Ten víkend, kdy se koná ples, mi Miky doslova přikáže, abych strávil noc u něj. Jeho máma do něj pořád hučí, kdy se u nich ukážu na večeři, kterou jsem jí slíbil už kdo ví kdy. Mám spoustu hlasitých a nedůležitých argumentů, ale nakonec souhlasím. Zjistil jsem, že jsem ten typ zamilovaného člověka, který svému partnerovi splní první poslední.

Všichni se drží pravidla plesu na téma LGBT, a tudíž je absolutní zákaz černé barvy. S Marií jsme byli nakupovat a sehnal jsem si bílé sako a košili stejné barvy. Mám v plánu si k nim vzít bílé skiny džíny a červené konversky.

Marie s Dennym mě autem odvezou před Mikyho dům a Denny uznale hvízdne.

„Pěknej barák," pokývá hlavou.

„Ta chata, o které jsem mluvil je jen o chlup menší," uchechtnu se. Popadnu vak se sakem a košilí, poloprázdnou tašku a vylezu z auta. Včera mi sundali sádru a já se tak konečně můžu volně pohybovat bez závěsu okolo ramene. „Díky za svezení," houknu a zamířím k Mikyho domu.

Otevřít mi přijde jeho sestra. Mám já to ale štěstí.

„Ahoj, Ludmilo," pozdravím ji zvesela, protože vím, že jí tím naseru.

„Jsem Lucie," opraví mě vztekle a přimhouří na mě oči.

„Pomiň, Luci-fere," opáčím a zevnitř domu zaslechnu smích jejího snoubence. To už se ke dveřím žene Miky, aby mě pozval dál, protože jeho sestra se k tomu nemá.

„Zdarec, Kenny," pozdraví mě s úsměvem Karel. „Pořád máš prořízlou pusu?"

„Nevzpomínám si na dobu, kdy to bylo jinak," pokrčím rameny.

„Ahoj, Kenny," usměje se na mě paní Ledecká a obejme mě. „Co ta taška?"

„Přišel jsem si pro svých třicet triček, které mi Mikuláš ukradl," kývnu na dotyčného.

„Jsou jen tři," opáčí.

„Leda ve snu. Mikuláši, já už pomalu nemám, co na sebe. Takže ti prošmejdím skříň a najdu jich minimálně třicet."

„Možná jsou tam čtyři," zakření se a společně vyjdeme k němu do pokoje.

Najdu jich osm. Doopravdy osm triček, které mi chybí ve skříni a nevěřím mu ani nos mezi očima, když mě ujišťuje, že jich víc nemá. Dokonce objevím i svůj červený šátek. Naposledy jsem ho měl, když jsme hráli u Hajduka na zahradě a já se pokoušel vystřízlivět v jeho koupelně. Tenkrát jsem ho sundal a hned na to mě Miky poprvé políbil.

S šátkem v ruce se na něj podívám s otázkou v očích, ale on se jen výmluvně usměje. Taky si všimnu mého vzkazu, který jsem napsal na papír v korejštině, když neměl mobil. Je připevněný špendlíkem k nástěnce mezi několika jeho fotkami. Stojí na něm mám tě moc rád. Nevím, jestli si to už stihl přeložit.

Sejdeme dolů na večeři, kterou k překvapení všech, uvařila paní Ledecká. Upekla kuře s bramborami a je to naprosto nepoživatelné. Horní strana je dopečená tak akorát do podoby uhlí a ta spodní by nám svou syrovostí dokázala uhnat salmonelu.

Když si do ní Karel s Mikym rýpnou nejméně po třetí, jídlo skončí v koši a paní Ledecká raději objedná pizzu. Do hodiny jsme po jídle a usazení na gauči.

„Proč sedíš na zemi?" zeptá se mě Lucie a Mikuláš za mnou se uchechtne.

„Jsem zvyklý," odvětím. „Naši jsou hodně konzervativní a zakládají si na pravidlech etikety, stolování, držení těla. Když jsem se od nich odstěhoval, dělal jsem všechno naopak."

„Včetně nabarvených vlasů, líčení a lakování nehtů," řekne Miky usazený za mnou.

