Ředitel nás usadí do kanceláře sekretářky. Aleše v uctivé vzdálenosti od nás. Sekretářka po nás hází okem přes obroučky brýlí, jako bychom byli delikventi. I když já a Aleš zrovna nevinně nevypadáme. On se zlomeným nosem a já s roztrženým rtem. Ani jsem neměl příležitost podívat se, jak vypadám.

Pravou ruku si odložím na břicho a pokud do ní nikdo nedrcne, nebo s ní nepohnu, nebolí to. Ale určitě budu muset do nemocnice.

„Dobrý?" šeptne ke mně Miky.

Přikývnu. „Proč?"

Jen ukáže na mou nohu, kterou netrpělivě poklepávám do země. Asi tak úplně v pohodě nejsem. Když nepočítám tu návštěvu mámy u nás před dvěma měsíci, neviděl jsem rodiče skoro tři roky. A teď jim budu muset vysvětlovat, proč jsem se popral.

Doopravdy mě nenapadlo změnit ve škole kontaktní údaje na nouzovou osobu. V ředitelně jsem nikdy nebyl. Ne že bych byl extra vzorný student, ale nikdy jsem neudělal nic, abych tady skončil.

Až teď.

Miky mi položí ruku na stehno a pokusí se mě uklidnit, ale ten tik stejně nepřestane. Aleš se zamračí a odfrkne si, ale ignoruju ho. Za to, že mě minimálně půl roku sledoval přes kameru notebooku dostal ještě malou nakládačku. Nejraději bych ho praštil znovu, ale jsem omezený jen na levou ruku a ta by nevynaložila dostatečnou sílu. Navíc s mou šikovností, bych si ji zlomil taky.

„Stálo ti to za to?" osočí se Miky na Aleše. Pořád má vztek, a to i po tom, co jsme se navzájem snažili rozptýlit. Ale teď, když tady sedíme dá se říct na hanbě a v tichosti, nedá mu to. „Sledovat, jak spolu spíme?"

„Nedělej se Mikulášku," odfrkne si Aleš a hodí po nás pohled, který by mohl zabíjet. „Brzo Kennyho přestaneš bavit. A až ten den nastane, budu to já, kdo se bude smát naposled," a podívá se na mě. „Když tě nebudu mít já, tak nikdo. Je ti to doufám jasné?" zasyčí na mě slova, která mi píše ke každému dárku, který jsem od něj kdy dostal.

Odvrátím se a pokouším se polknout ten knedlík v krku, ale v tu chvíli vejde do kanceláře sekretářky paní Ledecká. S Mikym oba vstaneme ze židlí a já se pokusím schovat za něj.

„Co jsi vyváděl, Mikuláši?" řekne mu, když ho obejme a očima zhodnotí můj obličej. Ruku si tisknu k hrudi a snažím se propadnout do země. Od té doby, co Miky před mámou přiznal svou orientaci jsem ji neviděl. „Kenny," osloví mě a k mému velkému překvapení mě taky obejme. Jenže v ten moment se ve dveřích objeví moje máma. A hned za ní... otec.

Instinktivně se skrčím. Normálně bych i ustoupil pryč z jejich dosahu, ale paní Ledecká mě drží pevně.

„Ukaž se mi," vezme můj obličej do dlaní a zkontroluje škody. Donutí mě tak odtrhnout pohled od mých rodičů a věnuji se jen jejím očím, které jsou na chlup stejné jako ty Mikulášovy. „Zeptám se tě na jednu věc a chci upřímnou odpověď. Udělal ti to můj syn?" vysloví svou otázku a já se nechtíc zasměju i když to skrz roztržený ret bolí.

„Mikuláš by mi nikdy neublížil," ujistím ji a ona přikývne.

„Jinak jste v pořádku?" zeptá se Mikyho a rozhlídne se po místnosti. Všimne si Aleše na židli se zlomeným nosem.

„Kenny má nejspíš zlomenou ruku," řekne Miky. Do teď si nikdo krom mě nevšimne černovlasých korejců, kteří stojí ve dveřích, ale ve chvíli, kdy Miky zmíní mou nejspíš zlomenou ruku vejdou do místnosti a má matka si to namíří přímo ke mně.

Jenže já udělám krok bokem a tím se postavím za paní Ledeckou, která mi teď dělá štít mezi nimi a která už si jich stačí všimnout.

„Dobrý den. Ivana Ledecká, Mikyho matka."

