Jack

Probudil mě vyzvánějící telefon. Sotva jsem dokázal odlepit víčka od sebe, ale Eleanor mě donutila hovor přijmout, což jsem nakonec udělal s radostí, protože jsem si pomalu začal uvědomovat, k čemu mezi námi došlo.

Vzal jsem si její panenství.

,,Jack Anderson."

,,Pane Andersone, vaši babičku už můžeme pustit, ale rádi bychom, abyste pro ni zajel."

S přívalem pozitivní energie jsem se posadil a slíbil, že tam hned budu.

,,Nemocnice?" zeptala se Eleanor a taky vstala.

,,Ano, jedu babičku vyzvednout. Klidně ještě zůstaň ležet, to je v pohodě."

,,Ráda bych jela s tebou, pokud..."

,,Dobře, jak chceš," řekl jsem a zamračil se. ,,Co se stalo?"

Eleanor při mé otázce zčervenala a pokynula směrem k posteli. Přešel jsem na místo, kde stála a spatřil červený flek na prostěradle. Kdybych si do této chvíle hodlal namlouvat, že to byl třeba jen sen, zašpiněné povlečení by mě velmi rychle vyvedlo z omylu.

,,Omlouvám se."

,,To nic, pak to vyperu."

,,Nemám to aspoň přeprat v ruce?"

Povzdechl jsem si a sebral z podlahy její šaty. Byly trochu ztvrdlé od toho, jak si je včera smočila ve fontáně. ,,Proboha, Eleanor, to je přece úplně jedno, je to jen povlečení. Na, obleč se, ať za ní už můžeme jet."

V rychlosti mě poslechla.

,,Vezmu vás pak obě na snídani, už teď šilhám hlady," řekl jsem, když jsme došli k mému autu.

,,No, odmítat to nebudu. Jsem ráda, že je babičce lépe."

**

,,To je od vás tak milé, děti, že se o mě takhle staráte," usmála se babička a nechala si od Eleanor přidržet židli.

,,Máš od doktorů nějaké doporučení? Předpokládám, že musíš dodržovat klidový režim?"

,,Vlastně mi k tomu nic moc neřekli a já se ani nedivím. Bylo horko a já prostě zkolabovala. Takové věci se bohužel dějí."

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Nesnáším, když věci takhle zjednodušuješ."

Babička se usmála a natáhla ke mně dlaň. Pevně jsem se jí chopil.

,,Já se jen snažím zůstat pozitivní, zlato. Musím být. Tošku se to teď zkomplikovalo."

,,No jo, evidentně. Ještě že tě Eleanor našla a že ses třeba neuhodila do hlavy nebo něco podobného."

Váhavě se na mě usmála. ,,Já teď ale nemluvím o tom zkolabování. Potřebuji ti něco říct..."

Projel mi žaludkem divný pocit.

,,Mám odejít?" vložila se do toho Eleanor.

,,Ne, má drahá, to není třeba."

,,Tak co se děje?" vyzval jsem ji, protože ve mně ten nepříjemný pocit začal narůstat. A Když stisk babiččiny drobné dlaně ještě zesílil, zeslábl mi dech.

,,Zhruba před měsícem mi zjistili rakovinu prsu. Tvoje prababička ji měla třikrát a já marně doufala, že se u mě neobjeví, což se mi, jak se ukázalo, nesplnilo."

Proboha.

,,To nic, Jacku. Lékaři to podchytili včas, takže s největší pravděpodobností budu muset podstoupit jen ozařování. Ale pokud to bude nutné a možné, neodmítnu ani chemoterapii."

,,Chemoterapie je ve tvém věku velký risk," řekl jsem a otupěle sledoval, jak k nám přichází servírka.

,,Máte vybráno?"

,,Potřebuju na toalety," řekl jsem a spěšně se k nim vydal, protože jsem cítil, jak mi žaludeční šťávy stoupají vzhůru.

Eleanor

,,Mám přijít až za chvíli?" zeptala se mladá dívka, která působila jako brigádnice.

,,Ano, to bude lepší," řekla jsem a musela vynaložit veškeré síly, abych se na ni usmála. když se vzdálila, vrátila jsem se pohledem k Lydii. ,,Moc mě to mrzí."

,,Tak už to prostě je. Ale neboj, já se jen tak nevzdám."

,,O tom nepochybuji," řekla jsem a její odhodlaný pohled mě donutil potlačit pláč. Ten by jí rozhodně nepomohl.

,,Poslyš, já si teď odchytím taxíka a pojedu domů."

,,Jste si jistá, že nechcete svést Jackem?"

,,Raději bych ho teď za volant neposílala. Prokaž mi laskavost a skoč se za ním podívat. Sice to nepřizná, ale já vím, že tě teď potřebuje, možná ještě víc než mě."

O tom silně pochybuji.

,,Dobře, když říkáte," přikývla jsem a tak nějak spontánně k ní přešla, abych ji pevně objala.

,,Prosím, dohlédni, ať neudělá žádnou hloupost," zašeptala mi do ucha, načež se odebrala k východu. Chvíli jsem se jen dívala na vstupní dveře a pak se otočila směrem k pánských toaletám.

,,Jacku?" zvolala jsem váhavě.

,,Nech mě být," ozvalo se z jedné z kabinek a já se za jeho hlasem vydala, protože jsem dala Lydii slib, takže přes to prostě nejel vlak. ,,Jacku..."

,,Jdi pryč, prosím!" zavrčel na mě s obličejem skloněným nad záchodovou mísou, ale při slově prosím se mu zlomil hlas. Byl očividně vyděšený.

Že by Lydia měla pravdu?

Možná mě teď vážně potřeboval.

,,Jacku, tím, že mě teď odeženeš... tím ji neuzdravíš."

,,Jsi na pánech, Eleanor, nemáš tu co dělat. Kam vůbec šla? Tys ji tam nechala samotnou?"

,,Ne, odchytila si taxík, že si prý půjde lehnout. A poprosila mě, ať tě jdu zkontrolovat."

Hlasitě si odkašlal a podíval se na mě přes rameno. ,,To je sice moc hezký, že ji takhle posloucháš, ale opakuji, že jsi na pánech."

Chtě nechtě jsem si odfrkla. ,,To nemá s pánskými záchody co dělat, ty od sebe zkrátka odháníš lidi, když máš strach. Přijde ti to jako řešení?"

,,Ne, nepřijde. A teď můžeš jít."

Do očí se mi nahnaly slzy, ale to on neviděl, protože byl opět skloněný.

Po cestě domů jsem se v doprovodu frustrace, raněnosti a vzteku rozhodla, že potřebuji ve svém životě udělat změnu. Nikdy by mě nenapadlo, že pocítím takové zklamání. Ani ne tak vůči Jackovi nebo komukoliv jinému. Já byla zklamaná sama ze sebe. Vážně jsem věřila, že včerejší noc mohla něco znamenat a on mě teď odhodil jako kus hadru, což jsem zkrátka mohla čekat. Chápala jsem, že se bojí o babičku, i já jsem o Lydii měla strach. Přesto mě štvalo vědomí, že se tímhle nic nevyřeší. Kdybych to věděla jen já, ale Jack to věděl taky, a moc dobře. Říkala jsem si, že kdyby se mi aspoň trochu otevřel, třeba by nemusel čelit tak enormnímu strachu.

Vždycky jsem si myslela, že všechny heterosexuální ženy přehání, když říkají, jak dokáží být chlapi chladní a zlí. Teď jsem tomu začínala rozumět. Začínala jsem chápat tu bolest a vztek způsobený faktem, že v nás tyhle emoce, kolikrát velmi vědomě, spouští.