„Takže ses začal chovat, jako rozmazlený puberťák."

„Lucie," okřikne ji paní Ledecká a já se rozesměju, čímž Lucii vyvedu z míry.

„V šestnácti letech jsem byl prakticky bezdomovec, bez rodičů. Pokud v tu chvíli neměl přijít pubertální vzdor, tak už nevím kdy," pokrčím rameny a napiju se čaje, který mi nachystal Miky.

Paní Ledecká se mě vyptává na Aleše a jestli jsem si promyslel tu žádost o zákazu přiblížení. A Mikuláš se k ní přidá a nezapomene mi připomenout můj strach, jeho dárky a taky ten fakt, že Aleše podceňuju.

„Mikuláš má pravdu, Kenny," ozve se paní Ledecká. „Stalkery bys neměl brát na lehkou váhu. Jsou nepředvídatelní. Kdo ví, co by mohl udělat příště."

„Já si jen chci užít dnešní ples a na Aleše nemyslet," povzdechnu si a Miky mi prohrábne vlasy.

„Fajn," řekne Miky. „Ale zajímala by mě další věc."

„Hm?"

„Tvůj otec říkal, že jsi ve čtrnácti uměl hrát na klavír líp, jak většina lidí, co vystudovala AMU," pronese a všichni v místnosti vykulí oči. Lucie zalapá po dechu, jako ryba na suchu.

„Přehání," namítnu a napiju se z hrnku. Najednou se mi udělá knedlík v krku. „Hrát jsi mě slyšel."

„Ale ne vážnou hudbu," opáčí. „Už nemáš sádru tak nám něco zahraj."

„Několik let jsem nehrál."

„Hrál jsi před pár týdny."

„Ale ne vážnou hudbu," zaprotestuju, jenže on mě popadne za ruku a vytáhne na nohy.„Mikuláši."

„Ken-mine," napodobí mě a nedovolí mi jakkoli protestovat. „Chci tě slyšet hrát. Podle tvého bráchy ani nemusíš dělat přijímačky, protože tě sledují už od dětství."

„Ten taky přehání," odseknu, ale už sedím na stoličce před klavírem.

„Nebo se ty zase podceňuješ."

Paní Ledecká i s Lucií a Karlem vstanou, aby si mohli poslechnout, jak hraju a já se zamračím na Mikyho.

„Chceš nějaké noty, Kenny?" zeptá se mě Mikyho máma a já si hlasitě povzdechnu.

„To je dobrý. Něco si ještě pamatuju," ujistím ji.

Narovnám v zádech, jak jsem zvyklý z vystoupení a zahraju poslední úsek Sonaty in A major od Mozarta. Je to svižné a rychlé a pár tónů mi uteče, čehož si Lucie všimne, ale odehrál jsem celý koncert před několika lety a ta skladba se mi zavrtala do mozku dost hluboko, abych noty jen tak zapomněl.

Ale alespoň jsem si díky tomu něco uvědomil. Baví mě to. Baví mě hraní na piano, jenže abych tomu věnoval celý život, jako si zvolila Lucie, to rozhodně ne. Uleví se mi, že mé rozhodnutí nejít na AMU je správné.

Když se do toho dostanu, nespletu se. Splést se, by znamenalo hrát od začátku. A pak znovu a znovu, dokud to nebude perfektní. Na tohle už nemám.

Dohraju poslední tón a všichni se na mě usmívají. I Lucie pokývá hlavou na znamení uznání.

„Fakt jsi dobrej," řekne Miky, když zaklapnu víko klavíru.

„To ano," přidá se k němu Lucie. „Takže se chystáš na AMU?"

„Ne, to určitě ne." A ona se zamračí. „Hraní mě baví a chci, aby mě bavilo dál. Nechci klavír zase nenávidět. Navíc, tím že nepůjdu na akademii naštvu tátu. Takový malý bonus."

„Jsi neskutečný," zakroutí Miky hlavou. „Půjdeme?"

S radostí se zvednu a vyjdeme nahoru, abychom se nachystali na ples.

„Já jsem neskutečný a ty jsi nemožný," řeknu mu, když si oblékne tmavě modrý oblek s bílou košilí.