„Jung Ari," podá jí ruku má matka. Otec jen stojí za ní a měří si mě od hlavy k patě. K dokonalosti mu chybí už jen znechucený pohled. Nemám na sobě ani nic pobuřujícího. Jen džíny, černý nátělník a modročernou kostkovanou košili. Ani s líčením jsem to nepřehnal i když v porovnání s mým rozbitým obličejem, by na tom nemuselo záležet.

Chvilku je v místnosti takové ticho, že když sekretářka promluví do telefonu na ředitele, že dorazili rodiče, trhnu sebou.

„Jung Kwang," představí se otec a podá ruku paní Ledecké. Může být konec světa nebo začátek třetí světové, ale zdvořilost je u něj na prvním místě.

Dorazí i Alešovi rodiče a z kanceláře vyleze ředitel Slánský. Všichni dospělí vejdou za ním a my tak zase zůstaneme o samotě i společně se sekretářkou.

Miky mě chytí za ruku a odvede na židli.

Další půlhodinu jen sedíme v tichosti a čekáme. Z kanceláře se po chvilce ozvou naštvané hlasy, nejčastěji paní Ledecké, ale neslyšíme, co říkají. Pořádně nemůžu pobrat, že volali rodičům.

„Mám s tebou pak jet do nemocnice?" houkne Miky a ukáže na mou pravou ruku.

„Uvěříš, když ti řeknu, že je mi má ruka teď úplně někde? Celá škola zjistila, že spolu něco máme. Ujely mi nervy, tobě ujely nervy ve velkém stylu. Jsem pořád nasraný, tvoje máma mě objala a ani ne pět metrů ode mě jsou rodiče, které jsem pár let neviděl. Pořádně nerozumím, co tady dělají."

„Mají zájem."

Zachvěju se. Nelíbí se mi to. Ještě před hodinou jsem si nebyl ochotný přiznat, že bych mohl být zamilovaný. Ty slova jsem doopravdy řekl v afektu a nechtěně, ale ve chvíli, kdy jsem to řekl, jsem věděl, že je to pravda.

Tak šíleně se mi ulevilo, protože mi došlo, že se ten cit dral na povrch už strašně dlouho, jen jsem ho potlačoval. Myslel jsem, že je to jednodušší. Necítit.

A teď, když jsem se odhodlal Mikulášovi otevřít, se zjeví oni a udělají ve mně další emoční guláš.

Paní Ledecká s mými rodiči vyjde ze dveří a jen na mě a Mikyho kývne, ať je následujeme.

Zastavíme se u svých skříněk, ze kterých si vytáhneme kabáty. S tím mým mi přiběhne pomoct Miky. Levou ruku prostrčím rukávem, ale s pravačkou mám strach vůbec pohnout, takže mi visí jen na rameni.

Rodiče na nás čekají před školou. Na chodbách naštěstí nikoho nepotkáme, všichni jsou teď ve třídě.

„Mrzí mě to kluci," spustí paní Ledecká, jen co se k nim přiblížíme. „Ale toho kluka nemůžu trestně stíhat. Je nezletilý. Kenny? Mohla bych maximálně obvinit jeho rodinu pro náhradu škody způsobenou na tobě, ale..."

„To je dobrý," přeruším ji a Miky se na mě zamračí.

„Doopravdy to zase budeš ignorovat?" vyjede po mě.

„Kenny, Mikuláš má pravdu. Stalking je závažná věc," spustí paní Ledecká a moje matka se na mě soucitně podívá. „Ředitele upřímně překvapilo, že je někdo z jeho studentů něčeho takového schopen. Než jsme přijeli, mluvil s ostatními studenty a vzhledem k tomu, co vykřikoval na chodbě je jeho vina jasná, ale ani vás trest nemine."

Podívám se na Mikyho, který se věnuje svým botám.

„Napadli jste ho ve škole," ozve se tentokrát můj otec a já sebou škubnu. „Štěstí bude, když vyváznete s třídní důtkou. Takové situace se mají řešit s učiteli. Ne rvačkou, Ken-mine," osloví mě celým mým jménem a já se od něj odvrátím. Nelíbí se mi, že se mnou mluví, jako by ty tři roky ticha neexistovaly.

„Říkal jsi, že máš zlomenou ruku, Minie?" osloví mě matka a já mám chuť jí zakroutit krkem, za tu přezdívku. „Odvezeme tě do nemocnice, aby se ti na ni podívali."

Už se nadechuju, abych jim řekl, že stokrát raději půjdu pěšky nebo městskou dopravou, ale otcovy oči mě zastaví. Paráda. Pořád na mě má stejný vliv, jako kdysi, a to mě akorát vytočí.

