Na Danieliných slovech něco bylo. Jednoduše, jedeme na čtyři dny k Mikymu na chatu mimo město a pořádně si to užijeme.

Mikuláš si půjčí auto své mámy a vyzvedne mě spolu se Stáňou a Dančou před domem. Ostatní dorazí až zítra, takže výhoda pro nás... Dneska se nemusíme skrývat.

Tašku s věcmi už se mi nepovede nacpat do kufru, proto přistane na zadním sedadle mezi Dančou a Stáňou, který mi uvolní místo spolujezdce. Budu tak mít výhled na Mikyho jak řídí a vypadá to vážně divně.

Nikdy jsme spolu autem nejeli, maximálně městskou dopravou, což je v Praze ten nejlepší způsob přepravy. Ale teď? Vyjeveně koukám na Mikyho, jak s rukama na volantu proplouvá mezi auty.

Je to divný.

„Zíráš na mě," obviní mě, když vyjedeme z města. Docela luxusně se v tom jejich velkém fáru rozvaluju. Ani naši takové nemají.

„Jsem si toho vědom," odpovím mu a nohou poklepávám do rytmu s rádiem.

„A nechceš mi prozradit, proč na mě zíráš?" musí se zeptat.

„Ani nechci," uchechtnu se. „Ale kvůli tvým krásným očím... Je to divný!" rozhodím rukama.

„Dobře," přikývne s nechápajícím výrazem. „Zíráš na mě, protože je to divný?" Zamručím na souhlas. „A víš, že to tvé zírání je divné? Ani mě nesvlékáš očima. Jen zíráš a to je..."

„Divné?" pomůžu mu a oba se rozesmějeme. Stáňa s Dančou zrovna rozebírají, co si dáme dneska na večeři, protože i když se mu míchaná vajíčka u nás nepovedla, Daniela zjistila, že je v kuchyni mistr.

„Tak to konečně vyklop. Co je divné?" mrkne na mě Miky než se zase věnuje soustředění při řízení.

Znovu rozhodím rukama, jako bych chtěl obejmou celý vnitřek auta a nechtěně ho praštím do ramene. „Ty, my, tohle... Ty za volantem," blekotám. „Ještě si nejsem jistý, jestli je to vzrušující nebo děsivé. Ani jsem nevěděl, že máš řidičák."

„Jsme na cestě půl hodiny," promluví Danča. Když jsem předvedl tak dramatické gesto, se Stáňou nám najednou věnují pozornost. „A oni už se baví o sexu."

„Mě spíš udivuje," řekne Stáňa. „Že tebe to pořád překvapuje. Myslel jsem, že s tím spustí hned, když Kenny nasedl do auta."

„Nedělej se," pocuchá mě Miky ve vlasech a ty dva na zadních sedačkách ignoruje. „Přijde ti to sexy."

„Tak hlavně koukej na cestu," odstrčím jeho ruku a on se jen zakření.

Než dorazíme na místo, všechny přesvědčím, proč je rizoto na večeři ta nejlepší volba. Mikuláš po mě hodí vražedný pohled, ale utnu ho tím, že to nejsou těstoviny.

Projíždíme mezi několika malými chatkami, až zastavíme na příjezdové cestě u jedné, která rozhodně malá není.

„To není chata," podívám se na Mikyho veselý obličej. „To je vaše další vila."

„Nepřeháněj," potřese hlavou a vystoupí z auta. S Dančou na ten obří dřevěný barák chvilku zíráme s otevřenou pusou, než vystoupíme a pobereme věci z kufru. Stáňova máma nám nabalila dost jídla pro celý maturitní ročník na týden.

Když vejdeme, nečeká nás předsíň, ale ihned se ocitáme v obýváku společně s kuchyní. Není nijak velká, ale uprostřed stojí bar s několika stoličkami. Hned se zaplní pod náporem tašek s jídlem a Stáňa vytahuje vše, co je potřeba dát do lednice, včetně alkoholu.

V obýváku je velký šedý gauč, na který se bez problému vejde deset lidí a ani se nemusí dotýkat. Ne jako u nás. V rohu obýváku si všimnu několika křesel před krbem a taky malého klavíru u zdi vedle dveří na terasu.

„Je to vila," řeknu Danči, která se taky rozhlíží kolem.

Vedle hlavních dveří si pověsím kabát na věšák a skopnu boty z nohou.

„Vy dva si můžete vzít můj pokoj," kývne Miky na Stáňu. „My si vezmeme mámin."

