Nevěřícně zírám do obličeje ženy, která mě porodila. Za ty tři roky, co jsem jí neviděl se vůbec nezměnila. Usmívá se na mě, jako na sluníčko, jako by ty roky mlčení neexistovaly. Najednou se mi před očima mihne chvíle, kdy jsem od nich odešel. Tehdy jsem v tom domě nechal celý svůj dosavadní život a až Denny mi některé mé věci přivezl, protože já se jim bál a taky odmítal podívat do očí.

Nejsem moc překvapený, že ji tady vidím. Dennyho chodí navštěvovat často, ale vždycky mi napíše, že tady je a pak, že odešla a já se tak mohl vrátit domů, aniž bych ji potkal.

Dneska mi ale nenapsal.

Na zádech ucítím Mikyho ruku, která mě vytrhne z toho šoku a vrátí mě tak zpátky na zem.

„Mami," prolomí Denny dusno, které jsme svým příchodem udělali. „To je Miky. Kennyho... přítel," řekne, jako by nevěděl, jako ho před ní správně definovat.

„Moc ráda tě poznávám," usměje se na něj a mě tím totálně vytočí. Svůj vztek si ale vybiju na Dennym.

„To jsi mi nemohl napsat, že tady bude?" vyštěknu.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat," odpoví Denny svým nohám, jako by se mi bál podívat do očí. Moc dobře věděl, že to tak dopadne, když se s ní setkám, ale stejně to připustil. „Nečekal jsem, že se vrátíte tak brzo."

„Máš mi napsat pokaždé. Taková byla dohoda!" zakřičím a udělám krok vpřed, ale Miky mě chytí za mou ruku, kterou mám zaťatou v pěst a zastaví mě, abych Dennyho náhodou nepraštil. Což jsem možná udělat chtěl. Já totiž na rozdíl od něj své slovo plním a on mě teď namíchnul.

„Přišla jen na návštěvu. Probírali jsme Vánoce," pokouší se bránit Denny. Jen nevím, jestli brání sebe, nebo ji.

„Minimálně stokrát jsem ti říkal, že ji nechci vidět," nesnažím se mírnit svůj řev. „To mi děláš schválně?"

„Hele," řekne klidně, aby trochu zmírnil můj vztek, ale už to na mě nefunguje. „Co kdybychom si všichni sedli, udělám nám čaj a můžeme si v klidu pro..."

„Odcházím," přeruším ho a otočím se na patě zády k nim.

„Ken-mine, prosím," promluví na mě ona a já se zastavím. Její hlas na mě má pořád stejný účinek, jako měl v dětství. Vždy, když jsem se ztratil v obchodě – a to se mi dělo často – stačilo ji jen zaslechnout a vždycky jsem se k ní rozběhl. Protože to byla máma. Byla moje bezpečí. Můj domov. Moje všechno.

Teď? Automatická reakce těla na blbý zvyk.

„Chci si jen promluvit. Hlavně se chci..."

„Nemám zájem," odseknu a opustím náš byt.

„Mikuláši," zaslechnu Dennyho, když sbíhám schody.

„Postarám se o něj," řekne Miky a jeho kroky následují ty mé z našeho domu. Netuším, proč by se o mě chtěl starat. Až na ten vztek, který mnou lomcuje jsem úplně v pohodě. Chci se jen dostat co nejdál od ní.

Jsem v pohodě.

Jsem v pohodě.

Jsem v pohodě!

Jdu rychlým krokem, ani nevím kam. Chci pryč, od všech těch pocitů, které mě zaplavily, když jsem ji viděl. Nejčastěji se ozývá bolest, a to je něco, co jsem si slíbil, že už nikdy neucítím. Jako bych měl mezi lopatkami zabodnutý nůž a každým mým dalším nádechem se jen víc a víc noří do mého těla.

„Kene stůj," zaslechnu za sebou Mikyho, ale nemůžu se zastavit. Jinak mě bolest dožene a já bych se složil, jako tenkrát.

Veškerá fyzická bolest může jít k šípku. Ta na duši je mnohonásobně horší.

