A jelikož jsem strašně hodná, přidám vám sem bonus hned. Mezi Bonusem a celou povídku je rozdíl dva roky, takže je možné, že bude psán trošku jiným stylem, i když jsem se snažila co nejvíc přiblížit svému starému stylu. Příště se již můžete těšit na novou spoluautorskou fantasy povídky na pár ItaDei a SasuNaru :3

Ps. Pokud někdy vznikne druhá série, považujte to za její první díl.

Jak to dopadlo s Itachiho záměrem najít svého brášku?

O pět let později:

Černovlasý muž se znaveně svalil na postel a zasténal únavou. Jeho jindy dokonale černé oči byly plné zarudlého zabarvení. Pod nimi se nacházely silné fialové kruhy na důkaz toho, že to byla doopravdy hodně dlouhá doba od chvíle, kdy si naposledy dovolil uvolnit se a podlehnout spánku. I teď, když cítil, jak se ho spánek zmocňuje a obraz hotelového stropu se pomalu, ale jistě zamlžuje, si nemohl dovolit usnout. Stejně tomu tak bylo předchozích pět let jeho života. Mnohokrát za tu dobu si chtěl odpočinout, kolikrát měl tendence to vzdát, zhasnout světla a ulehnout do postele. Ale nemohl. Cíl, jež si před více než pěti lety stanovil, předsevzetí, které měl v plánu splnit, i kdyby přitom měl zemřít, se mu připomínalo každým dalším dnem, kdy procitl do vědomí.

Uchiha Itachi byl celý svůj život velmi zásadový muž. Miloval svou rodinu, zbožňoval svou práci a jeho milenkami, popřípadě milenci, byli spravedlnost, čest, odhodlání a víra v to, co dělal. Víra v zákon. Bylo to pro něj něco posvátného, něco, na co se mohl obrátit pokaždé, když měl problém, nebo když si nevěděl rady. Ponořil se do svého snažení tak strašně moc, že si ani nevšiml, že zanedbává to nejdůležitější, co v jeho životě vůbec existovalo. Svého malého pubertálního bratra toužícího po jeho pozornosti. V období dospívání pro něj byl vzorem, někým, ke komu vzhlížel a čí pozornost vyžadoval. Propast mezi nimi byla dlouhých jedenáct let, a místo toho, aby se jí snažil odstranit, být pro něj dobrým starším bratrem a náhradním rodičem, otcem, úplně selhal. Místo toho, aby nechal svou práci prací a věnoval se mu pokaždé, když přišel domů, tahal si případy i tam a na Sasukeho úplně kašlal. A tak to jeho malý bráška vyřešil jediným možným způsobem, jakým mohl. Přidal se na stranu těch, kterými se Itachi celá ta léta zaobíral.

Nyní už věděl, že to bylo jen proto, aby upoutal jeho pozornost. Nedávalo mu však smysl, proč se nakonec nerozhodl pro něj, ale pro ně. Pro něj. A možná si to jen nalhával. Možná naprosto přesně věděl, že si něco takového zasloužil.

Poslední stopa, kterou se mu povedlo najít, vedla přímo do Ria. A tak si sbalil jen to nejdůležitější, nastoupil na první letadlo a vydal se přímo do jednoho z nejúžasnějších měst na světě. Přestupů bylo mnohem více, než by se mu líbilo, i tak cestou ale strávil skoro třicet hodin. A během třiceti hodin si na spánek najde čas skoro každý. Až na Itachiho. Celou tu dobu nedokázal zamhouřit jediné oko. Po dobu letu si představoval, jak svého brášku po pěti letech vytrvalého hledání konečně spatří, a snažil se vymyslet všechny varianty scénářů, které by se mohly udát.

Prudce otevřel oči. Ne, nemohl si dovolit spát, to již bylo řečeno. Postavil se a promnul si obličej v dlaních. Pak se vydal do koupelny, aby se alespoň trochu opláchl. Při pohledu do zrcadla se mu chtělo nahlas se rozesmát. Kam zmizelo jeho tolik živé staré já? Z odrazu na něj koukal stárnoucí muž, který neměl už absolutně co ztratit. Mezi černými vlasy prosvítaly bílé pramínky, jež tam nikdy dřív nebyly, a ke dvěma velkým vráskám se jich přidala hromada dalších. Zestárl. Něco mu ale říkalo, že to nebylo věkem, ale všemi těmi starostmi.

Opláchl si obličej, zhluboka se nadechl a vydechl. Pak se otočil a konečně z malého hotelového pokoje odešel. Bylo načas najít si něco k snědku a taky se poptat po okolí. Ještě štěstí, že v tašce přes rameno měl všechny potřebné dokumenty.

