Eleanor

Bylo víc než rozumné se od Jacka odříznout a zůstat nohama na zemi. Jenže to nebylo tak jednoduché. Odjakživa jsem měla vysoké nároky na to, jak by mělo vypadat mé štěstí. Všechny ty bláboly o princi na bílém koni jsem vůbec nebrala jako plané řeči. Vlastně jsem pořád věřila, že mě něco takového potká. Že jednoho dne padnu do náruče sofistikovanému, romantickému muži s obrovskou empatií a touhou po pevném vztahu a rodině.

Jenže odříznout se od Jacka nebylo tak jednoduché. Měli jsme společné známé a pak tu byla ještě Lydia, která mě pouhý den po tom zážitku v obchoďáku pozvala na čaj a domácí koláč. Od prvního setkání jsem z ní cítila tak dobrou energii a bezprostřednost, že jsem jí jen těžko mohla říct ne, ani jsem nechtěla. Ne že bych před ní chtěla rozebírat tyhle věci, to by asi bylo trošku zvláštní, ale věděla jsem, že má ve svém věku už určitý odstup a že mi může pomoct dívat se na povahu jejího vnuka selským rozumem a ne přes sexuální přitažlivost a další toxické emoce.

K jejím dveřím jsem dorazila kolem půl dvanácté při obědové pauze. Měla jsem štěstí, že jsem proklouzla pootevřenými vchodovými dveřmi, protože vzhledem k následujícím událostem to ušetřilo dost času.

,,Lydie?" zeptala jsem se a váhavě zatlačila do dveří, které byly pootevřené. Šlo to z tuha, takže jsem jen s námahou proklouzla malou škvírkou a... na několik vteřin jsem zapomněla, jak se dýchá.

Lydia ležela na podlaze v předsíni zhroucená na boku a s bledou tváří šeptala něco nesrozumitelného.

Můj Bože.

,,Lydie? Lydie!"

Klesla jsem na podlahu vedle ní, zavřela za sebou dveře a v rychlosti vyndala z kabelky telefon, abych zavolala záchranku. Snažila jsem se přestat panikařit, stále si opakovala, že dýchá, že se jí s největší pravděpodobností jen udělalo zle z toho horka, ale i tak jsem byla k smrti vyděšená. Jako by nestačil ten incident s poraněným Jackem.

,,Lydie, záchranka už je na cestě, co se stalo?"

,,Mám špatný tlak," dostala ze sebe namáhavě. ,,Strašně se mi točí hlava... Vůbec nevidím..."

,,Chápu," řekla jsem a opatrně jí zvedla nohy, aby se mi patami zapřela o rameno. Matně jsem si vzpomínala, že tohle by mělo pomoct, když je člověku mdlo. ,,Nebojte se, všechno bude zase v pořádku, v nemocnici vám pomůžou."

Nepatrně přikývla.

**

,,Jack," zašeptala Lydia, když ji na nosítkách vytáhli ze sanitky a rozjeli se s ní směrem do špitálu.

,,Dám mu vědět," slíbila jsem a držela krok se záchranáři. Srdce mi bilo o sto šest. Lydia se už zdála lepší, ale pořád byla bledá jako křída.

,,Počkejte tady," přikázal mi jeden z můžu a společně s kolegy rozevřel velké dveře, aby mohli projet. Lydia ke mně natáhla roztřesenou ruku a já ji s těžkým srdcem pevně stiskla. ,,Všechno bude v pořádku."

,,Já vím," nepatrně se na mě usmála a pak mi zmizela z dohledu.

Bezradně jsem tam stála a bojovala se slzami. Nechtělo se mi kontaktovat Jacka, ale věděla jsem, že nic jiného mi nezbývá.

**

Posadila jsem se na kraj postele a znovu Lydii chytla za ruku. Rozhodli se, že si ji tu nechají na pozorování. Podle všeho to byl opravdu jen důsledek nízkého tlaku.

,,Už je to lepší?"

,,Mnohem," ujistila mě. ,,Schválně jsem otevřela dveře, protože jsem věděla, že každou chvíli dorazíš. Přestávala jsem vidět, takže jsem se obávala, že bych ti pak nebyla schopna otevřít. Lehnout si na podlahu bylo v tu chvíli nejlepším řešením."

,,Už se vám to někdy stalo?"

,,Párkrát, ale vždycky jsem to nějak rozdýchala. Už nejsem nejmladší, to je realita... A bude hůř."

,,Takhle nemluvte," zamračila jsem se.

Lydia se pousmála. ,,Jsem nerada negativní, velmi nerada, ale že mi pomalu táhne na osmdesát let, je fakt. Jack si nechce ani připustit, že bych tu pro něj jednoho dne nebyla, ale tohle je možná dobrý impulz k tomu, abychom přestali věci popírat."