„Kenny, no tak," tentokrát mě Miky chytí za paži a přiměje mě zastavit. Zhluboka dýchám, aby to bylo snesitelnější, ale pomůže mi až Mikyho náruč. Když mě obejme, jako by mi tím ze zad vytáhl ten pomyslný nůž.

Zabořím hlavu do ohbí jeho krku a chytím ho za klopy kabátu, aby mě nepouštěl. Sám nevím, co se to se mnou děje, ale momentálně jsem vděčný, že mě drží.

Po pár minutách se trochu uklidním a Miky nás nasměruje k nedaleké lavičce na kterou se usadíme. Konečně se mi podaří se zorientovat a dojde mi, že jsme došli až k nedalekému parku, několik stanic tramvají od našeho domu.

„Dobrý?" zeptá se a chytne mě za ruku.

Zavřu oči a zakroutím hlavou. „Nevím. Jsem prostě... v šoku, nebo co," přiznám mu a on mě víc stiskne. Párkrát se zhluboka nadechnu, než se odvážím znovu promluvit. „Neviděl jsem jí tři roky. Ani jsem ji nechtěl vidět. A ona se na mě usmívala jakoby nic. Nasralo mě to."

Miky mi palcem přejede po hřbetu ruky a já sebou škubnu. Zase musel být svědkem mého rodinného dramatu. Možná je to kámoš, ale existují věci, které o mě neví ani Daniela nebo Ondra.

„Omluvám se, že jsi byl zase svědkem mých problémů," vydechnu, ale nepodívám se na něj. „V poslední době toho na tebe házím dost a mrzí mě to."

„To nevadí. Jsi přece můj... kámoš?" uchechtne se, jako by chtěl říct něco jiného. Třeba přítel, ale na poslední chvíli to změnil.

„Jo, jsme přátelé," ujistím ho a zamračím se na naše propletené ruce. Proč mi všechno, co spolu děláme, jak se dotýkáme, přijde tak přirozené? „Kámoši, co mají skvělý sex."

„To je bez debat," usměje se, ale nakonec zvážní. „Nejspíš o tom nechceš mluvit, ale promiň, jsem zvědavý," zaměří se na můj obličej a já se odvrátím. „Co se mezi vámi stalo? Pochopil jsem, že tě vyhodili z domu kvůli orientaci, ale tvoje máma se snaží s tebou zase navázat vztah a já to asi nechápu."

Povzdychnu si. „Co nechápeš?"

„Proč to nechceš."

Zahledím se do okolí parku, kde zahlídnu pár mamin, co si vyšly na procházku s kočárky, a i nějací důchodci se svými mazlíčky, kteří potřebují vyvenčit. Že na jedné z laviček sedí dva kluci a drží se za ruce je všem kolemjdoucím naprosto ukradené. To se mi na Praze asi líbí nejvíc. Všem je to jedno. Každý si jen hledí svého.

„Postřehl jsi někdy, že s Dennym mluvíme třemi jazyky?" zeptám se ho. Ani nevím, proč mě to napadlo. Ve škole jsem se o tom nikomu nezmínil. Jediné, co všichni vědí je, že anglicky mluvím dobře, ale že mluvím plynně?

„Česky, anglicky a..."

„Korejsky," dořeknu za něj a on vykulí oči.

„Ale... říkal jsi..."

„Já vím," povzdychnu si. „Říkal jsem, že korejsky nemluvím, ale bohužel... Táta učí koreanistiku na vejšce a je vyloženě pyšný na svůj původ. Jeho a mámu seznámila dohazovačka. Věřil bys tomu? Táta je šíleně zaujatý tradicemi. U nás doma se jinak než anglicky nebo korejsky nemluvilo, a to se oba narodili tady. Česky jsem se naučil z televize a od bráchy. Později taky ve školce. Dennymu bylo osm, když jsem se narodil," vyprávím a ani nevím proč vlastně. Možná kvůli jeho očím které, ze mě vždycky všechno dostanou, nebo proto, že je to Miky. Jemu můžu říct všechno.

