Pokuste se mě nezabít za ten konec :D Jinak toto je oficiálně předposlední kapitola, po které vás čeká ta úplně poslední a pak bonus.

Itachi se konečně dozvídá pravdu.

'Tohle by tě mohlo zajímat', stálo ve zprávě spolu s přílohou, která přišla Itachimu pár minut po zemětřesení. Bylo mu naprosto jasné, že ho do práce brzy povolají. Na jiném místě by agenti FBI po přírodní katastrofě asi nepomáhali, ale v tomto kraji bývala zemětřesení tak častá, že musel pomáhat každý uzpůsobilý člověk. Když si ale těchto pět slov přečetl a rozklikl si přílohu, kterou mu Hidan poslal, ucítil, jak s ním cloumá zděšení. V příloze našel fotku svého miláčka v databázi trestního rejstříku. Oběma se omluvil, že musí do práce, jak Sasukemu, tak Deidarovi, a urychleně vypadl ze svého bytu. Moc dobře cítil chlad, který cloumal každou buňkou jeho těla. Něco bylo špatně. Hodně špatně. Kdyby totiž bylo všechno v pořádku, Hidan by mu něco takového neposlal. Analytikům v databázi vyskakovaly pouze profily, se kterými někdo v poslední době nějak hýbal. Naštvaně praštil do volantu.

To mu Hidan nemohl poslat něco víc?! Měl strach. Strach, co bude dál.
Cesta, která normálně trvá deset minut, mu zabrala půl hodiny. I když se snažil jet co nejrychleji, musel se vyhýbat ostatním autům a čas od času vystoupit a pomoci někomu zraněnému na ulici. Když se konečně dostal na zdejší pobočku FBI, vyřítil se do výtahu jako neřízená střela. Bylo mu jasné, že najde Hidana s uspokojeným a arogantním výrazem v obličeji. I když takový dřív nebýval, posedlost Hebi ho úplně zruinovala.

Vystoupil z výtahu a namířil si to přímo do hlavní kanceláře jejich analytiků. Docela ho překvapilo, když otevřel dveře a skoro se přizabil o kolemjdoucího muže. V kanceláři bylo opravdu narváno. A jak to tak vypadalo, všichni docela panikařili. Rozhlédl se kolem a pohledem vyhledal svého dlouholetého kolegu a v lepších chvílích také přítele. Jeho vysoká a svalnatá postava přečnívala všechny okolo. Stál u jednoho stolu opodál a bavil se s jedním z pracovníků. Itachi se za ním vydal.

„Co pro mě máš?" zeptal se a položil Hidanovi ruku na rameno ve znamení, že už jsou v pohodě.

Chlapi si nepotřebovali hodiny vylévat srdce, jako jejich něžnější polovičky. Stačilo jen strohé přátelské gesto. Hidan se otočil s úsměvem, ale když Itachiho spatřil, změnil se jeho výraz na lítostivý.
„Itachi..." začal, ale chvíli to vypadalo tak, že nemůže najít správná slova. „Řekl jsem hodně ošklivých věcí. A lituju toho, to opravdu jo. Dokonce jsem se chtěl přijít i omluvit... Ale pak jsem dostal zprávu tady od Shikaka. Něco se stalo, Itachi. Po tom zemětřesení... Vypadla elektřina a všechny systémy jakbysmet. A když se Shikaku a pár dalších lidí snažili dostat do databází, našli tam tohle."

Itachi se sklonil nad monitorem a zahleděl se na něj. Jako první v databázi uviděl fotku Sasoriho no Akasuny, muže, kterého už nějakou tu dobu podezřívali z aktivit spojenými s Hebi a který byl nejspíš Deidarovým bývalým přítelem.

„To, že je na stránce jako první znamená, že se s jeho profilem hýbalo jako s posledním," ozval se Shikaku. Kolečkem myši sjel o trochu níže.

Itachi věděl, že si na ten moment bude pamatovat až do své smrti. Hned pod Sasorim byl muž s dlouhými blonďatými vlasy a s modrýma očima.

