc rád. Orochimaru je všechny sjel pohrdavým pohledem a pak promluvil.

„Vítám vás. Svolal jsem vás sem, protože je zde pár věcí, jenž bych chtěl probrat," rovnou bez jakýchkoli okolků se otočil na blonďáka a zamračil se. „Násilí v tomhle domě tolerovat nebudu. Venku se můžete klidně pozabíjet, ale tady to nestrpím. Nepotrestám tě, Deidaro, jen kvůli tomu, že tvůj úkol je důležitý a jak to vypadá tak zatím úspěšný."

Propaloval ho svýma hadíma očima, až Dei zrudnul. „Omlouvám se," sklopil pohled směrem k zemi.

Orochimaru si toho nevšímal. „Další věcí je náš cíl. Jak přepokládám, všichni víte, o co se v příštích týdnech budeme snažit," všichni okolo přikyvovali. „Věc, kterou hledáme, bude..."

„Co to je za věc?" nevydržel to Sasuke a skočil mu do řeči.

Za to byl odměněn vzteklým pohledem. „To se dozvíš včas, Sasuke-kun."

„To mě nezajímá. Chci to vědět hned," Sasuke věděl, že odmlouvat Orochimarovi je jako kopat si vlastní hrob, ale jeho ta tajemství už unavovala. Chtěl vědět, pro co riskují své životy. Chvíli se navzájem měřili pohledy.

„Řekl jsem, že se to včas dozvíš. Zatím tomu můžeme říkat třeba Lék na smrtelnost. To je dobré krycí jméno, nemyslíš?" poslední slovo až nechutně protáhl svými sykavkami.

Sasuke nakrčil obočí. „Lék na smrtelnost? Co je to za kravinu?" vypadlo z něj, aniž by si pořádně dopředu rozmyslel, co říká.

„Elixír mládí? Nebo něco takového? Sasuke má pravdu, něco takového neexistuje. Je to biologicky nemožné," zapřemýšlel Sasori nahlas a zkousl si ukazováček, jak horlivě přemýšlel. Deidara mu nevědomky přikyvoval. Černovlásek sledoval, jak se Orochimaru mračí stále víc a víc.

„Nemůžete vědět, jak velký pokrok věda udělala na genetické úrovni. Už se o tom nehodlám dál bavit," zarazil se. „Jak jsem řekl, věc, po které pátráme, bude v několika příštích týdnech převezena na nové místo. Minule jsem pověřil Sasukeho, že vytáhnout lokalitu nového umístění z jeho bratra bude jeho hlavním úkolem. Včera se ke mně ale dostalo, že to bude veřejně vyhlášeno. Sice si nemůžeme být jistí, jestli je to pravda, ale musíme být připraveni na všechno. Sasori, Deidaro..."

Znovu na ně přenesl svůj pohled. „Až bude nové místo oficiálně známé, budete to vy dva, kdo se tam vydá. A bez keců," dodal ještě, když viděl, že Deidara chce něco říct. „To bychom měli. Teď bych chtěl přejít k něčemu velmi důležitému pro nás všechny. Chcete někdo něco říct, ještě než přejdu k věci?"

Nakonec konečně promluvil Dei. „Já něco mám," začal a všechny zraky v místnosti se na něj zaměřily. On přesunul pozornost na rudovláska vedle sebe. „Měl by sis dát bacha, protože tě FBI podezřívá kvůli té minulé sobotě."

Akasuna vykulil oči, tohle asi nečekal. „Děláš si srandu? Jak je tohle sakra možný? Vždyť jsem si dal pozor, aby mě kamery nezahlédly!" vyděsil se.

Deidara jen pokrčil rameny. „Nevím. Asi kvůli tvýmu blbýmu xichtu."

„Ty malej šmejde...!"

„Dost!" zařval Orochimaru dřív, než se stačila z malé slovní potyčky vyklubat rvačka. „Něco jsem snad řekl! Dobře, blonďáku, díky za informace. Sasori, v brzké době se radši moc nezdržuj na veřejnosti. Tečka," ukončil celou věc a prohrábl si své dlouhé černé vlasy.

Sasukemu to gesto přišlo nadmíru odpudivé.

Lídr Hebi si povzdychl. „Před pár dny jsem obdržel od Sasukeho jistou informaci. Jak to tak vypadá, FBI se nám konečně dostala na stopu. To je důvod, proč jsem vás všechny svolal. Chci vás upozornit, abyste si dali pozor. Identifikačním znakem je naše tetování," vysvětlil. Místností se ozval udivený šum. „Jelikož to pro nás začíná být nebezpečné, tak jako první věc jsem uvědomil tady Kabuta." ¨

Ukázal na poskoka stojícího hned vedle jeho židle. „Máš slovo," dodal a opřel se.

„Zdravím vás. Jmenuju se Kabuto, a..."

„To nikoho nezajímá," prohodila Karin sedící vedle Sasukeho. Několik lidí se zasmálo. Šedovlasý muž to ale naprosto ignoroval.

„... a celý týden jsem se zabýval problematikou našeho tetování. Abych začal od začátku, nebylo to vlastně před týdnem. Už dřív mě napadlo, že kolektivní tetování pro nás nebude znamenat nic dobrého. Jak několik lidí z vás ví, mám pracovnu ve sklepních prostorách této budovy. Spolu s mým malým týmem děláme jisté pokusy a tenhle patřil mezi ně," dopověděl a z kapsy vytáhl malý uzavřený kelímek nějaké hmoty. „A tohle je výsledek."

„Co je to za hegeš?" nakrčil obočí Deidara.

„Vypadá to nechutně," řekl Sasuke a oklepal se.