Se svou taškou následuji Mikyho do schodů, kde projdeme chodbou až k posledním dveřím.

„Obvykle ten pokoj zůstává zamčený," řekne Miky, když vejdeme dovnitř. „Normálně sem nikoho nepouštím, ale je to jediný pokoj s vlastní koupelnou," kývne k bílým dveřím v rohu místnosti a shodí tašku z ramene na podlahu. „Říkal jsem si, že bys mohl být rád. Ostatní se budou dělit o koupelnu v chodbě a dole v patře."

Tři koupelny v malé chatě? Proč jen mě to nepřekvapuje. Mikyho rodina je zazobaná.

Odhodím tašku vedle té jeho a svalím se do velké postele s bílým povlečením. „Co dneska budeme dělat?"

Miky jen pokrčí rameny. „Nic," a rozepne svou tašku, aby si mohl vybalit.

„Nic?" pozdvihnu jedno obočí.

„Nic," uchechtne se. Natáhnu ruku, chytím ho za lem kalhot a stáhnu do postele vedle sebe.

„A můžeme to nic dělat bez oblečení?" zavrním mu do ucha a spojím naše rty. Ihned mi vyjde vstříc a propleteme se jazyky. Mikyho ruka mi vjede do vlasů a já se k němu natisknu hrudí. Dlaní přejíždím po jeho boku, abych si mohl vychutnat tu chvíli, která bohužel trvá až příliš krátce.

„Ehm..." odkašle si Stáňa ve dveřích a s Mikym se od sebe odtrhneme. „Kde jsou klíče od tvého pokoje?" Svalím se hlavou na polštář a Miky se zvedne, aby mu mohl jít odemknout. Až se sem vrátí, ta ložnice zůstane zamčená. Odmítám si kazit výlet rušivými elementy.

Nakonec se zvednu a dám se do vybalování. Několik minut mi to zabere a Miky už se za mnou nevrátí, proto se dám na průzkum domu, ale v horním patře je jen jedna koupelna se sprchou a další tři volné pokoje, které obsadí zítřejší nájezdníci.

Sejdu schody, abych si mohl udělat čaj, ale dojde mi, že jsem si ho nevzal. Proto mě mile překvapí, když na lince v kuchyni najdu krabičku s šalvějovým čajem.

„Je to on?" ozve se za mnou Miky a ukáže na čaj, který držím v ruce. „Dost blbě se shání. Není v každém obchodě."

„Taky si ho objednávám z netu," usměju se a v duchu se zatetelím blahem, že Miky ví, jaký čaj piju. „Díky, zapomněl jsem ho doma."

Miky napustí vodu do konvice a já podle jeho navigace najdu hrnky a kávu. To už se k nám přidá Daniela se Stáňou a vymýšlejí program na večer. Já navrhuji pokračovat v maratonu Saw, kde jsme u třetího dílu všichni usnuli.

„Ses posral?" vykřikne Danča. „Tady na samotě u lesa a ty se chceš dívat na horor? Ani smykem, kámo."

Rozesměje mě, když se k ní Miky přidá. „To jsi takový strašpytel?" zavrním mu do ucha a s hrnkem čaje dojdu na sedačku v obýváku.

„Můžeme si zahrát karty," navrhne Miky a se svou kávou se posadí vedle mě. Na to mu Danča něco neurčitého zabručí, takže hádám, že ne.

Stáňa – suverén – vezme věc do vlastních rukou, zapne playstation a pustí Sonic racing. Jeden ovladač podá Danči, s druhým se usadí vedle ní a odloží nohy na stolek.

„To nebyl dobrý nápad," uchechtnu se do svého čaje. Stáňa neví, s čím si zahrává.

„Nevím jak vy, ale já si takhle představuju prázdniny," podotkne, a ještě víc se zavrtá do sedačky.

Musím se smát, když Daniela vyhraje už asi třetí závod, a to se značným předstihem oproti Stáňovi.

„Ty jsi bestie jedna krňavá," řekne jí Stáňa, ale směje se od ucha k uchu a vlepí jí pusu do vlasů. „Radši uvařím večeři," prohlásí rezignovaně a zamíří do kuchyně.

Danča mi podá ovladač, ale já jen kroutím hlavou. S ní už nikdy nehraju. Člověk nad ní nemá šanci vyhrát. Mikuláš jí ho vytrhne z ruky a všem nám předvede, jak se to nemá dělat.