„Tady s tím profilem se manipulovalo těsně předtím. Nevíme, na co byl rejstřík přepsaný, ale tady máte jeho původní podobu," vysvětloval Shikaku Nara.

Itachi se začetl, očima přelétl všechny ty záznamy, které byly na Deidarově profilu uvedeny. A že jich nebylo málo. S každým záznamem za prodej drog nebo spoluúčast na krádeži v Itachim něco umíralo. Při posledním záznamu se mu podlomila kolena, až ho Hidan musel zachytit.
'Přímé kontakty s Hebi', stálo tam. Itachimu se zatočila hlava, bylo toho na něj moc. Moc vjemů najednou. Do hlavy se mu začaly sypat myšlenky jedna za druhou. Sasuke. Ples. Deidara. Sasuke. Deidara. Sasuke a Deidara.

„Můj bráška..." zamumlal téměř neslyšně.

Hidan měl pravdu. Jak je možné, že to neviděl stejně jasně? Hlavou mu probleskla vzpomínka na den, kdy se s Deidarou seznámil. Sasuke mu ho představill. Sasukemu se klepaly a potily ruce. Sasuke častokrát odcházel. Sasuke...Všechno to bylo nahrané. Úplně všechno. Itachi měl co dělat, aby se nepozvracel.
„To bude dobrý," zašeptal Hidan, aby ho nikdo neslyšel a pomohl mu vzpřímeně stát. „Postarám se o to, ty si vezmi na starosti brášku. Určitě se ho chceš zeptat na mnoho otázek.

Už se těšil, jak si to s tím blonďatým zmetkem vyřídí, když se Itachi z ničeho nic postavil a pevně se zadíval Hidanovi do očí.

„Ne. O Sasukeho se postaráš ty. Já si vezmu na starosti Deidaru."

„Jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptal se Hidan starostlivě. Itachi se ušklíbl.

„Neboj se. Vím přesně jak to udělat."

***

Deidara nervózně přecházel sem a tam a Sasukeho už to začínalo solidně vytáčet. S nabroušeným pohledem se na něj otočil.

„Nechceš toho už sakra nechat?" zavrčel černovlásek na vystresovaného blonďáka. Bylo to zvláštní, Sasuke ho v takovém stavu ještě neviděl.

Deidara se konečně zastavil a zhluboka se nadechl.

„Nemůžu," zamumlal a zadíval se ven z okna, kde ještě několik lidí zmateně pobíhalo, a spolu s policisty hledali svého ztraceného, v troskách uvězněného, partnera či dítě. „Mám o něj strach. Vždyť je pryč celý den, za chvíli se bude stmívat!"

Znovu začal pochodovat sem a tam. Sasuke sledoval, jak si svými hubenými prsty projíždí dlouhé prameny vlasů a pobaveně se ušklíbl.

„Jsi směšný," řekl. Uslyšel, jak se kroky znovu zastavily.

„Prosím?"

„Říkám, že jsi směšný. Ani ho nemáš rád, tak nechápu co tu vyšiluješ," protočil Sasuke očima.

V další chvíli byl ale chycen pod krkem. A to docela brutální silou. Deidara se mu díval přímo do očí. Vystrašený výraz zmizel. Teď na něj hleděla jedna z těch Deidarových horších stránek.

„Nevíš nic!" zasyčel mu do obličeje. „Vůbec nevíš, co k němu cítím a dovoluješ si zpochybňovat moje slova?"

Uvolnil svůj stisk a pustil Sasukeho krk. Tomu hned vylítly ruce, jenž bolavý krk promnuly.

„Neříkej, že ses do něj opravdu zamiloval. To ti nesežeru," poznamenal Sasuke chraptivým hlasem, ale když o vteřinu později zahlédl Deidarův ublížený výraz, zarazil se. „Ty ses do něj zamiloval."

Nebyla to otázka. Pouhé konstatování. A podle blonďákova pohledu bylo jasné, že je to pravda.

