Krom neskutečné bolesti na hrudi, je mi ze sebe špatně. Posral jsem všechno, co se dalo. Jeho hnědé oči plné ublížení mě budou pronásledovat hodně dlouho.

Jen co vejdu do dveří našeho bytu přivítají mě usměvavé tváře Dennyho a Marie, ale hned co mě uvidí, jejich úšklebky zmizí jako mávnutí kouzelného proutku.

„Jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě brácha. „Stalo se něco?"

„Nechci o tom mluvit," zahučím a prásknu za sebou dveřmi od svého pokoje. Na podlahu dopadne taška s mými věcmi, vysoukám se z kabátu a džínů a svalím se do postele.

Spánek. Potřebuji spánek.

Spánek mi dovolí nemyslet.

Zapomenout, jak moc to bolí.

°°°°

„Nechápu, co tě na tom jídle tak přitahuje," řeknu Mikymu, když přede mě postaví talířek z jezdícího pultu s nějakou dobře vypadající rolkou. Vzhledově to vypadá hezky, ale že bych si ji nějak lahodně prohlížel... „Vždyť je to syrové."

„Neodsuzuj, dokud neochutnáš," uzemní mě, ale vysmívá se mému zděšenému výrazu.

„A tohle je co?" ukážu na černou věc, která tu rolku drží pohromadě. „Nezačne se to hýbat a nevjede mi to do mozku? Viděl jsem Venoma a tohle mi ho teď hodně připomíná."

„To je řasa."

Zarazím se a zírám na jeho nadšený výraz. „To byla asi ta nejvíc nechutná věta, kterou jsem kdy slyšel," ušklíbnu se. „A to jsem už pár úchyláren vypustil z huby i já. Který normální člověk jí řasy? To jí snad jen... ryby. Připadám ti jako ryba? Do toho nejdu," odstrčím talířek od sebe.

„Pokud to nezkusíš, příští týden žádná itálie. Budeme sem chodit tak dlouho, dokud..."

„Fajn," zavrčím a on ke mně přisune sójovou omáčku. „Jestli se pozvracím, uklízíš to ty."

„Člověk by řekl, že s tvými geny a tvým původem, budeš sushi milovat," uchechtne se.

„Zase ta vyjebaná stereotypizace," zakoulím očima. „Že se vy běloši nikdy nepoučíte. Ne každý je takový, jak na první pohled vypadá."

„Moc si nevyskakuj, šikmoočko."

„Fakt jsi mi řekl šikmoočko?"

„Fakt jsi mi řekl bělochu?"

Usmějeme se na sebe a konečně se odhodlám a ukousnu ze své rolky, ale v momentě, kdy k mým chuťovým buňkám dorazí chuť rybiny, popadnu ubrousek a sousto vyplivnu.

„Do prdele, to je hnus," ušklíbnu se a napiju vody, abych se té pachuti zbavil. „Ochutnal jsem a tohle po mě už nikdy nechtěj," varuju Mikuláše, ale on se jen směje.

„Tebe vzít někam do restaurace," zakroutí se smíchem hlavou.

°°°°

„Kenny vstávej, musíš to školy," zaslechnu Dennyho, ale jen vzdáleně. Nevnímám ho, chci jen spát.

„Kenny, no tak."

„Počkej... vždyť on celý hoří."

Oženu se po studených rukou, co na mě sahají. „Nic mi není."

„V tomhle stavu do školy nedojde."

Povzdech.

„Měl bych s ním zůstat doma a..."

„Já do práce nemusím. Vezmu si homeoffice."

„Lásko, to po tobě nemůžu chtít."

„Nechte mě spát," zaskuhrám zlomeným hlasem.

„Postarám se o něj, nevadí mi to. Kdyby se mu přitížilo, vezmu ho do nemocnice."

„Jděte pryč," chci křičet, ale nemůžu. Nemám sílu. Jenže ty ledové ruce se objeví až příliš brzo.

„Kenny, broučku," zaslechnu ženský hlas. „Spolkni to." Někdo mi do pusy vloží něco drsného a následně mám u úst vodu.

Voda je dobrá. Příjemné mi zchladí rozpálené hrdlo, ale zmizí dřív, než mi uleví od bolesti.

