Eleanor

Jack vypadal uhlazeně a sebejistě. Naše opětvoné setkání ho sice na chvíli vyvedlo z míry, ale teď se zdál zase vyrovnaný.

,,Objednáme si? Nebo tu na sebe budeme jen zírat?"

V tu chvíli se u nás objevil čísník a navrhl nám speciality šéf kuchaře. Já si objednala stejk s brambory a Jack restovaného lososa s červenou řepou. Nechala jsem ho, aby nám objednal víno, protože se v nich vůbec nevyznám, takže jsem neměla sebemenší tušení, čím budu ten stejk zapíjet.

,,Tak jo, uděláme to pro vaši babičku a strávíme spolu večer."

,,Pochybuji, že o tom věděla."

,,Ovšem že to nevěděla! Kdyby věděla, jak jste se ke mně choval, určitě by mě této situaci nevystavila."

,,A jak jsem se k vám choval?" zeptal se se svraštěným obočím, jako by absolutně nechápal, čím si zasloužil takový tón.

,,Já jsem to s tím dortem neudělala schválně a vy jste se mohl zbláznit!"

,,Málem jste mi zničila celý oblek!" zavrčel a s odkašláním si upravil kravatu. Došlo mu, že se musí krotit.

,,Skoro, takže nezničila. A snažila jsem se vám pomoct, omluvila jsem se. A znovu to dělat nehodlám."

,,Já o vaše omluvy nestojím."

,,Tím líp, tak už bychom to mohli uzavřít, co říkáte?" navrhla jsem a detailně zkoumala, jak se mu ve tváři pere bezhlavá nadřazenost se selským rozumem. Nakonec hlasitě vydechl. ,,Pro mě za mě."

,,Super. Tak jdeme na randící povinnosti. Co kdybyste mi o sobě něco řekl?"

,,Nemám zájem o tuhle komedii."

Začínalo mu být dost nepohodlně. A mně se to líbilo. ,,Žádná komedie, mě to vážně zajímá."

Zavrtěl hlavou. ,,Proč? To nechápu."

,,Nechápete, že mě zajímá život toho nejprotivnějšího člověka pod sluncem?"

,,Ne, nechápu," řekl a ani se nesnažil popřít, jak jsem ho vykreslila. Zřejmě to o sobě sám moc dobře věděl. ,,Ale dobře, jsem realitní zprostředkovatel."

,,Takže realitní makléř?"

,,Ano, to je to samé."

,,Předpokládám, že pracujete s Jacobem?"

,,Ne, jen děláme stejnou práci. S Jakem jsem se poznal na jedné akci."

,,Aha," hlesla jsem. ,,A co tu vlastně dneska děláte? Nějak mi to k vám nesedí..."

,,Jako co?" zamračil se.

,,Rande na slepo. Udělal jste to kvůli babičce?"

,,Co je vám po tom?"

Nic, blbečku.

,,Jsem jen zvědavá."

Jack pohlédl směrem k mrakodrapům. ,,Ano, byla to babičky iniciativa a já jí nechtěl odporovat."

,,Nevěřím, že někomu dokážete neodporovat."

,,Ona není jen tak někdo," řekl důrazným, téměř ochranitelským tónem.

,,Jistě."

,,A co děláte vy?" zeptal se a bylo na něm vidět, že je mu to vlastně jedno. I přesto jsem odpověděla: ,,Pracuji v supermarketu. Vlastní ho Emily."

Nezdál se z mé odpovědi nadšený, ale mně na tom nezáleželo. Svou práci jsem měla vždycky ráda, protože jsem se v ní mohla bavit s obyčejnými lidmi jako jsem já a ne s nějakými zazobanými snoby. Existují jen dva typy bohatých lidí: ti, kterým to nezkazí charakter a ti, ze kterých se stanou naprostí pitomci. Například Jacoba jsem měla v duchu zařazeného do té první skupiny, ovšem Jacka...

Ani nevím, proč se s ním Jacob kamarádí.

,,Co jste vystudovala?"

,,Mám střední ekonomickou školu, pak už jsem začala pracovat."

,,Proč jste nezkusila univerzitu?"

,,Nechtělo se mi," zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem ve škole chtěla pokračovat, ale to nebylo jen tak. Neměla jsem skoro žádné peníze a bála jsem se splácení půjček, takže jsem se musela smířit s tím, že budu muset hodně pracovat. Vlastně pořád doufám, že se někdy vrátím zpátky do školy, ale zatím mi to moc nehrálo do karet. Člověk musí pořád za něco platit, i když se uskromní, jak chce. Emily mi několikrát nabízela, že mi studium zaplatí. Věděla jsem, že by jí to nijak neomezilo, s Jakem mají hromadu peněz, ale já bych něco takového nikdy nedokázala přijmout. To je zkrátka příliš.

