Ostatní se postupně trousí dolů do obýváku a jsou hodně překvapeni, že je všechno uklizeno.

Aby ne, trvalo mi to celou noc.

Ale nevadilo mi to. Baví mě uklízet.

Když dorazí i Miky, taky lehce vyveden z míry, jak čistě to tady vypadá, obloukem se mu vyhnu, vyběhnu po schodech do našeho společného pokoje a zamknu se v koupelně, abych si mohl naposledy užít luxus vany.

Jenže neužiju.

Celou dobu mám před očima Mikyho obličej, jak jsme se v ní první den objímali. Jak se v té vaně udělal. A namísto relaxace se snažím nesesypat.

Po deseti minutách to vzdám, vylezu z vany a jen s ručníkem kolem boků si zabalím věci do tašky. Najdu poslední čisté spodky a natáhnu je na sebe.

„Ahoj," ozve se Danča ve dveřích. „Můžu?"

Přikývnu.

Zavře za sebou a nejistě těká po místnosti, než se zastaví na mě a když si všimne mých kruhů pod očima, zamračí se. „Jsi v pořádku?"

Z podlahy seberu své černé džíny a natáhnu si je na nohy. „Děje se něco?" zeptám se namísto odpovědi.

„Ne, jen..." zakroutí hlavou. „Omlouvám se."

„Nemáš se mi za co omlouvat. Nic se přece nestalo."

„Stalo," prohrábne si své krátké černé vlasy. „Po tom, co jsi včera řekl mi došlo, že... Vždycky jsi tady pro mě byl, když mi bylo nejhůř. Držela jsem se tě, jako záchranného lana a tobě to nejspíš nevadilo ale... došlo mi, že já tady vždycky nebyla pro tebe. A omlouvám se."

Nacpu do tašky poslední tričko a pustím se do boje se zipem. „Tak to není. Jsme tady pro sebe navzájem. Oba si vypomáháme." Sednu si na tašku, abych ty věci víc namačkal na sebe. Přejde ke mně a zatahá za zip, aby mi trochu pomohla.

„Taky mě mrzí, že jsme vyváděla kvůli Ester," řekne, když se nám to konečně povede a taška je zavřená. „V září jsem jí dala další šanci a ona ji zahodila, když..." pozvedne ruku ke svým vlasům. Normálně bych byl naštvaný. Měl bych být naštvaný, ale místo toho, cítím... empatii?

Konečně si dám jedna a jedna dohromady. Ester v danou chvíli přemohla žárlivost na Danielu, když si povídala se Sabinou a aby se před ní chránila... Ostříhala ji.

Emoce jsou zasrané svině. Utvrdí mě to v tom, že jim nebudu podléhat.

„Zařekla jsem se, že ode mě už si další šanci nezaslouží. Mrzelo mě, když jsem vás viděla si povídat v kuchyni."

Pohladím ji po paži. „Hele, není to přece moje kamarádka. Tou jsi ty a jsi ta nejlepší. Já jen chtěl být na chvíli jako ty. Chtěl jsem být hodný. Pokus si nepřeješ, abych si s ní povídal, tak..."

„Ne, to ne," přeruší mě rychle. „Nikdy bych ti neříkala, s kým se smíš bavit a s kým ne. Co bych to jinak byla za kamarádku?" věnuje mi milý úsměv. „Víš... agresoři jsou většinou lidi, kteří si své problémy vybíjí na ostatních. Nevím, jaký problém může mít Ester, ale ty bys jí s tím mohl pomoct. Svým způsobem jste si podobní."

Uchechtnu se. Tím prohlášením nemůže být daleko víc od pravdy. Ester se svými emocemi nechává zaslepit, kdežto já je potlačuju.

„Přidáš se na oběd?" ukáže na dveře. „Stáňa s Vanesou dělají kuřecí vývar. Prý na kocovinu."

°°°°

Celou dobu až do našeho odjezdu to je ujeté. Ujeté a divné. Vyhýbám se Mikyho pohledům i dotekům. Vidím na něm, že tomu nerozumí a dojde mi, že byl vážně až tak opilý, že si své vyznání nepamatuje.