„Jak ses do něj proboha mohl zamilovat?" vyvalil oči Sasuke. Nechápal. Tohle nebylo normální. Vždyť Itachi byl... prostě Itachi. Myslel si, že to všechno bylo pro Deidaru divadlo, prostá hra, cíl, úkol, který měl zadaný a jež měl splnit

Deidara se cítil zvláštně, když na Sasukeho koukal a poslouchal slova, která se mu řinula z úst. Jak se do něj mohl zamilovat? Bylo to snadné. Itachi ho okouzlil už ten první večer, v tu první chvíli, kdy ho uviděl. Byl mimořádně pohledný, vysoký a charismatický. Nedivil se, že to Sasuke nechápal. Už před několika týdny mu došlo, že to, jak se Itachi chová ke svému milenci, je čistě jeho soukromá věc. Sasuke nemohl vidět ten zamilovaný starostlivý pohled, který na něj jeho bratr vrhal.
Byli přesnými opaky. Itachi byl rozvážný a klidný, zachovávaje si ve většině situací chladnou hlavu. On sám byl poháněn divokým plamenem, tvrdohlavý, náladový, nestálý. Ano, i jeho udivilo, že se do Itachiho zamiloval. Ale stalo se to. A nehodlal si to ničím posrat. Musel být opatrnější. Teď už by šlo o víc než o pouhé odhalení. Lámala by se srdce.

Jak tak přemýšlel, telefon v jeho kapse zavibroval. Srdce mu na několik úderů vynechalo, a on po něm honem honem sáhl. Když uviděl, od koho zpráva je, trochu se uklidnil.

'Už končím, dneska toho bylo docela dost. Co uskutečnit ten můj nápad se západem slunce? Sejdeme se nad městem u starého dubu.'

Věděl přesně, kde to místo je. Musel si oddechnout, Itachi byl očividně v pořádku. Sebral ze stolu klíče a připravil se k odchodu.

„Musím už jít," řekl jen a chystal se odejít.

Itachi už napsal?"

„Právě za ním jedu. Západ slunce nad městem. Sám jsi to předtím slyšel."

„Hmmm..."

„A ještě něco," otočil se. „Neměl bys nikam chodit. Venku teď nebude moc bezpečno."

„Jasně tati."

***

Auto nechal pod kopcem a pěšky se vydal nahoru. Rozhlížel se okolo, dneska bude krásný západ slunce. A on byl rád, že ho mohl strávit s osobou, kterou... miloval? Nejspíš. Sám pro sebe se usmál, když nedaleko spatřil černé nablýskané auto a muže, který se o něj opíral. Nejradši by se k němu rozběhl jako malé dítě, ale ovládl se a pomalým krokem došel až k němu.

Itachiho rty byly roztaženy do lehkého úsměvu a jeho srdce zaplesalo. Tenhle pohled se mu asi nikdy neomrzí. Nikdy neměl někoho, kdo by ho doopravdy miloval. Jediný pro něj nejbližší člověk byl za ta léta Sasori, jež se ho ujal. A pak Sasuke a jejich téměř bratrský vztah. Ale tento druh citu zatím s nikým nesdílel. Přistoupil k Itachimu a natáhl se pro polibek, který byl nadšeně opětován. Poté se přitulil do jeho náruče. Byla to paráda.

„Bál jsem se o tebe," zamumlal Itachimu do košile a ještě víc se k němu přivinul.

On se ale jenom lehce zasmál. „A proč prosímtě?" zeptal se a něžně ho pohladil po dlouhých blonďatých vlasech.

Dei přivřel oči. Nechybělo málo a začal by vrnět jako kočka. Pak se ale od černovláska odtáhl, vzal ho za ruku a odvedl ho na kraj kopce. Výhled na město byl nádherný. Být v Itachiho náruči bylo nádherné.

„Že se ti něco stalo. Hodně budov se po zemětřesení může zřítit," pokrčil rameny a zadíval se do dálky. Nad městem se začínalo pomalu stmívat. Byla rozsvícena první světla, vypadalo to úžasně.