„Už od malička jsem poslouchal slova typu, proč nejsi jako Den-min? Měl bys být víc, jako Den-min. Měl by ses víc snažit, jako Den-min. A já to dělal. Snažil se," sklopím hlavu, aby neviděl, jak moc mě jejich slova zraňovala.

„V šesti jsem se naučil hrát na piano, protože to dělal i Denny. A v osmi přidal cello, protože to Denny zase nedělal a já se měl přece snažit být jako on, ne-li lepší. Šachy mi nikdy nešli a celkově jsem postrádal jeho logické uvažování, ale za to jsem měl talent na hudbu. Dělal jsem naprosto všechno, co se ode mě chtělo. Úplně všechno." Zamračím se nad tou vzpomínkou, kdy jsem seděl u piana po rodinné večeři a zrovna hrál Menuet od Bacha. Otec se na mě podíval a nesouhlasně kroutil hlavou, než mi vyjmenoval, kolik chyb jsem vlastně udělal počínaje tím, jak sedím. Nikdy to pro něj nebylo dost perfektní i když jiní tvrdili opak.

„To že jsem gay mi začalo docházet někdy ve čtrnácti. O rok později mě políbil jeden kámoš na rozlučkové oslavě se základkou. Bylo to velmi nečekané. Nejspíš se taky hledal a když to udělal, jen jsem na něj šokovaně zíral, protože mě to vážně překvapilo. Jenže on si to bohužel přebral po svém a já ani neměl čas mu říct, že je to v pohodě, že se mi to vlastně líbilo, jak rychle zdrhal," zasměju se.

„U nás doma jsme nikdy o holkách ani o sexu nemluvili. Naši jsou v tomhle dost prudérní, jako by sex bylo sprosté slovo. Proto jsem ani nevěděl, co od nich můžu očekávat za reakci, až jim řeknu, že se mi líbí kluci. Mohlo mi to dojít. Táta se vždycky víc zajímal o to, co si o něm myslí ostatní a teplej syn není něco, čím by se chtěl chlubit.

I tak jsem se celý první ročník na střední snažil, abych byl ve všem nejlepší. Měl jsem výborné známky, na klavír jsem válel a měl za sebou i několik koncertů, které mi táta domluvil, před svými kolegy. Lucii by se tam líbilo.

Na konci prváku jsem se k tomu dokopal. Musel jsem to udělat, protože mě to neskutečně ovlivňovalo. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Pořád bych byl nejlepší. Když jsem to zvládal rok jako gay, kdy to o mě nikdo nevěděl, můžu být pořád stejný, jen už bych nemusel lhát.

Naši si zakládali na rodinných večeřích a v ten den, kdy jsem jim to chtěl říct jsem celou dobu vedl konverzaci jako robot. Uvnitř hlavy jsem ale křičel ‚jsem gay, jsem gay'. Až jsem to nakonec řekl nahlas. Oba na mě zírali, jako by mi nebylo rozumět, tak jsem to zopakoval, a dokonce se i omluvil. ‚Omlouvám se, ale jsem gay' a jejich prvotní reakce byl smích, protože to je přece vtip, že jo. Začala ho máma a táta se k ní přidal, ale přestali s tím, když si všimli, že já se nesměju. Myslel jsem to vážně. A tím to všechno skončilo a začalo."

Mikuláš celou dobu jen sedí beze slova a dívá se mi do tváře. Nejsem schopný mu pohled opětovat. Vezme mou ruku do obou svých dlaní, zapře se lokty o kolena a přitiskne ji ke své tváři. Ví, že jsem ještě neskončil, protože to hlavní nebylo řečeno. Jen se potřebuju nadechnout a trochu si to urovnat v hlavě. Poprat se s tím.

„Hodinu jsem poslouchal nadávky. Urážky. Sledoval jak se jim na tváři mícha znechucení se vztekem. Celou tu dobu jsem se rozpadal na malé kousíčky, ale bylo jim to jedno. Všechny slova, které si myslíš, že by ti rodiče nikdy neřekli, protože tě milují... všechno jsem si vyslechl. Hanba rodiny, nechutný, odporný, nevděčný.

