Eleanor

S nervy v kýblu jsem mlčky drtila látku šatů a rozhlížela se po nemocničním prostředí. Už to byla víc jak půlhodina, co jsem sem přivezla Jacka i s jeho zakrvácenými zády. Divím se, že jsem byla vůbec schopná řídit, ale Emily byla ze sledu událostí tak rozhozená, že ostrý zvuk houkající sanitky před jejím domem by ji na klidu zrovna dvakrát nepřidal. A protože jsem toho vypila opravdu velmi málo, rozhodla jsem se, že to zvládnu a dovezu Jacka na pohotovost sama. A teď jsem tady seděla jako ten největší uzlíček nervů a čekala, s čím kdo vyleze z ordinace ven. Bylo mi jasné, že Jack půjde na šití. Na vlastní oči jsem viděla, jak se pod ním rozbil velký stůl s občerstvením a kus skla mu rozřízl kůži na zádech. Nikdy jsem neměla ráda pohled na krev. Už jen malé říznutí do prstu mi nikdy nebylo po chuti. Po tomhle zážitku bych si to klidně nahrála a nastavila jako spořič obrazovky.

S hlasitým výdechem jsem se předklonila a schovala si hlavu do dlaní. Přemýšlela jsem o tolika věcech. Měla jsem výčitky, bála se, přemýšlela, jestli bych neměla dát vědět Lydii a byla stále velmi vykolejená z jednání toho chlápka. Emily mi před odjezdem stihla sdělit, že je to jen nějaký kamarád jejich známého, se kterým tam přišel. Bylo evidentní, že ho za žádnou cenu nechce spojovat se svým jménem.

Ať jsem svou paměť namáhala sebevíc, nedokázala jsem si ho zařadit. U nás v klubu jsem se setkala už s hodně chlápky a pár jich rozpoznala na ulici, stejně tak oni mě, ale nikdo se ke mně ještě nechoval tímto způsobem.

Po tomto zážitku jsem poprvé pocítila vděk, že o mé druhé práci Jack a Emily věděli. Bylo by mi o to hůř, kdybych jim to musela vysvětlovat za takových nepříjemných podmínek.

,,Za týden přijďte na kontrolu," uslyšela jsem zpoza pootevřených dveří a napřímila se. Když Jack vyšel z ordinace, spadl mi kámen ze srdce. Bála jsem se, že si ho tu nechají s podezřením na otřes mozku, vnitřní krvácení nebo bůhvíco ještě.

,,Děkuji vám, pane doktore," řekl a pohlédl na mě, blonďatou hromádku naštěstí, které už s největší pravděpodobností nezbyla v obličeji žádná barva.

,,Proč jsi to udělal?" vyjelo ze mě, aniž bych se původně plánovala po tom pídit.

,,Jak to myslíš?" zamračil se a přešel blíž. Pak se zastavil. Došlo mi, že čeká, než se zvednu, abychom mohli jít.

,,Tak, jak to říkám. Byl to jen opilý blbec, vůbec nezáleželo na tom, co říkal."

,,Nazval tě děvkou," zavrčel a přešel k výtahu. Rychle jsem se postavila a na nejistých nohou ho dohnala, abych mohla nastoupit s ním.

,,A vážně na tom tak záleží?" nadhodila jsem, když se kabina pohnula a výtah začal sjíždět.

,,Co takhle říct děkuji a nechat to být?" nadzvedl obočí a bylo na něm vidět, že je pořád naštvaný. Možná si ani neuvědomoval, jak špatně to mohlo skončit. Ten chlap z toho vyvázl jen s pár odřeninami, zatímco Jack měl v sobě kus tvrzeného skla.

**

Zavezla jsem ho domů a trvala na tom, že s ním vyjedu až nahoru. Říkala jsem si, že mu třeba připravím nějaký sandwich a velký džbán chlazené vody, aby nemusel moc hýbat horní částí těla.

