Eleanor

O několik měsíců později

Tiše jsem zaklepala na kraj dveří a s úsměvem od ucha k uchu vešla do nemocničního pokoje, abych se přivítala s Jacobem Juniorem. Byla jsem vděčná, že to spolu všechno vyřešili. I kdyby to nestihli před porodem, tenhle malý skřítek by je s největší pravděpodobností tak či tak zase spojit dohromady.

,,Je tohle vůbec možné?"

Jacob se usmál a políbil Emily na čelo. ,,Skočím pro trochu vody."

,,Jak je na tom Jack?" zeptala jsem se, když se Jacob vzdálil.

Od Lydiiny smrti uběhl téměř měsíc a od pohřbu dva týdny. Pořád mám živě v paměti poslední den, kdy jsem se s Lydií setkala. Zhruba týden předtím, než prohrála boj s rakovinou, mě pozvala k sobě na návštěvu. Udělala nám čaj, dala na talíře domácí cheesecake a oznámila mi, že její nález je ve skutečnosti daleko horší, ale neměla odvahu to Jackovi říct.

Onehdy jsem se jí u stolu rozbrečela a Lydia mě chlácholila, ať se netrápím, že prožila krásný život, ale že si nechce prodlužovat trápení. A ať dám pozor na Jacka.

Tak už to v životě prostě chodí, pomyslela jsem si, když jsem držela v náručí spící novorozeně. Jeden život skončí a druhý začíná.

,,Je nádherný, Emily."

,,Viď? Už není tak fialový," zavtipkovala a já se tiše zasmála.

,,Měla bys za ním zajít."

Neochotně jsem spustila pohled z mrněte a zadívala se na svou kamarádku. ,,Posledně to bylo hodně zlé, Emily. Cítila jsem se příšerně. Našla jsem ten jeho... praštěný seznam. Bylo tam-"

,,Já vím, že ho má. Nikdy jsem to ale nebrala vážně."

,,Jenže on ano."

,,A ty taky."

Odfrkla jsem si. ,,Připadala jsem si kvůli němu jako odpad. Nechápu, že si něco takového vůbec mohl sepsat. Já nikoho nesoudím za vzhledové preference, ale pokud zatracuje cokoliv jiného, tak..."

,,Dlouho to tak dělal. Ale s tebou je to jiné, El."

,,No jistě, nechme toho. Léta letoucí jsem byla hlavou někde v oblacích a doufala v něco mimořádného. Možná je ale načase uvědomit si, že nejsme v nějakém podělaném romantickém filmu. Jack už nějaký je a já ho nezměním."

,,Ty sis nikdy nevšimla, jak se na tebe dívá? Už v Řecku, kdy jste se sotva znali a lezli si na nervy, se na tebe díval jako na obrázek. Jen si dával pozor, abys ho při tom nenačapala. Mě ovšem nekontroloval, takže jsem to všechno viděla, každý pohled na tvé tělo, do tvé tváře... Dokonce i to lehké pousmání a zavrtění hlavou, když jsi zakopla o vlastní nohu."

,,Přestaň s tím. Je to blbec a obě to moc dobře víme."

,,Jacob je taky blbec. Nechal si ho vykouřit od mé sestry, která za mnou od té doby leze jako štěně a prosí o odpuštění, zatímco Jake se jí vyhýbá obloukem. Nikdy jim nezapomenu, co mi provedli. A možná si spoustu lidí pomyslí, že jsem hloupá, když je chci mít i nadále ve svém životě, ale někdy to zkrátka není podle našich představ a myslím si, že je v pořádku dát lidem druhou šanci. Ovšem jen druhou."

,,A co kdyby to udělali znovu?"

Emily se zamyslela a s pokrčením ramen se natáhla pro svého syna. ,,Pokud mě Margaret znovu podrazí, bude to bolet, ale vím, že tebe tu budu mít vždycky. Pokud mě znovu podrazí Jacob, budu zlomená, ale i to dokážu snést, protože jsem před pár hodinami přivedla na svět chlapa, který tu pro mě, jak doufám, bude už napořád. Jack udělal taky chybu, ale teď je sám. Stratil ve svém životě velmi důležitého člověka a potřebuje, aby mu byl někdo oporou."