„Dejte nám chvilku," řekne všem Miky, chytne mě za paži a odtáhne stranou. Všiml si, jak se můj obličej zbarvuje do ruda vzteky.

„To snad nemyslí vážně?" vykřiknu a odvrátím se k nim zády. Je mi úplně jedno, jestli nás slyší nebo ne, ale takhle se mnou mluvit nebudou.

„Hej," pohladí mě Miky po paži. „Vím, že máš vztek, ale do nemocnice potřebuješ."

„Raději bych tam došel pěšky," ucedím skrz zuby. „Proč se starají?" máchnu rukou. „Když jsem tam byl naposled, bylo jim to u zadku."

„Třeba svého chování litují," řekne opatrně a nejistě se podívá po našich. „Alespoň u tvé matky je to očividné."

„Super," vydechnu frustrovaně. „Vážně paráda. Kdybych věděl, jak to dopadne, když Alešovi konečně poupravím fasádu, vůbec bych se neobtěžoval."

Miky se uchechtne. „Vlastně jsi mu dal jen dvě rány. Fasádu jsem mu poupravil já."

„Na čí jsi teď straně?" vyjedu i po něm, ale on mě jen chytí za klopy kabátu, protože rozhazuju rukou a pokusí se mě uklidnit.

„Uklidni se," řekne smířlivě. „Teď ti řeknu, jak to bude. Já odjedu s mámou a vysvětlím jí všechno, co se dneska stalo. Určitě jí to už došlo, ale jak ji znám, bude to chtít slyšet i z mého pohledu. Ty pojedeš s rodiči do nemocnice. Hej," chytí mě pevněji, protože se chci vytrhnout. „Pojedeš s nimi do nemocnice, necháš si ošetřit tu ruku a až budeš doma, napíšeš mi. A já se stavím."

Zamračím se. „A ty bys chtěl?"

„Máme pár nedořešených věcí, nemyslíš?" usměje se. „Jak moc je chceš nasrat?" zeptá se s obličejem těsně u toho mého a já se konečně usměju, když mi dojde, kam tím míří.

„Zkazil jsem tě. Takové nápady většinou mívám já." Nakloní se ke mně, aby mě mohl políbit, ale ucuknu. „Tvoje máma..."

„Já vím." A dá mi pusu. Není vášnivá ani dechberoucí. Je to jen pusa, ale je to naše první pusa na veřejnosti. A skončí dřív, než by se mi líbilo.

„To jsi pěkně odbyl," uchechtnu se.

„Líbačka vede k sexu," dá si ruce do kapes kabátu a podívá se na naše. „Zvládneš to?"

Všichni tři nás upřeně pozorují a já se zašklebím nad otcovým otráveným pohledem.

„Mám na vybranou?" povzdychnu si a rozejdeme se k nim.

„Bylo to tvé divadlo nutné, Ken-mine?" zeptá se mě otec korejsky. Kdyby promluvil tak, aby mu všichni rozuměli, nemohl by si zachovat tvář.

„Cokoli, abych tě nasral. Povedlo se," odseknu a Miky vedle mě se kousne do tváří, aby zakryl smích.

Paní Ledecká se se mnou rozloučí pusou na obě tváře a s Mikym zamíří ke svému autu. Já se ještě několikrát zhluboka nadechnu, než dojdu za rodiči k jejich milovanému mercedesu.

°°°°

Říct, že to je trapné a ujeté, by bylo málo.

Matka po mě vrhá lítostivé pohledy a otec na mě čumí, jako by se ještě nedokázal rozhodnout, jestli mnou opovrhuje, nebo mě nenávidí. Což by ostatně mohlo vyjít nastejno.

Zlomil jsem si kloub u prostředníčku. Nejsem si jistý, jestli je to blbá nebo hrozná zpráva, protože dlaze se nevyhnu. Takže nemůžu psát a už vůbec ne hrát na kytaru. Nádhera.

Ale jistě vím, že v budoucnu už nebudu chtít nikoho praštit. Maximálně tak nakopnout.

V nemocnici trávíme tři hodiny. Tři hodiny, kdy nepromluvím jediné slovo. Krom spánku můj osobní rekord. Jenže rodiče, až na pár nutných odpovědí doktorovi, taky nemluví. Alespoň se mnou ne.

Mám toho na srdci hodně, co jim chci říct. Přesněji řečeno, se chci vyřvat, ale po celém dni mi došly síly. Jediné, co si přeju je zahrabat se do postele, nejlépe s Mikym a nevytáhnout odtamtud paty.