Kabuto si jen povzdychl a pokračoval s vyprávěním. „Byla to vlastně úplná náhoda, že se nám tohle povedlo vyrobit."

„Když počká ještě chvilku, vyrobím mu na záchodě něco podobnýho... a to určitě náhoda nebude," pronesl blonďák potichu směrem k Sasorimu. Jakoby v tu chvíli úplně zapomněl na svůj vztek.

Yakushi Kabuto ho ignoroval. Odšrouboval uzávěr a prstem nabral kousek té zvláštní hmoty na prst. „Je to zcela nově synteticky vytvořená látka. Stačí, když si ji nanesete na své tetování a přibližně deset minut necháte působit. Výsledek je opravdu úžasný - tetování jako by neexistovalo," vysvětlil a prst s hmotou si utřel do ubrousku.

Potom si sundal košili a po ní tílko. Všichni na něj užasle hleděli. Místo, které měl mít správně potetované, bylo prázdné. „Takhle to vypadá," ukázal všem.

Sasuke uznale písknul. „To vypadá fakt dobře. Kdy si to budeme moct vyzvednout?" zeptal se a představoval si, jak doma konečně bude moct chodit jen v trenkách.

Kabuto zavrtěl hlavou. „Bohužel, zatím je to jenom v testovací fázi. Kdykoli se může něco podělat. Ještě tak půl roku a budeme si jisti na sto procent."

„Tahle vzorek ale vypadá docela spolehlivě," zamumlal Deidara a ukázal na kelímek v jeho ruce.

Tentokrát šedovlasý kývl. „Ano. A proto tenhle prototyp dostaneš ty."

„Já?"

„Samozřejmě," vložil se do toho Orochimaru. „Jestli budeš chodit a spát - a to předpokládám, že budeš - s agentem FBI, je něco takového pro tebe jako stvořené. Kdyby hned zjistil, jaké máš tetování, nebylo by to nic moc."

„Když to naneseš, nech to asi deset minut působit. Pak by to mělo být v pořádku. Podle mých testů to vydrží asi pět umytí, takže se snaž šetřit. Pokusím se co nejdřív vyrobit další a hned jak to bude, budeš si je moct vyzvednout," dával mu Kabuto instrukce. „A doporučuji, aby ses vždycky raději sprchoval sám. Bude to bezpečnější. Takže tomu svému milenci vyřiď, že společné koupání prostě nebude."

Ušklíbl se, jakoby z toho měl radost a hodil flakónek po blonďákovi. Deidara se uculil.

„To trošku předbíháš. Ještě jsme spolu ani nikde nebyli."

***

Černovlasý muž sáhl do nejvyššího regálu po cereáliích a hodil je do košíku. Jako každý čtvrtek se stavil v místním nákupním domě, aby doplnil zásoby do domácnosti. Unaveně si protřel oči a zamrkal. Hidan mu dával tenhle týden opravdu zabrat. Jejich společná kancelář se proměnila ve vyšetřováním posedlého fanatika. Jeho bělovlasý kolega měl na nástěnce napíchané všelijaké fotky lidí, mezi kterými byly černé a červené provázky rozdělující osoby podle toho, jestli jsou považováni za stálé členy Hebi anebo jenom za jejich prostředníky a podržtašky. Zatřepal hlavou, aby vyhnal otravné myšlenky a přesunul se k části s mrazicími boxy. Jeden z nich otevřel a sehnul se pro tři mražené pizzy, které měly představovat obědy na příštích pár dní. Z Itachiho ani jeho brášky kuchař prostě nikdy nebude. Narovnal se a chystal se jet dál, když ho upoutala postava s dlouhými blonďatými vlasy. Koutky úst se mu malinko pozvedly do mírného úsměvu. Už to byly dva dny, co Deidaru pustili z nemocnice a pět dní, co ho viděl naposledy. Blonďák se otočil, jak něco hledal a téměř okamžitě se střetli očima. Na jeho tváři se usídlil úsměv a o chvíli později mu už mával a šel s vozíkem směrem k němu.

„Nazdárek," pozdravil ho modrooký a zazubil se. „Páni, pan detektiv na nákupech jo? No koukám nic moc nákup."

„Nejsi ty nějaký drzý? Koukám, že ti otrnulo, co tě pustili z nemocnice," vrátil mu to s úsměvem.

Druhý muž na něj pouze klukovsky vypláznul jazyk. „No jo, už je mi docela dobře. Ale jak to tak vypadá, basket si ještě nějakou dobu nezahraju," posmutněl a sklopil pohled.

„No nejdřív se musíš vyléčit. Můžeme si zahrát kdykoli jindy," snažil se ho Itachi povzbudit. Už na akci kde se poznali, se domlouvali, že si půjdou zahrát. Itachi se o tom v nemocnici před blonďákem párkrát zmínil. Ale jak to tak vypadalo, Deidaru opravdu mrzelo, že v příštích týdnech ještě nebude hry schopen. Vždycky když promluvil o basketu, tak nějakým zvláštním způsobem zblednul v obličeji.

„Tak snad na mě počkáš," povzdechl si Dei a usmál se. „Jak tak koukám, vezeš si domů samé nezdravé a mražené věci. Nechce se ti vařit?"

„Tím to tak úplně není," zarazil se Itachi. Nerad přiznával, že mu něco nejde. „Řekněme, že se Sasukem nejsme moc velcí kuchaři."

Deidara nakrčil obočí. „Vážně? To já vařím hrozně rád. A musím se pochválit, docela mi to jde," zasmál se.

„Opravdu? Tak to bys nám mohl přijít někdy uvařit, co ty na to?"

„Proč ne," mrkl na Itachiho. „Přijdu moc rád."