„To jsi nemusel. Já se o sebe umím postarat, to přece víš," zašeptal mu Itachi do ucha, které následně políbil a ještě pevněji ho ve své náruči stiskl.

„A jak bylo v práci?"

„Vlastně docela dobře. Dozvěděli jsme se pár nových informací. Průlomových informací," řekl Itachi.

A pak mlčeli.

***

Sasori pobíhal sem a tam. Bylo to v prdeli. Od té doby, co vyhlásil modrý kód, vládl v Hebi totální chaos. Orochimaru byl v bezpečí, ten tam ten den vůbec nebyl, ale mnoha členům hrozil problém. Veliký problém. Odhalení. Jejich velitel musel být v dobré náladě, pro většinu svých podřízených dokázal obstarat rychlý odvoz na nějaké hodně vzdálené místo. Pro poslední opozdilce měla přiletět dokonce jeho soukromá helikoptéra. Jak to tak vypadalo, plnil svůj slib, že se o ně v případě nouze postará. Což nikdo samozřejmě nečekal, a tak to pro ně všechny bylo vskutku milé překvapení.
Akasuna se snažil databázi v FBI ještě opravit, ale nešlo to. Byla to uzavřená věc. Momentálně pomáhal s přesunem ostatních, většinou raněných lidí, kteří utrpěli újmu při dopoledním zemětřesení.

„Tak pojď, Sasori," zavolal na rudovláska Kisame.

Měl být mezi další várkou lidí, která pojede do bezpečí. On se ale zarazil. Něco tady chybělo. Něco důležitého. Vykulil oči a urychleně vytáhl mobilní telefon. Nacvakal pár písmenek a pak si oddechl.

„To je v pohodě. Jen jeď. Ještě na někoho čekám."

***

Když mu již podruhé toho dne zavibroval telefon, zrovna s Itachim mlčeli a hleděli na rozsvěcující se město. Dei se od Itachi trochu odtáhnul.

„Momentík," zamumlal a podíval se, co mu přišlo za zprávu.

Krve by se v něm v tu chvíli nedořezal. 'Prasklo to' Stálo tam. Hlavou se mu v tu chvíli honilo mnoho věcí, ale jediné, co se opravdu uchytilo, byla jedna jediná věc. Dnešní romantický večer byla bouda. Itachi to věděl. Opravdu to věděl a i se mu to snažil naznačit, když mluvil o své práci. V oblasti hrudníku se mu rozlila obrovská bolest, ale nemohl se jí nechat ovládnout. Ne teď, když byl nejspíš ve smrtelném nebezpečí. Pokusil se ovládnout svůj výraz, nedát na sobě nic znát a telefon pomalu uklidnil do kapsy od kalhot. Pak se podíval na Itachiho.

„Všechno v pořádku?" zeptal se ho Itachi.

Deidara se jemně usmíval, ale ve skutečnosti analyzoval všechno, co se dalo. Už neměl ty růžové brýle jako před několika okamžiky. Teď slyšel, že Itachiho hlas je zvláštně podbarvený, jakoby nervozitou. Jeho postoj byl až moc křečovitý a oči mu každou chvilku těkaly sem a tam. Byl nervózní. Byla to past. A on se do ní naivně chytil. Skoro.
„V pohodě," řekl Deidara. „Vůbec nic se nestalo."

Koutky jeho úst se pohnuly směrem nahoru do menšího úšklebku. Hleděli na sebe. Dei věděl, že už nebylo cesty zpět. Deidara k němu přistoupil, stoupl si na špičky a spojil jejich rty v jedny. Ruce si položil na Itachiho pevnou hruď.

„Itachi..." vzdychl blonďák.

„Hmm?" zabručel Uchiha, který stále hrál tu svoji malou hru na šťastný pár.

Deidara se mu zadíval do očí. „Omlouvám se," řekl. Pak se zapřel rukama a shodil svého milence ze srázu.