„Dám ti obklad na čelo, abychom srazili tu horečku," řekne mi ten hlas. „Chceš ještě něco? Udělala jsem vývar. Máš hlad? Hned přijdu."

„Díky mami."

°°°°

„Vážně si nás fotíš po sexu?" zeptá se se smíchem Miky a na displayi telefonu nataženým před námi vidím, jak na mě nevěřícně zírá.

„To si piš," nakloním k němu hlavu a stisknu foťák. „Až budeš veledůležitý právník a já jen chudý číšník, budu tě mít čím vydírat."

„Hm," spojí naše rty a já pořád tisknu tlačítko a udělám minimálně deset fotek. „Právník nebudu ani náhodou," řekne a vytrhne mi telefon z ruky, aby se podíval.

„Tak krotitel zlo vlků?" nadhodím a on se znovu rozesměje. Líbí se mi jeho smích.

„Tahle je dobrá," ukáže jednu z fotek, kdy se usmíváme do rtů toho druhého, jako dva blbečci.

„Jsme k sežrání," zakřením se.

„K čemu to vůbec máš?" podá mi zpátky telefon, ale fotku už si stihl poslat. „Nemáš v plánu to nikam zveřejňovat, že ne?"

„Nejsem idiot," zakroutím očima. „Jasně že to nikam nezveřejním. Jen jsem chtěl naši společnou fotku."

„A to musela být, když jsme nazí v posteli?" pronese výsměšně, ale na žádné z těch fotek nejsme od pasu dolů vidět.

„A abych tě mohl vydírat."

„Dobře, když to tak chceš," vyhoupne se obkročmo na můj klín. „Zapni kameru, brouku. Když vydírat, tak ve velkém stylu."

Vyprsknu smíchy, ale to už se znovu přisaje k mým rtům a vsune mi jazyk do úst. Pohladím ho po bocích a dlaněmi přejedu po zádech až prsty zabořím do lopatek.

Na nějaké natáčení domácího porna hodně rychle zapomeneme.

°°°°

„Pěkně se mnou vymrdáváš," nafouknu tváře. „Doopravdy sis musel objednat pizzu? To jsi nemohl přetrpět, alespoň blbý špagety?"

Usměje se. „Moje máma miluje všechno s těstovinami, Jedl jsem je skoro každý den, dokud jsem se nenaučil vařit. Po čase se to omrzí a teď už je nesnáším."

„To je sice hezký, ale pořád dostatečně netrpíš za to sushi minulý týden," odfrknu si.

„Pokud si správně vzpomínám, přidal sis."

Pootevřu ústa šokem. „Jak se opovažuješ říct, tak nehoráznou lež?"

„Vím, co jsem viděl," zasměje se. „Škoda, že jsi na ty vegetariánské rolky přišel tak brzo. Měl jsem v plánu ti naservírovat ještě několik mořských plodů."

„Tyrane," vypláznu na něj jazyk.

„Jsi jak malý."

„Omlouvat se za to nebudu. Za rok mě za mé výstřelky budou moct vyhodit i z práce."

„Už tě napadlo, co po maturitě?"

Zakroutím hlavou. „Dost mě sere, že jsem našim odkýval gympl. Měl jsem jít na nějakou školu se zaměřením. Jako, táta chtěl, abych šel na uměleckou, ale máma zase, že bych měl mít i jiné možnosti než jen hraní na klavír. Tak se shodli na gymplu, ale že by se mě zeptali? Což znamená, že nejspíš budu muset na vysokou, na kterou samozřejmě nemám. Možná doopravdy skončím jako číšník."

„Říkáš to, jako by na tom bylo něco špatného."

„To ne," zamručím. „Jen to není práce, co by mě bavila."

„A co tě baví?"

„Zpěv," řeknu bez váhání. „Baví mě zpívat, tancovat, psát texty. To mi jde, ale je to jen koníček."

„Myslím, že se podceňuješ. No vážně. Se svým hlasem by ses tím klidně mohl živit."

Zakoulím očima. „Lidí s talentem běhá po světě hromada. Jsem jen jedním z mnoha. Neříkám, že v tom nebudu pokračovat. Naopak. Udělám pro to maximum, ale nemám v tom žádnou naději na budoucnost. To bych měl až příliš dokonalý život."