Přikývla jsem a spolkla vzlyk.

**

Emily mi poradila, kde ho mám hledat. Podle Jacobových slov teď chodil pravidelně na místo, kde se konal pohřeb - v západní části Central Parku.

,,Jacku," oslovila jsme ho tiše a on ke mně zvedl prázdný pohled. Měl zarudlé oči a pod nimi obrovské kruhy. Pohlédla jsem na mohutný kmen stromu, o který se opíral a mlčky se vedle něj posadila.

,,Máš nové šaty?"

S úsměvem jsem přikývla. ,,Chtěla jsem být hezká, až si poprvé pochovám malého."

,,Hezká jsi pořád. Jaký je?"

,,Klidný. A má tmavé vlásky."

Zacukaly mu koutky. ,,Je dobře, že to spolu vyřešili."

Váhavě jsem k němu vztáhla ruku a položila mu ji na stehno. ,,Taky to chci vyřešit."

Pohlédl na mě a oči se mu zalily slzami. Na pár vteřin jsem byla přesvědčena, že mi ten pohled roztrhne srdce.

,,Promiň, že jsem ti ublížil. Ne že by to cokoliv omlouvalo, ale bylo toho na mě moc. Ve skrytu duše jsem tušil, že tohle je konec a byl jsem zlomený. A taky jsem měl hrozný vztek, protože jsem se snažil zkontaktovat matku a ona se ani neozvala zpátky, natož aby projevila jakýkoliv zármutek."

,,Jsi lepší než ona."

Na tvář mu dopadla slza a hlasitě popotáhl. ,,Tak tím si nejsem jist."

Zalovila jsem v kabelce a podala mu kapesník. Když si utřel slzy a vysmrkal se, podala jsem mu ještě vodu. ,,Na, máš úplně suché rty, musíš pít."

,,Díky."

Přikývla jsem, a zatímco dělal, co jsem mu řekla, prohlédla jsem si jeho tvář. Vždycky měl výrazné lícní kosti, ale teď byly ještě znatelnější a měl značně propadlé tváře. Pochybovala jsem, že se za posledních několik dnů pořádně najedl.

,,Pojď."

,,Kam?"

,,Zvu tě k sobě, udělám něco malého k snědku."

,,Já nevím..."

,,Jacku, je mi nesmírně líto, co se stalo, samotnou mě to hluboce ranilo, ale musíme jít dál. A nemůžeš už dokonce života nejíst."

,,Ne, já tím myslím, že... nevím, jestli je dobrý nápad, aby ses ke mně chovala takhle vstřícně. Nezasloužím si to. Nepochybuji, že tě babička prosila, abys na mě dala pozor, ale nemusíš plnit všechno, o co tě kdy požádala. Chce to čas, já si poradím."

,,O tom nepochybuji. Teď se ale pojď ke mně najíst," řekla jsem a s úsměvem k němu natáhla ruku. Chvíli se na mě zespoda díval a pak mou dlaň přijal. Čekala jsem, že se zvedne, jenže on místo toho trhl paží a já mu s vyjeknutím padla do klína. Pak už byly jeho rty na mých. Líbal mě hluboce a procítěně, zatímco mi smáčel tváře od slz a já to samé dělala jemu. Když jsme se od sebe celí zadýchaní odtrhli, vjel mi prsty do vlasů a podržel mou tvář v dlaních. Navzdory neustávající bolesti se na mě široce usmál a já poprvé od našeho posledního setkání zahlédla, že se mu do očí vrátil život. 

,,Pořád stejně neohrabaná."

,,Ano. A taky pořád stejně blonďatá, modrooká, bez titulu, bez fyzičky..."

,,Dokonale nedokonalá," zašeptal a znovu naše rty spojil. Dlaněmi mi sjel na záda a pevně kolem mě utáhl paže, zatímco mě přestal líbat a schoval si obličej do ohbí mého krku. Bylo to tak intimní, že jsem byla v pokušení se štípnout, jestli se mi to nezdá. Už dávno jsem se vzdala naděje, že bych s Jackem něco takového zažila.