Nakonec se otec podíval na mámu a zeptal se jí, kde udělali chybu? Ona na mě jen koukala, jako bych byl obtížný hmyz, co jim znečišťuje vzduch. Chtělo se mi brečet a zvracet najednou, ale ve chvíli, kdy se jí na to zeptal se ve mně něco probudilo. Vzdor, o kterém jsem ani netušil, že mám. Stál jsem vedle stolu a křičel, že jsem gay od narození a pokud chtějí na někoho házet vinu tak maximálně na tátovu nejrychlejší spermii, čímž jsem mu vpálil do obličeje, že je to jeho vina. Moc se mu to nelíbilo, protože to, co přišlo pak, nečekal nikdo z nás. Ani on ne.

Najednou jsem nestál vedle stolu, ale narazil do zdi, na které viselo zrcadlo a zhroutil se na podlahu. Čelist mě bolela od rány, kterou mi dal, ale nic nebylo horší než jejich pohledy, jak šíleně moc se jim hnusí být se mnou v jedné místnosti. Dokonce jsem ani necítil to zrcadlo, které se na mě zřítilo, ani všechny ty střepy v zádech. Tak moc to... tak moc..." zadrhne se mi hlas až si musím odkašlat.

„Pak už se jen pamatuju, jak jsem klepal na Dennyho dveře od bytu. Ani nevím, jestli jsem k němu šel, běžel nebo jel hromadnou dopravou, ale musel na mě být vážně pohled. Ve chvíli, kdy mě viděl, na nic nečekal a zavolal záchranku, kde mi pak v nemocnici celou noc vytahovali střepy ze zad. Denny byl celou dobu se mnou a držel mě za ruku. Neodvrátil se, když jsem mu řekl, co se stalo. Jen tam byl.

Později u našich vyzvedl několik mých věcí a několik měsíců s nimi nemluvil. Já byl skoro celé léto dost v hajzlu. Nejedl jsem, nechodil ven a snažil se přestat být gay, abych se mohl vrátit domů. Ale nakonec jsem se sebral. Řekl si, že na ně seru stejně, jako oni na mě. Našel jsem si práci, abych mohl Dennymu pomáhat doma i když to po mě nikdy nechtěl, koupil si tu nejšílenější barvu na vlasy, jakou jsem v obchodě viděl a na YouTube si našel videa, jak používat make-up. Stal jsem se novým člověkem, abych zakryl ten fakt, že se ke mně rodiče otočili zády.

Proto je nechci ani vidět," podívám se Mikulášovi konečně do očí. „Sám sobě jsem si slíbil, že si nikdy nikoho nepřipustím k tělu, aby mi nemohl ublížit tak, jako to udělali oni. Možná to nejde poznat, ale nejsem natolik odolný, abych tu bolest zažíval znovu."

Miky mě pohladí po ruce, ale nepřestáváme si koukat do očí. Nemám tušení, na co zrovna myslí, ale možná to ani nechci vědět. Kdo ví, co by z něj mohlo vypadnout, kdybych se zeptal.

„Rodiče by se nikdy neměli zachovat ke svému dítěti tak, jako to udělali ti tví. Byla to od nich velká rána pod pás, ale nemůžeš házet všechny na stejnou hromadu. Ne všichni ti chtějí ublížit."

Pokrčím rameny. „Nemám v plánu to zjišťovat," odseknu.

Miky na mě přimhouří oči, jako by se se mnou chtěl dohadovat, ale nakonec si jen oddechne a zakroutí hlavou. Zvedne se z lavičky a mě vytáhne na nohy sebou.

„Když už nebude sex, tak alespoň něco podnikneme," řekne a oči mu šibalsky zajiskří. Zavede nás na tramvajovou zastávku a nastoupíme směrem do centra.

Celou cestu mlčíme. Už mu nemám co říct. Vyžvanil jsem mu každou část svého života a já na rozdíl od něj vím jen to, že má astma, jeho sestra je kráva a fotí umělecké fotky.