Dřív než stačí něco dalšího namítnout, přeruší nás příchod obsluhy a postaví před Mikyho jeho salámovou pizzu a přede mě radiatory se smetanovou omáčkou.

„Voní to božsky," zasním se.

„To rozhodně," řekne Miky a oba se rozesmějeme.

°°°°

„Jak mu je?" zaslechnu Dennyho za dveřmi.

„Dostala jsem do něj léky a trochu jídla, ale jinak nic moc."

„Děkuji. Pokud mu do rána nebude líp, vezmu ho do nemocnice..."

Nic dalšího už nezaslechnu. Jen tlumené hlasy z obýváku. Nutně potřebuji čůrat, ale při tom chci hrozně moc spát. Spát a snít o Mikyho úsměvu.

Když jsme se naposledy viděli, nesmál se.

S těžkým úsilím se zvednu z postele a klopýtavě přejdu po pokoji. Otevřu dveře a hledí na mě dva vystrašené páry očí.

„Brácho? Dobrý?" přiběhne ke mně Denny.

„Jo... jen... záchod," řeknu sípavě a s jeho pomocí se dopotácím do koupelny. Kdyby mě nepřidržoval, nespíš bych se rozplácl už v chodbě.

Úlevně si vydechnu, když se mi podaří sednout si na záchod. Dokonce si i zvládnu trhanými pohyby vyčistit zuby. Rád bych si dal sprchu, ale v tomhle stavu je vysoká šance, že bych omdlel. Takhle mizerně mi snad nikdy nebylo.

Za dveřmi stojí Denny a pomůže mi zpátky do pokoje. Už tam na nás čeká Marie a podává mi prášek s vodou.

„Nemáš hlad?" pohladí mě po vlasech.

„Chci jen spát," zaskuhrám a svalím se opět do postele. Přehodí přese mě peřinu a pořádně mě zabalí, než s Dennym opustí můj pokoj.

Usnu dřív, než zaklapnou dveře.

°°°°

S Marií a Dennym koukáme na nějakou přihlouplou komedii, kterou ona vybrala. A Denny musel souhlasit. Protože chce sex, to je jasné a po koukání na další horor by měl leda tak kulový.

Dáme si na obličej pleťové masky, která nám hydratuje pleť a na Dennyho záchvaty smíchu, které má, jen co se na nás podívá, protáčíme oči.

Debil. Taky by mu to neuškodilo.

V tom se ozve domovní zvonek a my s Marií koukneme na Dennyho. Ani jeden z nás přece otevřít nepůjde.

Denny vstane a dojde ke dveřím, ale nepostřehnu, kdo za nimi je, protože do mě Marie dloubne.

„Tohle je moje oblíbená scéna," vyhrkne nadšeně a její rty se pohybují s replikami z televize. Chápu proč se Dennymu líbí. Dokáže ji ohromit každá maličkost a její nálada je hrozně nakažlivá.

„Jen se na ně podívej," řekne Denny, hned co vejde do obýváku v závěsu s Mikulášem.

Prvně se zarazí a vytřeští oči, načež se hlasitě rozesměje. Jenže takovým stylem, že se láme v pase a z očí mu tečou slzy.

„On se nám normálně směje," řekne Marie.

„Hm," přikývnu. „Však počkej, za tohle je bez sexu," řeknu, když se konečně usadí na sedačku vedle nás.

„Vypadáte strašidelně," řekne nám, ale smát se nepřestává. „Skoro jsem se lekl, že je tady Hanibal Lector."

„Zítra bude můj obličej hladký jako dětský zadek," namítnu. „Za tu půlhodinu hrůzy, to stojí."

Očima přelétne Marii, než se zase zastaví u mě a zkoumá každý kousek mého obličeje přikrytý maskou. Nakonec to vzdá, nahne se ke mně a dá mi pusu za ucho.

To je tak ujetý.

°°°°

S Mikulášem stojíme na Karlově mostě a obdivně sledujeme noční Prahu. Fouká na nás ledový vítr, ale rozhodně nám to nevadí. Za ten výhled to stojí.

Viděl jsem ho už mnohokrát, ale pokaždé mě překvapí, jaká je to nádhera.