„No co?" pokrčí rameny. „Černá to není."

Ale brzo mu sklapne, když se oblíknu já.

„Sekne ti to," řekne a obejme mě zezadu. Zrovna si zapínám košili a on se mi rukama připlete pod ty moje, takže si ji ani nezapnu.

„Takhle tam nedojedeme," usměju se. Otočím se čelem k němu a dám mu pusu. Jenže jedna pusa je Mikymu málo, protože se mi přisaje ke rtům a vsune mi jazyk do úst. „Takhle tam určitě nedojedeme." Ale nechám se svalit do postele.

„Rozhodl jsem se, že tě nikdo v obleku neuvidí krom mě."

„Ani jsem si ho neoblíkl," namítnu s úsměvem od ucha k uchu, ale Miky si odhodí sako na židli, přejde ke dveřím, které zamkne a s úsměvem na rtech si vyhrne rukávy. Přibližuje se ke mně jako podělaná šelma na lovu.

„Proč musíš ve všem vypadat tak dobře?" řekne a klekne si přede mě na kolena. Dlaněmi mi přejede po stehnech.

„Ty máš co říkat." Zabořím ruku do jeho vlasů, skloním se a ústy ho polaskám na čelisti.

„Mě ses líbil od druháku. Stále nemůžu uvěřit, že jsi doopravdy se mnou. Jakou výmluvu máš ty?"

„Po heterácích zásadně nekoukám. Méně mě pak irituje, že je nemůžu mít."

„Taky jsi byl dost nedostupný. Nevím, jestli sis všiml, ale párkrát jsem byl u toho, když tě několik kluků ze školy pozvalo na rande. Všechny jsi je odpálkoval. Nechtěl jsem být jedním z nich."

„Byl bys jedním z nich, kdybys to udělal," řeknu upřímně. „Máš štěstí, že jsi skvělý v posteli."

„Jsem skvělý jen v posteli?"

„Chceš polechtat na dušičce a vědět, proč tě miluju?" přejedu mi prsty po tváři. „Protože na tobě miluju všechno," zašeptám a on se mi přisaje k ústům.

Se smíchem se svalíme na postel a Miky mi dlaní přes kalhoty přejede po vzrušeném penisu.

„Ale vážně," odstrčím ho. „Měli bychom jít."

„Nechceš se na to vykašlat?" zasténá, když vstanu z postele.

„Ani náhodou," namítnu. „Mám úzké džíny, ve kterých tě budu celý večer provokovat, na můj popud se vymyslelo téma plesu a po tvém velkolepém pozvání? Rozhodně tam jdeme."

„Kazišuku," odfrkne si, ale nechá mě se oblíknout.

O půl hodiny později poklepává na své hodinky, protože trávím spoustu času u zrcadla, abych zamaskoval pihy na svém obličeji make-upem.

Když sejdeme dolů ze schodů, směju se jeho nabručenému obličeji, protože nadržený Miky je uražený Miky a já se jím dokonale bavím.

„Opovaž se vzít si ty černé boty," plácnu ho po ruce. „Vezmi si ty bíle. K té košili to bude vypadat dobře."

„Vážně mi do toho chceš kecat?" povytáhne obočí a uchechtne se.

„Zlato," povzdychnu si a ukážu na sebe a své červené konversky. „Kdo jiný by ti měl kecat do stylu, než já? Prostě mi věř. Nehledě na to, že tě Linda vyhodí, jestli si všimne, že máš černé boty."

Převrátí oči, ale poslechne mě.

Dorazíme mezi posledními, a i když Miky namítá, že je to hlavně moje vina, z větší části za to může doprava v Praze.

Ostatní najdeme sedět u velkého stolu společně i s Ester, která si přivedla Denisu.

„Sluší vám to," zhodnotí nás dva a já se zakřením.

„Vám taky," ukážu na jejich šaty. Ester se navlíkla do rudé barvy a Denisa ladí se svými vlasy a je celá v modré. Danča si zase zvýraznila své zelené oči zelenými šaty. Nikdo z nás neporušil pravidlo černé barvy, ale Sabina zmíní, že Linda už pár lidí hnala s černou kravatou nebo páskem.