Dojde mi, co má v plánu, když vystoupíme na Václaváku a proplétáme se davy lidí kolem vánočních stánků.

„Dáš si punč?" otočí se na mě s úsměvem a já nemám to srdce ho odmítnout.

S punčem v ruce pokračujeme dál do centra města. Jdeme uličkami, narážíme do lidí a zastavíme snad u každého stánku, který se nám připlete do cesty. Povídáme si o všem možném. Hlavně spíš vtipkujeme a Mikymu celou dobu svítí oči nadšením. Jeho oblibu ve Vánoce nejde nevidět.

Dojdeme až na Staromák, kde je hlava na hlavě, ale ani jednomu z nás to nevadí. Nikam nespěcháme, proto se necháme pomalým krokem unášet davem a zastavíme až pod rozsvíceným několika metrovým vánočním stromkem uprostřed náměstí, kde si uděláme společnou fotku.

Když cvaknu spoušť na foťáku, ucítím na tváři Mikyho rty a zakřením se. Podívám se mu do očí a s úsměvem od ucha k uchu se políbíme pod vánoční stromkem na Staromáku uprostřed hromady lidí. S telefonem v ruce, pořád nataženým před našimi obličeji stisknu několikrát spoušť.

„Škoda, že to nemůžeme nikam zveřejnit," zahledí se mi Miky přes rameno na můj telefon, když si prohlížím naše společné fotky. „Kupodivu nám to sluší."

„Jsme nechutně roztomilý," zakřením se a ukážu na fotku, kde se smějeme tomu druhému do úst. Najdu i jednu, kterou zveřejnit můžeme, protože jen stojíme vedle sebe a smějeme se do objektivu. „Tuhle můžu?" zeptám se a on přikývne.

„Jsi nějak moc zainteresovaný na sociální sítě," vysměje se mi, když ho označím v příspěvku s komentářem náhoda jedna k milionu. Podle ostatních jsem doma s rodinou.

„Rád s lidmi sdílím svůj život." Chytnu ho za ruku a pokoušíme se dostat na druhou stranu náměstí, pod orloj, která bude každou chvíli odbíjet. „Když jsi gay máš styl a hraješ v kapele, z nějakého důvodu jsou tvou osobou posedlí. Jen si počkej, do hodiny tam bude přes pět set lajků s komentáři, jak sexy mám přítele."

„Ještě, že všichni ví, jak jasný jsem heterák."

„Lidi, co nás znají si nebudou myslet, že spolu chodíme, to se neboj. Pak jim napíšu, že bohužel spolu nechodíme, ale pro ženské pokolení jsi volný."

„Blbče," zakroutí hlavou, ale usměje se a já mu vlepím rychlou pusu na rty.

„To jsem celý já."

Počkáme si na odbíjení orloje a vyrazíme dál po turistické cestě směrem na Karlův most. Než tam dojdeme, směju se jako blázen, protože jsem měl pravdu. Několik lidí na Instagramu mi vážně pochválí mého sexy „přítele". Napíšu jim, že to můj přítel doopravdy není, ale připojím několik brečících emotikonů.

Když to Miky uvidí, vytrhne mi telefon z ruky a natlačí na kamennou zeď pod staroměstskou mosteckou věží, kde mě políbí tak náruživě, až mě z toho brní rty.

„Takže nejsem?" pozdvihne obočí, když ho bez dechu sleduju.

„Měl jsem zveřejnit tu druhou fotku," usměju se a pak procházíme ruku v ruce po Karlově mostě. Na to že je začátek prosince, a tudíž se od vody táhne studený vítr, je tady až moc lidí.

Znovu vytáhnu telefon, abych nás společně vyfotil, ale tentokrát do mé soukromé galerie. Obejmu Mikyho zezadu a jemně ho kousnu do ucha, když cvakám foťákem. Na všech fotkách se usmívá a mě dojde, že se na žádné své fotce takhle nikdy neusmíval. Alespoň ne na těch, které má zveřejněné. Vypadá na ní fakt dobře, ale hlavně proto, že má krásný úsměv.