Po cestě domů na zadním sedadle vytáhnu telefon a napíšu mu, že jsem si doopravdy zlomil ruku a že už jedu domů. Jen to, že musím psát levačkou, mě dost štve, a to na ni budu odkázaný několik týdnů.

Odpoví mi obratem, že do hodiny dorazí. Snad to bude dřív.

„Ken-mine?" osloví mě otec těsně před naším domem, kde máme s Dennym byt. „Měli bychom si promluvit."

Odfrknu si s očima zabořenýma do telefonu. „Nijak zvlášť po tom netoužím a myslím, že i vy se těšíte, až se zbavíte mé společnosti. Tak co kdybyste mě vysadili a můžeme si jít každý po svém, jako by se dnešek vůbec nestal."

„Minie," osloví mě matka a já se zamračím. „Chceme se jen..."

„To právo mě takhle oslovovat jsi ztratila už před lety," vyprsknu a vystřelím z auta. „Díky za svezení a sbohem."

Přehodím si bágl přes rameno a třísknu dveřmi od auta. Doufal jsem, že tím je debata u konce, ale oni oba vystoupí z auta a jdou za mnou.

Přede dveřmi mi z roztřesené ruky vypadnou klíče a matka se pro ně ohne a odemkne. Vejdu do dveří a utíkám po schodech do druhého patra, kde zběsile zazvoním na Dennyho.

„Čau," otevře mi. „Ty nemáš..." nedořekne, protože si všimne mé ruky v dlaze a ramenního závěsu, abych s rukou nehýbal. Očima sklouzne k mému domlácenému obličeji. „Co se ti stalo?" Neodpovím, protože se za mnou objeví naši, kteří mě následovali.

Jen kolem Dennyho proběhnu, skopnu boty a vběhnu do svého pokoje. Popadnu notebook a vejdu s ním do obýváku za Dennym, který mluví s rodiči. Marie stojí v kuchyni a chystá večeři.

„Brácho? Pamatuješ Aleše? Potřebuju, abys ho vyhodil z mého počítače," položím notebook na konferenční stolek. V kuchyni najdu černou lepící pásku a ustřihnu proužek, abych ho mohl nalepit na kameru nad monitorem.

„Zase se ti tam naboural?" zeptá se. Usadí se vedle mě na sedačku a pustí se do práce. „Jak velké škody tentokrát udělal?"

„On už to někdy udělal?" zděsí se matka a posadí se vedle Dennyho. Já se ten fakt, že jsou s námi v bytě snažím ignorovat. Ale Denny ne.

„Posledně měl Kennyho jednu inkriminující fotku a pokoušel se ho s ní vydírat. Povedlo se mi ty fotky smazat a vykopnout z jeho počítače. Nechceš mi říct, co se stalo?" ukáže na mou ruku.

„Neumím se prát," pokrčím rameny a on pozvedne obočí. „Prostě jsem mu dal ránu a zlomil si ruku."

Vysměje se mi. „Oukej. Jsi neschopný, tomu rozumím. Ale praštil jsi ho proč?"

Povzdychnu si. „Vyfotil mě s Mikulášem a fotky rozvěsil po škole. Dal jsem mu dvě rány a když mi to vrátil, Miky mu zlomil nos," vysvětlím ve zkratce.

„Pořád se nechytám," zakroutí hlavou. „Nerozešli jste se náhodou?"

„Je to složitý," odmávnu ho. „Vykopneš ho?"

Přikývne. „Jen to chvilku potrvá."

Zamračím se na otce, který se usadí v křesle vedle sedačky.

„Dáte si něco?" osloví je Marie. „Kávu nebo..."

„Nedají si nic," zasyčím. „Jsou na odchodu."

„Dal bych si čaj," usměje se otec na Marii, která se na mě nervózně podívá a k mé smůle, odejde do kuchyně připravit otci čaj.

„Ty sis nezměnil nouzový kontakt ve škole?" zeptá se Denny s očima upřenýma na obrazovku mého počítače.

„Ne," ucedím a zavrtám se hlouběji do sedačky.

„Jak moc velký máte průšvih?"

„Třídní důtka," odpoví otec za mě. „Minimálně."

Denny na mě mrkne a zakroutí hlavou. „A to se ti vyplatí, pár měsíců před maturitou."

Zavrčím něco neurčitého.

„O tom jsme s tebou chtěli mluvit, Ken-mine," podívá se na mě otec až mě zamrazí. S úsměvem poděkuje Marii za čaj, než se zase obrátí ke mně. „Tvé plány po maturitě."

A já na něj jen nechápavě zírám.