Zajdu nám na bar pro pití a objednám si svůj oblíbený drink a Mikymu vezmu nealkoholické pivo, protože jsme přijeli autem.

„Ahoj, Ken-minie," zvolá Linda, když přijde k našemu stolu. „Celkem mě teď mrzí, že jste nesouhlasili s hraním," ukáže na kapelu na provizorním pódiu, která není tak špatná, jak si myslí, ale možná bychom to zahráli lépe.

„Dneska se chci jen bavit," usměju se.

„Tak tady nebudeme sedět jako pecky ne?" pronese Robin, popadne Sabinu za ruku a odvede ji na parket. Stáňa s Dančou jsou jim hned v patách a k mému překvapení mě vytáhne Miky a odvede za nimi.

Pohybujeme se do rytmu na parketě a mě konečně dojde, proč jsem Mikyho nikdy neviděl tancovat. On to prostě neumí.

Dřív, než si toho všimne kdokoli jiný, ho se smíchem obejmu zezadu a pomalu se s ním pohybuju ze strany na stranu.

„Zlato, miluju tě, ale tohle bylo to nejhorší, co jsem kdy viděl," vysměju se mu do ucha. Dá ruce za sebe a spojí je za mými zády.

„Chtěl jsem ti udělat radost," opře si hlavu o mé rameno.

„Gesto dokonalé, ale už tě nikdy nebudu nutit tancovat," usměju se a položím si tvář na tu jeho.

Takhle protancujeme několik písniček, než se zase vrátíme ke stolu.

„Ken-minie," sykne mi Marika do ucha, když už v sobě mám druhý drink. „Kapela si bude dávat pauzu."

Přikývnu a Miky na mě přimhouří oči. „Co máš v plánu?" zeptá se a já se jen zakřením.

„Uvidíš," vlepím mu rychlou pusu a s Marikou zamíříme na pódium místo kapely. Ondra už na nás čeká u bicí soupravy.

Vezmu si nachystanou kytaru od kluka, který na ni před chvíli hrál a Marika se postaví ke klávesám.

„Ahoj lidi," usměju se do mikrofonu a všichni naši spolužáci zakřičí „ahoj" a zajásají. „Kapela si dala na chvilku pauzu, tak jsme si řekli, že toho využijeme." Ozve se další jásot. „Nedávno jsme začali pracovat na jedné mé písničce a myslím, že se povedla, ale posuďte sami."

Kývnu na Mariku a ona to odstartuje.

Celá písnička je v angličtině a celá je o Mikym. Je to přesně ta, kterou jsem složil před novým rokem a na které jsme celé dva měsíce neustále pracovali, abychom ji měli do dnešního večera hotovou.

Potěší mě, když se všichni pohybují do rytmu, jenže jediný, kdo mě zajímá je Miky. Stojí s ostatními v davu, krom Danči, která nás natáčí pod pódiem. Bylo by mi jedno, kdyby se písnička nikomu nelíbila. Potřeboval jsem říct, co všechno pro mě Mikuláš znamená a jinak, než takhle to neumím. Stala se z něj má inspirace, a to je něco, za co bych se nikdy nemohl stydět. S ním už o ničem pochybovat nemusím. Na to je pro mě moc důležitý.

Dohrajeme a všichni se sborově ukloníme. Vrátím kytaru na místo a vyrazím za svým přítelem.

Pár spolužáků mě obejme, když kolem nich projdu a pár mě jich poplácá po zádech, než konečně dorazím k Mikymu, který mě obejme a přede všemi políbí.

„Neříkal jsi, že to ještě nemáte hotové?" usměje se.

„Taky nemáme. Není to perfektní a mám pár nápadů, jak to vylepšit..." umlčí mě polibkem.

„Je to skvělý," uzemní mě a udělá mi tím neskutečnou radost, že se svého zamilovaného úšklebku jen tak nezbavím.

Vrhnou se na mě holky z mého ročníku, včetně Ester, které se zase podezřele lesknou oči. Už párkrát jsem si všiml, že ji mé texty nenechávají chladnou.

Daniela měla pravdu. V určitém ohledu si jsme podobní. Mé texty podtrhují její pocity a v tomhle jedeme na stejné vlně.