***

Polomrtvý stresem a únavou vyšel do přeplněných ulic Ria de Janeira. Zamířil doprava od hotelu, ve snaze najít nějaký obchůdek s potravinami či fastfood, kde by mohl vyřešit alespoň jednu ze svých základních potřeb. Rozhlédl se kolem a zapamatoval si hlavní body ulice, kde se hotel nacházel, to v případě, kdyby se byl ztratil. Pak konečně mohl vyrazit.

Toulal se po okolí a místo toho, aby doopravdy hledal nějaké jídlo, se zarazil pokaždé, když spatřil nějakého chlapce s tmavými vlasy. Na jeho momentálním psychickém stavu mu to zrovna moc nepřidalo. Donutil své nohy rozhýbat se po zážitku, kdy spatřil člověka, jež zezadu opravdu vypadal jako Sasuke, a pokračoval v chůzi. Procházel zrovna okolo rozestaveného domu, kde zatím byly hotové jen základy, když onou skulinou mezi ostatními domy spatřil obrovskou sochu Ježíše Krista, který ze své výšky a vznešenosti shlížel na město a dával na něj pozor. V ten moment na chviličku zalitoval, že mu jeho úkol zabírá všechen čas v momentálním životě. Kdyby to bylo jen trochu možné, podlehl by své zvídavé povaze a hned by se na něj šel podívat víc zblízka, nebo šel rovnou na prohlídku. Momentálně však jen mohl zavrtět hlavou a opět vykročit, když do něj z čista jasna narazil nějaký neomalený chodec. Dřív, než ho mohl chytit za flígr a vyříkat si to s ním, drze se na něj usmál a přeběhl přes silnici na druhou stranu.

„Příště dávej pozor, kam čumíš!" vykřikl na něj Itachi ve stavu, kdy si nepřipadal ani trochu příčetný.

Zavrtěl hlavou a chystal se opět se k soše otočit, když na druhé straně, kam přeběhl onen neznámý cizinec, spatřil stát bez hnutí postavu, jenž na něj zírala bez mrknutí oka. Hrudí i celým tělem mu projel záchvěv neuvěřitelného zděšení. Oči okamžitě upnul k onomu místu. Vnitřnosti se mu zkroutily jako neposedný červ, v ústech mu vyschlo na úroveň pouště a nohy se rozklepaly. Hrozilo, že se každou chvíli zhroutí k zemi a musel se chytnout lampy stojící vedle něj, aby doopravdy neupadl. Vidění se mu na milisekundu rozostřilo, téměř okamžitě se ale spojilo do pevného a naprosto jasného obrazu. Ten, který na něj z druhé strany tak uhrančivě zíral, byl jeho mladší bráška.

Itachi chtěl otevřít roztřesená ústa a něco říct, alespoň na něj zavolat, přesvědčit se, že ho nešálí zrak a že je to vážně on, ale nevyšla z něj jedna jediná chabá hláska. Nemohl. V krku se mu vytvořil hutný těžký knedlík, jež bránil veškerým slovům projít ven. Ani Sasuke nic neřekl. Jen se k němu natočil bokem a pohodil hlavou k zapadlejší uličce za ním. Pak zmizel v davu.

***

V Itachim zatrnulo. Nemohl ho nechat odejít! Aniž by věnoval přílišnou pozornost autům projíždějícím na silnici, rozeběhl se a zastavil se až ve chvíli, kdy ho jedno červené Porsche skoro přejelo. Řidic vozu s pištěním pneumatik zabrzdil tak prudce, až to na vozovce udělalo šmouhy od kol a pak na Itachiho zatroubil a zařval z okénka, jestli se náhodou nezbláznil. Itachimu to bylo úplně ukradené. Všechny ty pocity za posledních pět let se v něm nyní srazily a rezonovaly celým jeho tělem. Nic jiného ho nezajímalo.

Přeběhl zbytek silnice a konečně stanul na chodníku před uličkou. Sasukeho sice už neviděl, došlo mu ale, že když už se objevil, nezmizí. Alespoň v to doufal. Vydal se ulicí a pozorně se rozhlížel kolem, jestli brášku neuvidí. Ušel možná několik desítek metrů, než ho znovu spatřil, a než se mu opět ztratil. Takhle si spolu na kočku a myš hráli ještě dobrých dvacet minut, než Itachi zpozoroval, jak mizí za dveřmi nějaké velmi staré kavárny. Když před ní stanul on sám, zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.

Do nosu ho okamžitě udeřil odér cigaretového pachu. Kafeterie musela být mnohem starší, než si myslel. Rozhlédl se a spatřil, že si Sasuke pro jejich shledání vybral raději klidnější místo. Jediní, kdo se v podniku nacházeli, byli oni dva, jakýsi světlovlasý výrostek sedící úplně vzadu, hledící do svého laptopu a rudovlasá servírka, která ze Sasukeho nemohla spustit oči.