,,Prosím, buď tak hodná a neříkej o tom babičce," řekl, když za námi zavřel dveře.

,,Jistě," slíbila jsem a rozhlédla se po jeho bytě. Vonělo to tu jako Jack - příjemně. A všechno bylo perfektně srovnané.

,,Je velké štěstí, že se mnou dnes nešla."

,,A kde vlastně je?"

,,Má s kamarádkami sraz, hrají poker."

Usmála jsem se a on mi úsměv nepatrně oplatil, bylo to sotva vidět. Pořád se zdál velmi napjatý a já mu to nemohla pokládat za zlé. Vím, že jsem nemohla ovlivnit všechno, ale kdybych si nepřidělávala tímto způsobem, nikdy by k takové potyčce nedošlo a Jack by teď nebyl zraněný.

,,Můžeš se spolehnout, že jí nic nepovím," slíbila jsem znovu a trochu zdrženlivě k němu přešla. ,,Kde je ložnice? Chci ti pomoct z té košile, aby sis nepotrhal stehy."

Přikývl a pokynul, abych ho následovala. Ložnice byla sterilní a minimalistická jako všechno ostatní v tomto bytě, ale byla hezká. Dokázala jsem si představit, že by se mi tady dobře spalo a snažila jsem se té představě nepopustit uzdu.

,,Ukaž, já to zvládnu," řekla jsem, když jsem ho viděla, jak bojuje s horními knoflíky, na které si špatně viděl. Navíc se mu třásly ruce, což jsem u něj viděla poprvé. S očima upřenýma do mých spustil ruce podél těla a trochu nadzvedl bradu, abych na ně dobře mohla. Sama jsem měla co dělat, aby se mi neklepaly ruce, ale kupodivu jsem se přiměla zůstat klidná a obratně mu rozepnula všechny knoflíky. Když jsem se zarazila u posledního, který končil u lemu kalhot, hlasitě jsem si odkašlala, abych zamaskovala náhlé rozpaky. Pak jsem ho obešla a chytila příjemnou látku košile v oblasti ramen. Když jsem hned nato zahlédla čerstvě sešitou kůži pod lopatkou, ujelo mi vyjeknutí.

,,Je to zlé?"

,,Ne... Jen to musí dost bolet."

,,To přejde," řekl a posadil se na postel. Pak ke mně vzhlédl. ,,Chci ti říct jednu věc. Kdybys po mně v Řecku nevyjela, stejně bych začal sám."

Nevím, jestli mě víc překvapila změna tématu nebo to, co právě řekl.

,,Vážně?" zamrkala jsem, marně se snažíc dostat ze zelené pasti jeho očí.

Přikývl a pořád za mě nespouštěl pohled. Přišla jsem si jako zhypnotizovaná. Pak se zhluboka nadechl a přitiskl mi dlaně na obnaženou kůži na nohách, těsně pod lemem kanárkových šatů. A mně najednou došlo, jak špatné tohle celé je. Šla jsem s ním do jeho bytu, abych se ujistila, že bude v pohodě, protože on se taky postaral, abych byla v pořádku. To ale neznamenalo, že se jako lusknutím prstu rozteču pod jeho pohledem a zapomenu, že se ke mně nesčetněkrát choval jako naprostý vůl, pro kterého jsem jen neohrabaná trapka.

,,Měla bych jít," řekla jsem a ustoupila, abych se dostala z jeho dosahu. Zadíval se na mě... jak vlastně? Překvapeně? Zklamaně? Ať už si o mém vycouvání myslel cokoliv, řekl jen: ,,Dobře. Děkuju, že jsi mi pomohla."

Přikývla jsem. ,,Nápodobně. Ale mrzí mě, že se to neobešlo bez zranění."

,,Však ono se to zahojí," špitl a věnoval mi posmutnělý úsměv. Bez dalších slov jsem opustila ložnici a namířila si to k hlavním dveřím. Měla jsem strach, že kdybych ještě chvíli otálela, tak bych onu noc vůbec neodešla.