To už se válím smíchy na sedačce, ale přece jen se mu povede ji jednou porazit. Jejími slovy – čekala na něj.

„Nedáme si víno?" zeptá se Danča.

„A víš, že bys pak neměla řídit," zakřením se.

„Alespoň budou mít nějakou šanci, mě porazit," opětuje mi úsměv a zvesela nadskočí. Zase nad Mikym vyhrála.

„Asi jsem toho udělal moc," ozve se Stáňa z kuchyně. „Nějak jsem to neodhadl."

Všichni se jako na povel zvedneme a jdeme si nabrat talíř rizota. Usadíme se zpátky na sedačku, krom mě. Já jsem zvyklý jíst na zemi u konferenčního stolku a samozřejmě se to neobejde bez připomínek.

„Jako fakt?" zakroutí Miky očima, když se opřu o gauč.

„Jsem zvyklý," pokrčím rameny a pustím se do jídla.

Po večeři umyjeme s Mikulášem nádobí. Stáňa se to chystal udělat, ale uzemním ho, že vařil.

Z lednice vytáhnu červené víno, Miky vezme čtyři skleničky a pak si jen všichni povídáme. S Dančou nikdo z nás hrát nechce, a tak se nám její postavička na obrazovce vysmívá.

„Hele, a můžu využít vanu, kterou máte s Kennym v koupelně?" zeptá se Stáňa Mikyho.

„Ne," vysměje se mu a kroutí hlavou.

„My máme vanu?" vytřeštím na něj oči a on se jen zakření.

„A jéje," povzdychne si Danča, která už vidí, jak se mi v hlavě točí všechna kolečka.

„Páni, to už je hodin," kouknu na neexistující hodinky na zápěstí a hlasitě zívnu.

„Není ani devět," ožene se po mě Daniela polštářem a směje se mi.

„Mám po večerníčku," bráním se. Vezmu zpola vypitou skleničku s vínem a rozběhnu se ke schodům.

„Kam tak letíš?" křičí na mě Miky.

„Děti se musí před spaním vykoupat," houknu, ale až na smích, který se rozléhá chodbou, nic jiného neslyším. Zavřu za sebou dveře do pokoje a vejdu do koupelny.

Vana!

Mám chuť si před ní kleknout a uctívat ji jako bohyni. Pro někoho, kdo vanu zbožňuje, ale celý život je odkázaný jen na sprchový kout je tohle vyloženě požehnání.

Víno odložím na její okraj a napustím horkou vodu. Ve skříňce najdu i pěnu do koupele s vůní levandule. Tím rozhodně šetřit nebudu.

O deset minut později mě najde Miky, jak relaxuju v horké vodě se skleničkou vína v ruce a s puštěnou hudbou na telefonu.

„Takže ty máš rád vanu?" zeptá se s úsměvem na rtech. Na mě musí být pohled. „Voní to tady jako v čajovně."

„Ukradl jsem tvé mámě spoustu pěny do koupele," uchechtnu se a zvednu do ruky bublinky, které ne a ne vyprchat.

Miky za sebou zabouchne dveře do koupelny a svlékne se. Celou dobu ho upřeně pozoruji s přimhouřenýma očima a když se konečně dostane z trenýrek a bez zeptání vleze ke mně do vany, nemůžu to rozdýchat. Pořád nedokážu vstřebat, jak úchvatné má tělo, a to ho znám do nejmenších detailů. Jenže vždycky mi to vyrazí dech.

Roztáhnu nohy, mezi které se usadí a zády se opře o mou hruď. Vezme si mou skleničku vína a napije se. Chvíli jen v tichosti sedíme. Bezmyšlenkovitě mi krouží palcem po stehně a já ho pohladím po pažích.

„Děje se něco?" zeptám se se rty přitisknutými na jeho rameni.

„Ani ne," povzdychne si. „Jen přemýšlím."

„A o čem?" přejedu konečky prstů po jeho hrudi.

„O Vánocích, o mámě, o Lucii. Víš, že se mi omluvila?" natočí ke mně obličej.

„Věřil bych tomu, když se u vás objevila po tom, co jí to máma zakázala, dokud to neudělá."

Odfrkne si. „Kdyby to tak myslela upřímně, dál bych to neřešil. Měl jsi vidět, jak se tvářila, když jsem šel na Vánoce na noc k tobě. Držela hubu jen kvůli mámě."

„Testoval jsi ji?" rukou mu vjedu do vlasů a přitisknu ho tak víc ke své hrudi.

„Hm," zamručí, ale dál nic neřekne.