,,Já naprosto chápu, co tím chcete říct, ale snížení tlaku je častá věc. Já sama na něj trpím. Už třikrát jsem si musela sednout na ulici na chodník, protože se mi zničehonic udělalo zle."

Stisk její ruky zesílil. ,,Když to není jen tak, drahá. U mě je těch zdravotních problémů bohužel víc."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jaké ještě?"

,,Babičko!" vykřikl Jack a rozběhl se k posteli, aby ji schoval do své náruče. ,,Tys mi dala! Co se stalo?"

,,To to počasí," zasmála se a pohladila ho po tváři. ,,Ale už jsem v pořádku. Eleanor mi velmi pomohla."

Jack se na mě otočil a patrně mu až v u chvíli došlo, že jsem tu s nimi. Na mobilu jsem mu zhruba před hodinou a půl nechala hlasovou zprávu, ve které jsem mu v kostce sdělila, co se právě odehrálo.

,,Jak se vůbec stalo, že jsi měla možnost jí pomoct?"

Lydia Jackovi vysvětlila svoji pohotovou reakci a s otevřenými dveřmi a já jsem to doplnila informací, že jsem k ní byla pozvaná na návštěvu.

,,Děkuji ti," řekl tak vyčerpaným tónem, že jsem musela znovu bojovat se slzami.

,,Nemusíš děkovat, to je samozřejmost."

Lydie po chvíli usnula a my společně vyšli na chodbu, abychom jí dopřáli klid.

,,Musím se napít," řekl Jack, když jsme dole vyšli z výtahu.

,,Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad."

,,Není," přitakal, ale i tak vyšel ven, mávl na taxíka, přiměl mě nastoupit a nadiktoval nějakou adresu, která mi nic neříkala.

**

O několik hodin později jsem Jacka donutila vyjít z baru ven. Podle Google Maps jsme byli jen jeden blok od jeho bytu, takže jsem se rozhodla, že ho doprovodím a ujistím se, že se neudusí vlastním zoufalstvím. Zvracení jsem se tolik nebála, protože toho naštěstí nevypil tolik, kolik bych očekávala. I tak jsem se ale obávala, že by bez mého dozoru mohl vyvést nějakou koninu.

,,No tak, Jacku, pojďme do výtahu," vyzvala jsem ho, když jsem se jeho klíči dostala do baráku. Poté jsem odemkla i byt, poslepu nahmatala vypínač a zavřela za námi dveře.

,,Myslím, že by sis měl dát sklenici vody," řekla jsem, odložila kabelku a chopila se sklenice, abych do ní napustila vodu z kohoutku. Jack mezitím přešel k velkému oknu v obývacím pokoji a zamyšleně z něj hleděl na osvětlené budovy New Yorku, který se rozhodně nechystal spát.

,,Napij se."

Duchem nepřítomen si ode mě sklenici vzal a lokl si. Pak zavřel oči a zhluboka vydechl. ,,Slyšíš ten hluk zvenčí? Je to nikdy nekončící chaos, který paradoxně uklidňuje. Je to hmatatelný důkaz, že v tom člověk není sám. Že i ostatním se život sype pod rukama."

Věděla jsem, že ta náhlá melancholie je způsobená alkoholem, ale stejně jsem nedokázala nereagovat. ,,Tobě se život nesype pod rukama, Jacku. Babička bude v pořádku."

Přišlo mi, že jsme byli zticha aspoň tři minuty, než Jack znovu promluvil. ,,Je tím jediným, co v životě mám. Je moje rodina, kterou tvoříme jen my dva. A já jednoho dne už nebudu mít nikoho."

Vztáhla jsem k němu ruku a jemně mu stiskla rameno. ,,Jacku, prosím, takhle nepřemýšlej. Máš kolem sebe dobré přátelé a jsem si jistá, že jednoho dne najdeš ženu, která tě bude milovat stejně jako tě miluje Lydia. Jen jí k sobě budeš muset pustit."

Jack se na mě otočil přes rameno a zadíval se mi do očí. ,,Koukni se na sebe. Jsi tak jemná, čistá a... zranitelná. A i přesto si proti tobě teď přijdu takhle malinký."

,,Jacku..."

,,Mám strach, Eleanor," zašeptal a oči se mu zalily slzami.

S rozbolavělým hrdlem od potlačovaných vzlyků jsem nepatrně přikývla a tak nějak spontánně kolem něj utáhla paže. Udělal to samé a zabořil mi tvář do ramene. ,,Zůstaň dnes se mnou, prosím."

,,Já nikam nepůjdu," ujistila jsem ho. ,,Jen si prosím uvědom, že nejsi sám."