„Tohle bych chtěl," odpoví Miky na svou nevyřčenou otázku. Všiml jsem si, že to dělá celkem často. Vždy prolomí ticho nesmyslnou větou a odpoví si tak na své myšlenky.

„Mrznout na Karlově mostě?" usměju se.

„Klidně," pokrčí rameny. „Ale spíš jsem myslel, vidět krásná místa. Co bych teď dal za foťák," řekne zasněně.

„A mě se směješ, když jsem nás celý večer fotil," obviním ho. „Takže bys chtěl cestovat?"

„Dost mě to láká," povzdychne si. „Hlavně velká města. Pořád posloucháš ze všech stran, jak je Praha jedno z nejhezčích měst v Evropě..."

„Já bych klidně řekl na světě."

„Naprosto souhlasím," usměje se. „Ale chtěl bych vidět i jiná města. Naši nás jako děti brali na dovolenou k moři. Daleko od jakéhokoli centra dění. To mě nebavilo, jen se válet na pláži."

„Naprosto nesouhlasím. Válení na pláži je ta nejvíc nejlepší věc na světě," namítnu.

„Že mě to nepřekvapuje," dloubne do mě ramenem. „Nejspíš to v létě udělám. Nasednu na vlak jen s batohem a projedu všechno, co bude možné stihnout. Paříž, Madrid, Amsterdam, Řím, Budapešť to hlavně."

„Druhé nejkrásnější město v Evropě?"

„Pro někoho hezčí, jak Praha."

Zavěsím se do jeho paže. „To zní skvěle."

Nakloní se ke mně a dá mi pusu na tvář, než se zase společně zahledíme do proudu řeky.

„Nechtěl bys jet se mnou?"

Natočím k němu obličej s menším šokem. „Cože?"

Pokrčí rameny. „Ani jeden z nás nemáme plány po maturitě. Nevíme, co bude dál ani co bychom chtěli v životě dělat. Ta cesta by nám mohla pomoct, utřídit si to v hlavě. Třeba bychom mohli na nějakém místě zůstat, kdyby se nám tam líbilo..."

Ušklíbnu se. „Nejsem si jistý, jestli na takové turistické túry jsem já ten správný parťák."

Podívá se mi do očí. „Nikoho jiného bych nezval."

°°°°

Trhnutím se proberu.

Konečně mě opustí ten pocit malátnosti, ale vystřídá ho jiný. Hrdlo mám v jednom ohni a nejsem schopen pořádně polknout.

Ale mám hlad. A potřebuji sprchu.

Zkontroluju telefon, na kterém mi bliká několik notifikací a zpráv na messengeru. Ale píšou mi jen lidi z kapely ohledně písničky, co jsem složil a taky Danča.

Nikdo jiný.

Cos čekal ty debile, když jsi ho odkopl!

Mátožně se zvednu a zamířím do koupelny. Můžu jim napsat později.

Z kuchyně zaslechnu Dennyho něco kuchtit a vyděsím ho, když si mě všimne, jak se k němu šourám.

„Dobré ráno," řekne starostlivě. „Je ti líp?"

„Ani ne," odpovím po pravdě.

„Byl jsem v lékárně pro nějaké léky. Máš je na nočním stolku a volal jsem do školy. Do konce týdne jsi omluvený."

„Dík," odkašlu si a usadím se na židli k malému stolu.

„Máš hlad? Dělám si sendvič do práce, chceš taky?"

„Jo, to zní skvěle. Jen si dám sprchu," zahučím a pomůžu si zapřením dlaněmi o stůl, abych se mohl postavit.

Dobelhám se do koupelny, sundám ze sebe propocené oblečení, které přistane v koši na prádlo a konečně mě do zad bijí horké jehličky. Slastně vydechnu a polije mě úleva, když mi dojde, že do konce týdne neuvidím Mikyho zklamaný a ublížený pohled.

Bolelo to. Hrozně moc bolelo, ho takhle vidět. Nechtěl jsem mu ublížit, ale dělal jsem to. Kdo ví, jak dlouho mě musel snášet. Jak dlouho musel trpět mé blbé kecy o přátelství.

Já jsem doopravdy sebestředný kretén.