„Víš," spustím opatrně. „Pokud bys chtěl méně starostí. Méně mě. Můžeme to utnout."

„Cože?" znovu se ke mně natočí a celé jeho tělo ztuhne. „Ty to chceš mezi námi ukončit?"

Jen pokrčím rameny. „Vždyť kolik problémů ti způsobuju? No uznej... kdyby nebylo mě, nic z toho bys nikdy nemusel řešit."

„Myslíš podporu mámy?" odvětí. „To je jen díky tobě. Nejsem si jistý, jak by to dopadlo, kdyby byl po mém boku jiný kluk. Tebe má ráda."

„Nejde jen o to. Já... myslím, že tě využívám až moc," řeknu mu, co mě v poslední době trápí. Od té doby, co to Stáňa vyslovil se tím užírám.

„Beru ti tvou volnost, všechen tvůj volný čas. Zaobíráš se mými problémy a tím myslím hlavně drama s mou rodinou a Alešem. Měli jsme se jen bavit. Mít sex, a přitom to hodně připomíná..."

„Chození?" dokončí za mě.

„Zamotali jsme se do toho víc, než jsme měli," obejmu ho kolem krku. Mám strach, že by to mohlo být naposledy. „Ani naši kamarádi našemu vztahu nerozumí, a to o něm ví přesně tolik, co my."

„To máš asi pravdu," chytí mě za paže, kterými ho objímám. Opřu si tvář o jeho vlasy a zachytím lehce jeho vůni, jinak se kolem nás vznáší oblak levandule. „Ale já náš vztah zbožňuju. Je divný a ujetý. Přesně jako my dva. Je mi u prdele, co si o tom ostatní myslí. My pravdu známe. Jsem takhle... spokojený. Jestli to můžu říct."

„Můžeš," přikývnu. Taky se tak cítím.

„Ale pokud to chceš ukončit, protože ses třeba... zamiloval?" odmlčí se.

„Nestydíš se mluvit takhle sprostě?" plácnu ho po hrudi a několik kapek vody tak dopadne na náš obličej. „Hele, není to tak že by mi na tobě nezáleželo. Mám tě rád. V tom největším přátelském smyslu. A protože tě mám rád, napadlo mě to ukončit, abych toho na tebe tolik nenakládal. Abych ti nekomplikoval život."

„Takže to ukončit nechceš?" zeptá se a jeho tělo se uvolní od napětí. Jako by se mu ulevilo.

„Jasně, že ne," řeknu rozhodně. „Spal jsi se sebou někdy? Těžko se mi za tebe bude shánět náhrada, až tě přestanu bavit."

„Možná až si oblíkneš ty dámské šaty a zakryješ tak svůj sexy zadek," uchechtne se.

„Bože," zasténám a kousnu ho do ucha až sebou trhne, „Proč ze mě všichni děláte transgendera?"

„U tebe by mě nic nepřekvapilo."

Oba se odmlčíme. Líbí se mi váha jeho těla na mém. Vůbec nemám chuť se odtud zvedat i když mé rozmočené prsty mluví jinak. Miky je na tom nejspíš podobně, protože se spolu se mnou sesune hlouběji pod vodu, až mu sahá ke krku a pohodlněji se na mě uvelebí.

„Můžu říct něco co tě možná naštve?" ozve se do ticha.

„U tebe se mi to ještě nestalo, tak to zkus."

„Tví rodiče jsou kreténi," řekne a já nakrčím čelo. „Možná, že v jejich očích nejsi hoden lásky, ale nikdo jiný si to rozhodně nemyslí. Nezaslouží si tě, protože i přes to všechno, co sis prožil jsi skvělý. Zasloužíš si být šťastný."

„To mi hodně připomíná bráchova slova," namítnu, ale zesílím stisk kolem jeho hrudi. Možná má pravdu. Možná mají pravdu oba a já si zasloužím být šťastný, ale ještě nejsem připravený postavit se čelem svým pocitům. Nikdy nemám z ničeho radost, protože s radostí je i smutek. A s láskou jen utrpení. Jediné, čemu dávám volný průchod je vztek. Toho jsem v sobě za ty roky nahromadil až moc. Málem mě položilo, když jsem viděl Mikyho líbat Irenu. To že mě pak Aleš nachytal nepřipraveného a v šoku z té žárlivosti, je jen moje vina. Ale poučil jsem se. A už se mi to víckrát nestane.

Proto jen políbím Mikyho do vlasů.