,,Máte nějaké koníčky?"

,,Ani ne," odvětila jsem a rychle sundala lokty ze stolu, aby nám číšník mohl nalít víno do sklenic. Jack ho okoštoval se slovy to vyhovuje a pak už jsme byli zase sami.

,,A co děláte ve volném čase, když nemáte žádné koníčky?"

,,Uklízím, jsem s přáteli, koukám na filmy... normálka."

Měla bych k tomu daleko víc co říct, ale nechtělo se mi.

,,A muži?" nadhodil po chvíli ticha. Jen jsem nechápavě zavrtěla hlavou a on nadzvedl obočí. ,,Nebo ženy?"

Ujel mi smích. ,,Jestli se snažíte zjistit, jestli někoho mám, tak rande naslepo je odpovědí. Jsem single."

,,Můžete randit i zadaná."

,,Já ne," namítla jsem. ,,Tohle vážně není můj styl."

,,Kolik je vám let?"

Tak počkat, jsem na rande nebo na pohovoru?

,,Dvacet čtyři. A vám?" zeptala jsem se, protože jsem chtěla přesunout pozornost zpátky na něj.

,,Třicet jedna. Kolik mužů jste měla?"

Trochu jsem se odtáhla, jak mě ten dotaz překvapil. ,,Proč?"

,,Jen obyčejná otázka," řekl v obraně a důkladně zkoumal můj výraz.

,,Jak už jsem řekla, je mi dvacet čtyři let, ke všemu čerstvě, takže moc mužů jsem ještě neměla," řekla jsem a cítila, jak mi začíná být nepohodlně. Nechtěla jsem se o intimnostech svěřovat zrovna jemu.

,,To s tím nemusí nutně souviset. I když je fakt, že vy působíte jako..."

Přivřela jsem oči. ,,Jako co?"

,,Puťka."

Puťka?!

,,Vlastně jsem pyšná, že nemám na kontě padesát zářezů."

Ušklíbl se. ,,Můžete to brát jako kompliment."

,,Pokusím se," řekla jsem a pořádně se napila vína. ,,A co vy a ženy?"

,,Pár jich bylo," řekl odlehčeně a v očích mu zasvítilo.

Proč je každý chlap najednou tak šťastný, když se může pochlubit, kolik ojel ženských? Jako kdyby na tom bylo něco těžkého...

,,Pár je kolik?" zeptala jsem se, protože jsem mu nechtěla dát pokoj. Chtěla jsem, aby si uvědomil, jak je nepříjemné, když někdo pokládá tak osobní otázky.

,,Vy první."

Ach jo...

,,Dají se spočítat na prstech jedné ruky, stačí?"

V tu chvíli nám přinesli naše večeře. Oba pokrmy vypadaly fantasticky. Hned jsem se do toho svého pustila.

,,Takže v podstatě to, co jsem předpokládal."

,,Gratuluji," odsekla jsem sarkasticky. ,,Tak dělejte, kolik?"

,,U mě se to na prstech jedné ruky spočítat nedá."

Ne, to mi nestačí.

,,Jenže to může být šest žen nebo taky třeba jedenáct. Já byla víc specifická, tak mi prokažte laskavost a vy buďte taky," řekla jsem a přivřela oči nad chutí, která se mi rozplývala na jazyku.

,,A proč? Máte být chytřejší a všechno mi to hned nevyblít."

,,Jen jsem slušně odpovídala na vaše otázky," hájila jsem se, zatímco jsem se cpala jídlem, které bylo jediným důvodem, proč jsem ještě neodešla. Už jsem pomalu šilhala hlady.

,,Přes čtyřicet, přesné číslo už nevím," vychrlil ze sebe a zastihl mě nepřipravenou. Šokem jsem se začala dusit horkou bramborou.

Jack už se zvedal, aby mi pomohl, když moje hrdlo to vyřešilo samo. Jako v nějakém pitomém animovaném filmu mi brambora vyskočila z pusy ven a přistála přímo uprostřed Jackova talíře.

A je...

Rychle jsem si zakryla ústa a s vyvalenýma očima zírala na jeho večeři.

,,No, tak já už jsem pro dnešek nejspíš dojedl."