Vymaním se z té pozornosti, kterou mi všichni věnují, vezmu Mikyho za ruku a tahám ho ven z tělocvičny k zadnímu východu ze školy.

Pár studentů postává u vchodu, aby si mohli zakouřit, tak Mikyho zatáhnu za roh budovy, kde mě okamžitě natlačí na zeď a hladově políbí.

„Počkej," jemně ho odstrčím a on svraští obočí.

„Fajn, tak teď je s tebou rozhodně něco špatně," zavrčí. „To už je dneska po třetí, co jsi řekl ne. Ty nikdy neříkáš ne na sex." To má naprostou pravdu. „Takže? Co se děje?"

„Nic se neděje," ujistím ho a usměju se. „Jen pro tebe něco mám." Sáhnu do vnitřní kapsy saka a podám mu malou obálku.

„Prvně ta písnička a teď tohle?" vytrhne mi ji z ruky. „Víš, že mám narozky až v září."

„Vím," uchechtnu se. „A není to ani tak dárek, jako spíš gesto. Pro nás oba."

„Teď se bojím kouknout."

„Srabe," obviním ho se smíchem. „Co se ti zase honí hlavou za úchylný myšlenky?"

„Posledně, když jsi mi dal obálku, vyskočili na mě výsledky tvých krevních testů. Od tebe můžu očekávat naprosto cokoli."

Zakroutím očima. „Nezdržuj a otevři to, nebo nám tady umrzne zadek. Pokud to správně oceníš, dovolím ti sex na záchodech."

Miky si povzdechne, ale obálku otevře. Uvnitř najde falešnou, doma vyrobenou jízdenku se všemi hlavními městy v Evropě.

„Na vysokou nejdu," vysvětlím. „A pokud chceš pořád vypadnout z Česka, rozhodně mě tady nenecháš. Mám našetřených dost peněz na to, abych mohl jet s tebou."

Trochu ode mě poodstoupí a podívá se na papír, který byl v obálce.

„Myslel jsem, že ty peníze máš na byt."

Pokrčím rameny a založím si ruce na hrudi. Teď když mě nehřeje jeho blízkost, oklepu se zimou.

„Pokud v něm nebudu bydlet s tebou nestojím o něj. Chceš cestovat. Před Vánocemi jsi mi nabídl, abych jel s tebou a tímhle ti říkám, že s tebou pojedu kamkoli. A to i když si to rozmyslíš a nebudeš mě s sebou chtít."

Přitáhnu si ho k sobě za klopy saka a on mi i s obálkou zaboří ruce do vlasů. Přisaje se mi k ústům a já nás přetočím a Mikyho tak natlačím na zeď budovy.

„Už se sexu nebráním," zašeptám mu do úst s úsměvem na rtech. Stisknu ho na bocích a otřu se o něj rozkrokem. Miky hlasitě vydechne a přitiskne si mě blíž k sobě, pokud to vůbec ještě jde.

Ani jeden z nás nevnímáme okolí. Nikoho nezaslechneme a ani si nevšimneme, že by se k nám blížil někdo jiný. Probere mě až silná bolest v zádech a já praštím pěstí do zdi vedle Mikulášovy hlavy.

„Kurva," vydechnu, ale bolest neustupuje. Spíš je to jen horší a horší. Podívám se Mikymu do očí, ale on se vyděšeně dívá za mé rameno a já ucítím, jak mi něco teče po kříži. I cizí tělo za sebou.

„Když tě nebudu mít já, tak nikdo," zasyčí mi do ucha Aleš a vytáhne věc, kterou mi bodl do zad. Nevím, co to bylo, cítím jen šílenou bolest až zařvu a podlomí se mi kolena.

„Ne," zamumlá Miky. „Ne, ne, ne. Kenny," skloní se ke mně, ale vidím zastřeně. Ztrácím nad sebou kontrolu a mé tělo vypoví službu. Seknu sebou do zmrzlé trávy a než upadnu do bezvědomí, vidím nad sebou vyděšený obličej Mikuláše, který sice něco říká, ale neslyším ho. Chci ho jen uklidnit, že je to dobrý a jsem v pořádku, jenže to nestihnu.