Eleanor

Druhý den jsem byla s Lydií domluvená na snídani. Bylo mi jasné, že chce vědet, jak dopadla má včerejší schůzka s jejím vnukem a chvíli jsem vážně zvažovala, že to zruším, protože jsem nevěděla, co jí k tomu mám říct a nechtěla jsem si vymýšlet nějaké pohádky. A to nejen kvůli Lydii jako takové, celkově jsem vždycky nerada lhala, i když občas to bylo nutné.

Zatímco jsem seděla u stolu, ze kterého jsem měla dobrý výhled na vchod do kavárny, přemýšlela jsem o tom, co včera Jack řekl s těmi ženami.

Je vůbec možné, abych jich měl tolik? Nechce si jen přede mnou vytvořit nálepku alfa samce?

Uznávám, že je to jeho věc a že si může dělat, co chce, ale stejně mi to moc nešlo na rozum. Už si ani nepamatoval přesné číslo a logicky nemohl všechny ty ženy dostatečně ocenit, když jich měl tolik.

,,Lydie!" zavolala jsem, když jsem ji spatřila vcházet v elegantním kostýmku do útulného prostředí, které kavárna nabízela.

,,Ach, drahoušku, tady vás mám," usmála se a pevně mě objala.

,,Dobré ráno, vyspala jste se?" zeptala jsem se a společně s ní se usadila.

,,Mám poslední dobou velké bolesti zad, takže se spánkem je do bída, ale už jsem si nejspíš zvykla," zasmála se a vzala do lehce roztřesených rukou snídaňovou nabídku. ,,Nejspíš si dám omeletu. Přidáte se?"

S úsměvem jsem porkčila rameny. ,,Proč ne?"

,,Dobře. A teď mi povězte, jaký byl včerejší večer. S Jackem jsem se ještě neviděla a, kdybych měla být zcela upřímná, ženský úhel pohledu mě bude vždycky zajímat víc," mrkla na mě.

Je tak milá.

A já ji budu muset zklamat.

,,Vlastně to nebylo moc dobré," přiznala jsem a do tváří se mi nahnala červeň.

,,Ale," nadhodila. ,,tak poslouchám."

,,Já jsem se totiž s vaším vnukem poznala už na svatbě a... naše seznámení neprobíhalo moc hladce. Omylem jsem mu ušpinila oblek, protože mě překvapil, když jsem ujídala dort."

Lydia se zasmála. ,,To zní spíš jako dobré prolomení ledů. Akorát bych vám přístě doporučovala pokecat někoho klidnějšího a méně vysazeného na svůj šatník."

Takže ona to o něm ví. Ví, že umí být takový.

,,Já oceňuji, že jste nám oběma chtěla pomoct, ale obávám se, že tohle by nefungovalo. Z nějakého důvodu jsme si nepadli do oka."

,,Chápu, takové věci se stávají," řekla bez špetky zklamání. Prostě to brala jako fakt.

,,Měla jsem obavy, že se vás tím dotknu."

,,Ale, drahá, to vůbec ne. Už mám nějaký věk a vím, jak jsou lidské vztahy složité. Byla aspoň dobrá večeře?"

,,Ano, výborná."

Ach, Jacku, kéž bys byl aspoň z desetiny jako tvoje babička...

,,Hlavně nedopusťte, aby s vámi někdo zametal," řekla na její vkus až moc ostře, ale úsměv ji neopustil.

,,Nedopustím," slíbila jsem.

**

Zbytek dne probíhal v pracovních duchu. Měla jsem směnu s Larou, takže jsem byla dobře naladěna. Samozřejmě k tomu napomohla i Lydia. Vždyky jsem obdivovala lidi s její povahou. Bylo dost evidentní, že si je jistá sama sebou a svými názory, ale že neodsuzuje ty, jejichž pohledy na určité věci jsou odlišné od těch jejích.

Lara zrovna odeša a já se rozhodla, že tu ještě poklidím. Zastavit se po směně před regály a srovnat všechno hezky do řady pro mě bylo svým způsobem popracovním relaxem.

Už bylo devět večer a já se rozhodla pro jistotu zamknout, protože v dnešní době člověk nikdy neví.

Najela jsem na v mobilu na složku s písničkami, strčila si ho do kapsy od kraťasů a s pobrukováním se pustila do práce. O zhruba půlhodinu později jsem byla hotova a připravena jít domů. Už jsem se vážně těšila, až skočím pod sprchu a pořádně se vydrhnu.

Zrovna jsem se chystala jít ke kase, abych si vzala kabelku, když jsem pohledem zabloudila ke vchodovým dveřím a málem jsem dostala infarkt. Stál v nich Jack a s neutrálním výrazem mě pozoroval. Chvíli jsem přemýšlela, co mám udělat, ale těžko jsem ho mohla ignorovat.

,,Už máme zavřeno," řekla jsem pracovním tónem a Jack přikývl. ,,Já vím, nepřišel jsem si nic koupit, jen s vámi chci mluvit."

Chce se mnou mluvit? Teď?

,,Tak prosím," řekla jsem a ustoupila stranou, aby mohl dovnitř. Zavřela jsem dveře, ale tenktorát se rozhodla, že je nezamku, ať už za tím byl jakýkoliv důvod.

,,Nebudu vás dlouho zdržovat. Chtěl jsem se vám jen v rychlosti omluvit za své chování. Uznávám, že jsem zbytečně vybouchl a jednal s vámi netaktně."

A-aha?

,,Dobře," řekla jsem značně nevěřicným tónem a on se pousmál. ,,Jen jsem vám to chtěl říct."

,,Proč?"

,,Co proč?"

,,Proč najednou ta pokora?" zeptala jsem se a dala si při tom ruce v bok, abych budila trochu respektu. Musela jsem působit spíš komicky, protože jsem při tom hodně zakláněla hlavu, abych mu viděla do tváře, ale snaha byla.

,,Babička mi řekla, že by bylo na místě, abych se vám omluvil."

,,A vám opravdu tak moc záleží na tom, co si babička myslí?"

,,Ano."

,,Proč?" zepala jsem se, ne proto, abych ho potrápila. Vážně mě to zajímalo.

Na chvíli pohlédl směrem k zemi. ,,Protože je to jediné, co mám."

Zůstala jsem na něj koukat a nebyla si jistá, jak na to zareagovat. Ve způsobu, jak to řekl, bylo tolik respektu a bolesti, že mi to úplně vzalo slova.

,,Já už půjdu," prolomil ticho a stikl kliku u dveří. ,,Dobrou noc."

,,Dobrou," řekla jsem si spíš pro sebe, protože on už byl pryč.

Tak co? Už jste si k Jackovi našli cestu? :)