Ne, že by se divil. Hoch sedící v jednom boxu u okna už dávno nebyl ten mladíček, kterého si pamatoval. Veškeré poslední dětské rysy, které ve svých sedmnácti letech měl, již dávno zmizely. Nahradily je ostře řezané, tolik podobné těm jeho. Už dříve si byli velice podobní, nyní by je však mohli považovat za dvojčata. Vlasy měl pořád krátké, stejně jako tenkrát a oči černé a tvrdé, chladnější, nežli je znával. U srdce ho v tom okamžení prudce zabolelo, když spatřil, co způsobil. V ten moment už to nemohl popírat. Byla to jen a jen jeho vina.

Prohrábl si šedinami protkané vlasy a konečně se odhodlal se k němu připojit. Na stole už stály dva hrnky nejspíše horké kávy. Posadil se naproti němu, podíval se na něj a čekal. Prostě... čekal.

Sasuke se na něj podíval s něčím, co by se dalo považovat za absolutní nezájem. Prohlédl si ho od hlavy až k patě, aniž by nějak dal najevo sebemenší emoci či jen poznání z toho, že naproti němu sedí jeho vlastní starší bratr. Ani představit si nedokázal, jak moc tím Itachiho mučil.

„Zestárl jsi," prohlásil nakonec.

Zvuk hlasu nejmladšího Uchihy byl pro Itachiho něčím, co ani nemohl vyjádřit. Zněl vždycky tak klidně a zároveň hrubě a ledově? Ani nevěděl, jak by to měl vyjádřit. A hlavně neměl nejmenší tušení, jak mu na to odpovědět. Všechny ty scénáře, které si připravoval, byly najednou úplně k ničemu. Opět sám před sebou selhal.

„Sasuke," zašeptal jen, hlas se mu třásl. „Jsi... Vážně jsi to ty."

Nebyla to otázka. Jen čiré konstatování.

„Očividně," přitakal.

Další bolestná rána do hrudi. Ale nesměl nad tím přemýšlet. Pokoušel se přebrodit se přes tu změť všech možných zmatených otázek, než vybral tu, která mu prostě a jednoduše splynula z bledých rtů.

„Byls tady... Celou... Celou tu dobu," řekl a kousl se do rtu. Bylo mu naprosto jasné, že před ním vypadá jako ten největší ztroskotanec na světě. Těch pět let se na něm ale podepsalo. „Hledal jsem tě... snad úplně všude."

„Ty... ne vy?"

„Ne. Hned jak se... Hned jak se to stalo, odešel jsem," pověděl honem spěšně ve strachu, že by se Sasuke snad mohl zaleknout, že pod imaginární sukní schovává svého bývalého kolegu Hidana. „Tak strašně moc jsem tě toužil najít. To, co se stalo, jak jsi odešel, byla moje nejhorší noční můra. Ani před rodiči jsem se nemohl ukázat."

Hlas ho při posledních slovech zradil, jak si vzpomněl na chvíli, kdy nebyl schopný překročit práh hřbitova a před náhrobky se přiznat, co všechno se stalo. Jak zklamal. Jak Sasukeho ztratil. A v tu vteřinu si slíbil, že to nenechá jen tak.

„Je to už dávno," namítl nakonec Sasuke.

„Já to mám v živé paměti."

„A proč jsi přišel? Cos myslel, že tím dokážeš, že tím změníš? Myslel sis snad, že mě najdeš, vypláčeš se ze starejch hříchů a já s tebou jako naivní děcko odejdu? To už je pryč. Ten Sasuke, kterého jsi znal, je pryč. Už strašně dlouho. A něco mi říká, že to víš. Že jsi to celou tu dobu věděl a že tě to neskutečně užíralo. Tak proč jsi tady?"

Itachi sledoval pohybování jeho úst a poslouchal slova, která z nich vycházela. Pokud počítal správně, nedávno dovršil věku třiadvaceti let. Kde se ale naučil takhle mluvit? Promlouval k němu pevným hlasem někoho mnohem staršího, než ve skutečnosti byl. Co všechno za ta léta zažil? Co zapříčinilo tu změnu chlapce v muže?

Prudce zavrtěl hlavou. Dobře pociťoval úzkost nad vším tím, co Sasuke říkal. Měl pravdu a on to věděl. Nedokázal se smířit s tím, co se stalo a zároveň tušil, že ať řekne či udělá cokoli, Sasuke se s ním domů nikdy nevrátí. Tak proč to tedy dělal? Procházel si své vzpomínky a činy za posledních pět let. Několik dlouhých minut se v nich topil a snažil se přijít na důvod svého snažení. A pak ho našel. Byl skrytý pod starými, ještě staršími vzpomínkami, než byly ty, co ho již léta nutily jednat. Pomalu, ale jistě se propracoval ke vzpomínce ze dne, kdy se dozvěděli, že jejich rodiče zemřeli a kdy mu došlo, že se o Sasukeho bude muset postarat. Že pro něj udělá první poslední, ať to stojí, co to stojí. A to hlavní - že kamkoli Sasuke půjde, vždy ho bude s bratrskou láskou, jenž nezná hranic, následovat.