Potřebuju si s ním promluvit, ale nechci to řešit přede všemi. Ani si nejsem jistý, jak to mám řešit. Jak se chovat.

Robin s ostatními odjedou jako první. Nechá nám tady Ester, protože máme volné místo v autě a on nebude znovu riskovat, že by přišel o papíry. Ani ona z toho není nadšená, ale nehádá se.

Nakonec nás musí odvést Stáňa. Mikuláš si nevěří, že je plnohodnotně střízlivý, tak mu velmi neochotně předá klíče od mámina auta. Když zavelí k odjezdu málem vyjeknu nadšením a vystřelím z gauče, ale zvládnu se přetvařovat. Mikuláš to přece taky zvládal no ne? Přetvařoval se, že mě nemiluje.

Říkal ti, že tě miluje svými činy, pošeptá mi nepříjemný hlásek v hlavě a mě se nahrne žluč do krku.

Stáňa si usadí Danču vedle sebe na místo spolujezdce a já sedím mezi Ester a Mikulášem na zadním sedadle. Konverzaci v autě dostatečně vyplňují ti dva vepředu. Ester po chvilce přestane bavit jejich tokání a nasadí si sluchátka.

Něco mi přejede po paži a já sebou trhnu. Hledím do Mikyho zmatených očí a trochu se odtáhnu blíž k Ester. Neujde mu to.

„Děje se něco?"

Zakroutím hlavou a hned na to přikývnu. „Jo, jen..."

„Kenny? Co tvoje písnička?" otočí se na mě Daniela. „Pořád mi zní v hlavě. Dáš mi vědět, až ji budete zkoušet?"

„Jo, jasně," odvětím. „Ale asi nebude s kým zkoušet. Vráťa nám před pár týdny oznámil, že končí v kapele. Chce se věnovat škole a přítelkyni," pokrčím rameny.

Danča sykne. „To je blbý."

„Jo no... Říkal jsem si, že bych se vydal na sólovou dráhu," pokusím se o vtip a ti dva vpředu se doopravdy zasmějí, jen my tři vzadu nemáme náladu.

Opřu se o opěradlo a zavřu na chvíli oči, abych mohl přemýšlet, jak vyřešit situaci s Mikulášem, ale povede se mi konečně na chvíli usnout, protože se vzbudím před mým domem. Jsem rozbitý víc, než kdybych byl vzhůru.

Rozloučím se s ostatními a vystoupím s Mikym, který mi pomůže vytáhnout věci z kufru. Přede dveřmi je odhodím na chodník a konečně se mu pořádně podívám do očí.

Vykročí ke mně, aby mi nejspíš mohl dát pusu, ale zastavím ho.

„Pamatuješ si na včerejší noc?"

„Cože?"

„Pamatuješ?"

„Jasně, že si pama..." zarazí se a ústa se mu pootevřou. Chvilku mi vydrží opětovat pohled, ale nakonec se obrátí celým tělem bokem ke mně a zahledí se do ulice.

„Takže si vzpomínáš," vydechnu, ale on nijak nereaguje. Je zmrzlý na místě, jako by sám nemohl uvěřit, že ta slova doopravdy řekl. „Myslel jsi to vážně?" Prosím řekni ne, řekni ne, řekni ne.

Všimnu si, že zatne čelisti k sobě, a nakonec se na mě podívá.

„Jo."

Jeho přiznání mnou projede jako nůž. Taky mi mohl lhát, ale to by nesměl být on. Cítím, jak se mi všechno sype pod rukama. Vjedu si rukou do vlasů a pustím se do přecházení sem a tam.

„To se nemělo stát," zamumlám.

„Cože?"

„Nemělo se to stát," vyjeknu hlasitě a on o krok couvne. „Proč... proč jsi mi to sakra neřekl? Ukončili bychom to dřív než... než by to stihlo dojít tak daleko."

Polkne. Dívá se na mě, jako by mě nepoznával. „Nevybíráme si, do koho se zamilujeme, Kenny. Stane se to," řekne klidně. „Nechtěl jsem ti to říct. Choval by ses ke mně naprosto stejně jako k Alešovi. Vyhýbal by ses mi."

„S tím psychopatem se prosím tebe nesrovnávej," utnu ho. „My dva jsme přátelé..."