,,Chceš to zkusit?" zašeptal a znovu ke mně zvedl pohled. ,,Dát nám šanci?"

,,Vážně to chceš?"

,,Víc než všechny brunety světa."

Zasmála jsem se a zvedla pohled k oblakům.

Máš komplikovaného vnuka. Ale snad to s ním nějak zvládnu.

Jack následoval můj pohled, v tu chvíli se značně zatáhlo. ,,Řekl bych, že tohle byla od babičky tichá výhrůžka. Ty ona uměla."

Zvedla jsem se a znovu natáhla dlaň. Tentokrát se taky zvedl. ,,Vím, že jsi dobrý člověk, Jacku."

,,Jak to víš?"

Znovu jsem se podívala nahoru a dopadlo na mě několik dešťových kapek. ,,Jsem přesvědčená, že Lydia by tě ve svém životě nenechala, kdybys nebyl dobrý. Není to tak?"

Chvíli nic neříkal a pak se na mě znovu usmál. ,,No, ještě mám ale na čem pracovat. Začnu tím, že po příchodu domů vyhodím ten stupidní deník."

,,Můžeme to udělat hned."

,,Ne, nejdřív se od tebe nechám pohostit a k sobě zajdu až zítra."

Navzdory zesilujícímu dešti jsem se zastavila. ,,Až zítra?"

,,Jo. Do té doby se jedné nešikovné blondýnce postarám o pár intenzivních orgasmů."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,To zní jako dobrý začátek v procesu usmiřování."

Ruku v ruce jsme se vydali směrem k mému malému bytu, a navzdory vydatnému lijáku jsme vůbec nepospíchali. Nebylo totiž kam. Člověk se téměř celý život neustále za něčím žene, zatímco mu uniká pointa cestě k cíli. Někdy je lepší se jen zastavit, zamyslet se, vnímat. Možná nás i teď čeká trnitá cesta, spoustu vzestupů a pádů, ale jdeme do toho společně, máme pozměněné hodnoty a víme, jakou váhu má umění odpustit a otevřít se něčemu novému, co může být ještě stokrát lepší než to, co jsme si původně vysnili.

KONEC

Tak jo, další příběh je za mnou (námi) a na rovinu říkám, že druhý díl zatím v plánu nemám, což neznamená, že to do budoucna vylučuji, ale rozhodně nechci předem nic slibovat. Mám v hlavě už nové příběhy, ale realita je taková, že jsem ještě žádný z nich nezačala psát🙈 Jaksi jsem ještě pořád nedokončila korekci starých příběhů, takže potřebuji nějaký čas navíc😄 Ale tím zároveň  vůbec nevylučuji, že můžu už za pár týdnu příjít s něčím novým, člověk nikdy neví❤️

Mimochodem, domněním, že minulá kapitola byla poslední, jste mě vážně pobavili!😄 Buď tu mám hromadu nových čtenářů, kteří ode mě nic jiného nečetli, takže neví, jak funguji, nebo si musíte myslet, že jsem naprostá mrcha, která ukončuje příběhy uprostřed ničeho a ještě ke všemu bez rozloučení (berte to samozřejmě s rezervou, myslím to jako žert)😄❤️

Teď ale zpátky k Dokonale nedokonalé jako celku: postupně jsem od komediálního začátku sklouzla k vážnějším kapitolám, což jste si jistě všimli, ale bylo to tak od začátku v plánu. Chtěla jsem trochu přibarveně poukázat na škatulkovaní, souzení a předsudky. Mám totiž pocit, že spousta lidí na základně sociálních sítí a celkově představ o něčem dokonalém ztrácí půdu pod nohama a kontrolu nad tím, jak vlastně oddělit nereálné požadavky a očekávání od skutečnosti.

Přeberte si to podle svého uvážení, každý v tomhle příběhu může najít jinou pointu, někomu třeba nedá vůbec nic (i to je v pořádku). Ať už na to máte jakýkoliv pohled, jsem ráda, že jste to se mnou a postavami dotáhli až do konce a já se zase někdy budu těšit u dalšího příběhu.

MOC MOC MOC VÁM DĚKUJU,

Vaše Teres❤️❤️❤️