„Nechci, aby ses se mnou vrátil. Chtěl bych," neříkalo se mu to snadno, „abych já mohl zůstat s tebou."

Tak a bylo to venku. A v té jediné vteřině zahlédl v Sasukeho očích nepatrný náznak zájmu. Pak zavrtěl hlavou.

„To... Nejde. Jakmile... Jakmile se pro něco takového rozhodneš, Itachi, není cesty zpět. Už nikdy. Rozumíš tomu, co ti teď říkám?"

A ejhle. Ne, že by to nešlo, napadlo ho. Byl v tom háček. A Itachi samozřejmě poznal, co se mu bráška snaží říct. Jakmile si dovolí s ním zůstat, stane se zločincem, spolupachatelem, člověkem, jímž se nikdy v životě nechtěl stát. A to jen díky tomu, že si s ním dovolí být v kontaktu. Na jednu maliličkou vteřinku si dovolil o tom zapochybovat - zákon miloval nadevše a přiznejme si to, taky přece to byl jen prostý člověk. Nakonec tu myšlenku ale odehnal a donutil se zůstat zatvrzelý. Pohlédl na hrníčky s nedotknutou kávou. Vůbec na ní neměl chuť.

„Přijmu cokoli, abych s tebou mohl zůstat. Jsi můj bratr. A to, že to přijmu, snad alespoň zčásti odčiní všechna ta léta, kdy jsem se ti nevěnoval. Tolik mě to mrzí," odpověděl, konečně pevným hlasem.

Sasuke na něj civěl a snažil se najít sebemenší skulinku, něco, co by mu pomohlo bratra ještě nahlodat. Nic ale nenašel. Poté přenesl pozornost k barmance a nepatrně na ni kývl. Naráz se jak ona, tak neznámý klučina hledící do počítače, zvedli, prošli okolo nich a zmizeli.

Itachi podruhé toho dne ucítil naprosté zděšení, když mu došlo, co se tu celou dobu dělo. A když se pak konečně pořádně podíval na Sasukeho, spatřil to, co nečekal v žádném případě. Jeho starý dobrý a šťastný úsměv.

„Tohle... Tohle byla zkouška, že? Kdybych... kdybych se rozhodl jinak, nedovolí mi odejít a..."

„A zabijou tě," dopověděl za něj stále se usmívající Sasuke. „Tys ale prošel. Odpověděls správně."

„Já... já to nechápu," jak si jich mohl nevšimnout? To už jsou na tom jeho schopnosti tak špatně?

Sasuke párkrát zamrkal. „Nikdy jsem si nepřál, aby ses do toho namočil, Itachi. Ani tenkrát jsem nesouhlasil s tím, co Orochimaru nařídil. Hnusilo se mi to, nechtěl jsem, aby ses do toho nějak zapletl. Ale stalo se a byla to moje vina. Ze začátku jsem to všechno možná dělal proto, žes na mě kašlal ale později... Začal jsem je považovat za svou rodinu. A stále považuju. Myslel jsem, že by se to dalo uhrát obojí. Oni i ty. Ale pak to tak nešťastně prasklo a my museli utéct. Strašně jsem si to vyčítal. Chyba je na obou stranách. Ale samozřejmě jsem tušil, že se mě vydáš hledat. Znal jsem tě, byl a jsi můj bratr, proboha. Ale musíš si uvědomit jednu věc. Tys nenašel mě. On našel tebe. Už dávno. To, že jsi tady a naživu, je jen proto, že ti to dovolil, najít mě. Dovolil nám se setkat. Nevím, proč tak najednou, nejspíš pro to má nějakej svůj jistě velmi sobeckej důvod, nejspíš se mu hodíš víc živej a tady, než živej a jinde nebo mrtvej. Neznám všechny jeho pohnutky. Ale byl jsem rád, když mi oznámil, že se za tebou můžu vydat... a vyzvednout tě."

Itachi všechno vstřebával v rekordním čase. Jako kdyby už vůbec nebyl unavený. Nakonec jen kývl.

„Tak takhle to teď bude," vydechl. „Tomu jsem se ale zavázal, tak se nedá nic dělat. Zůstanu s tebou, ať to stojí, co to stojí. I kdyby to znamenalo, že budu muset vlastníma rukama uškrtit veškerou mou úctu k tomu, co je správné."

A potom, co to dořekl, se Sasuke usmíval dokonce i očima. „Tolik jsi mi chyběl, bráško."