„Nejsem jen tvůj kamarád." Celou dobu je klidný a vyrovnaný.

Zastavím se na místě. „Já nejsem člověk, který s někým chodí."

„Vážně?" pozdvihne obočí vysoko do čela, jako bych řekl tu největší blbost na světě. „A ty poslední tři měsíce? Jak bys to nazval?"

Zakroutím hlavou. „To nebylo..."

„Chození?" dořekne za mě. „Trávit s tím druhým volný čas, chodit na rande a mí sex... Kenny, chodíme spolu."

Znovu kroutím hlavou. Odmítám si to připustit, i když část mě ví, že má pravdu. Ví to už delší dobu. Proto jsou naši přátele z našeho vztahu tak zmatení. Řekli jsme jim, že spolu nechodíme a při tom to vypadlo, jako naprostý opak.

„Zamiloval ses, Mikuláši," řeknu tiše, ale on mě slyší. „Víš, co to znamená."

„To nemyslíš vážně!" vykřikne a já se od něj odvrátím.

„Nechci být člověk, co ubližuje svému kamarádovi, protože jeho lásku nemůže opětovat."

Vytáhnu klíče z kapsy, popadnu své věci a vejdu do dveří. Na vteřinu ještě zaváhám, že bych se na něj naposledy podíval, ale nedokážu to.

Nejde to. Bolí to.

Mikuláš

Snažím se najít vzduch, který se mi zadrhne v plicích a na malý moment se vyděsím, že bych mohl mít záchvat, ale ne. Je to jen bolest na hrudi, které mi způsobila jeho slova. Po tom, co mě odmítl. Co odešel.

Třesoucí ruce schovám do kapsy kabátu a zírám na dveře, jako by z nich měl každou chvíli vyjít, ale neukáže se. To by bylo moc dokonalé.

Pomalu se vydám zpátky do auta, kde na mě ostatní čekají. Celou tu dobu nás museli pozorovat.

„Řekl jsi mu to?" zeptá se Stáňa jen co zabouchnu dveře od auta.

„Jo," vydechnu a zapnu si pás. Ester se na mě soucitně podívá, jako by věděla, o čem Stáňa mluví. „Jeď prosím tě."

Stáňa přikývne, odlepí auto od krajnice a zařadí se do provozu. Celou dobu věděl, co k němu cítím a nelíbilo se mu to.

Jenže Kenny by se mnou nikdy nebyl, kdyby měl jen tušení. Nikdy by mi nedovolil se k němu přiblížit, nechat na sebe sáhnout... Dnešní okolnosti tomu dostatečně nasvědčují.

Nedošlo mi, proč se chová, tak jak se choval celé dopoledne, ale je to jasné. City nenávidí. Hnusí se mu.

Zasraná huba nevymáchaná.

Musel jsem se ožrat jako dobytek a slova, která jsem mu vždycky říkal jen v duchu, jsem musel říct nahlas. Kdybych se tak blbě neprořekl, nemuselo se nic stát.

„Jak to vzal?" promluví zase Stáňa a koutkem oka mě pozoruje ve zpětném zrcátku.

„Jako Kenny," odseknu.

Je naštvaný. Hodně naštvaný, ale za tu dobu ho znám dobře. Vím, že je naštvaný hlavně na sebe, a ne na mě. Bude se nenávidět za to, že to připustil. On a jeho všechno je má vina.

Blbec!

Proto ho miluju.

„Co se stalo?" zeptá se Daniela, ale já se jen víc zavrtám do sedačky a založím si paže na hrudi.

Musím dát Kennymu za pravdu. Je jeho vina, že jsem se do něj zamiloval.

Kdyby to jen nebyl takový kretén!

Kretén, co se nádherně směje. A když se směje od srdce, nejdou mu vidět oči.

Kretén, kterému na ničem a na nikom nezáleží, krom svých blízkých, pro které by se rozkrájel.

Kretén se sexy zadkem.

Kretén s nádherným uklidňujícím hlasem.

Kretén!

Blbec!

Idiot, do kterého je snadné se zamilovat.

„Porušil jsem dohodu," odpovím Danči na její otázku.