Na malé straně zapadneme do jedné malé hospůdky a Miky nám objedná každému drink. Na můj vkus je to tady moc drahé, ale nabídne se, že mě pozve, takže neřeším.

„Děkuji," řeknu po chvíli a nemyslím tím, že zaplatil pití.

„Já taky díky," usměje se. „Dnešek jsem si užil."

„Na to, jak nemám rád Vánoce, to bylo skvělé odpoledne. A večer."

„Taky myslím," skloní pohled ke své vodce s džusem a brčkem zakrouží ve skleničce, až se ozve cinkání ledu o sklo. „Co budeš dělat?"

Povzdychnu si a svým brčkem ho napodobím. „Asi budu muset domů, ale upřímně, nechce se mi. Akorát bychom se s bráchou pohádali a když jsi mě dokázal takhle odreagovat od dnešní katastrofy, nechci si to kazit."

„A nechceš přespat u mě?" navrhne a já nakrčím obočí. Byl jsem u nich jen jednou a nemyslím si, že to dopadlo zrovna nejlíp.

„Nechci být na obtíž," řeknu a Miky zakoulí očima.

„Kenny, kolikrát jsem já přespal u tebe?"

„Prakticky každý víkend," uchechtnu se. „Ale nemyslím tím tebe. Spíš tvoji mámu nebo ségru. Ta se moc netají tím, že mě nesnáší."

„Lucie s námi nebydlí. Mají s Karlem byt na druhé straně Prahy. A i kdyby tam bydlela, tak co? Byl bys tam se mnou."

„Tvá sestra mě nesnáší, protože si myslí, že spolu spíme. A taky má pravdu," potáhnu z brčka svůj gin tonik. „Nechci mezi vámi dělat rozbroje."

„Nikdy jsme spolu neměli dobrý vztah. A od doby, co táta odešel je to ještě horší. Hodně jsem ji nasral, když zjistila, že jsem bisexuál."

„Proto jsi to neřekl mámě?" zeptám se. „Bojíš se, že bude reagovat stejně, jako Lucie? Že bude zklamaná?"

Miky jen přikývne. „Ale i když spolu spíme, jsi můj kámoš. Nechci, abys chodil domů, když se na to necítíš. Navíc, jak jsi sám řekl, máma si tě oblíbila."

„Nic takového jsem neřekl," rozhodím rukama. „To jste řekli vy. Já si s ní jen normálně povídal. Přišla mi milá."

„Oblíbila si tě," uzemní mě. „Nebude jí vadit, když u nás zůstaneš na noc. Navíc jsme nestihli udělat tu věc, kterou jsi mi slíbil odpoledne," zakmitá obočím a já se uchechtnu.

„Souložit pod jednou střechou s tvou mámou? Ty se nezdáš."

„Budeme potichu."

„Sám tomu nevěříš."

Usmějeme se na sebe, protože víme, že je to doopravdy nemožné. Nejen, že nás zaslechli Stáňa s Ondrou, když jsme si to poprvé rozdali v chatce na výletě, ale několikrát na nás bušil Denny přes zeď, ať se trochu krotíme.

„Dobře, tak bez sexu," pokrčí rameny. „Ale pojedeš se mnou na tu chatu po Vánocích a tam si to budeme rozdávat každý den."

Zasténám. „Pořád si nemyslím, že je to dobrý nápad. Sám jsi říkal, že tam bude Robin se Sabinou a David s Vanesou. Samý páry. A i když jsou ty dvě blondýny, nejsou úplně blbý."

„Tak jim řekneme, že spolu spíme."

„A ty jim jako věříš?" povytáhnu jedno obočí. „Říct to klukům bych pochopil, jsou to tví přátelé, ale ty dvě?" Miky si povzdechne. Opře se zády o židli a zahledí se někam za mě. Nevím, co je tam tak zajímavého, že ho to zaujalo. „Podívej, víš že je mi jedno, jestli o nás někdo ví, nebo ne. To, co dělám je jen moje věc. Naše věc. Ale ty nechceš, aby se to vědělo a já to chápu. Doopravdy. Jsem ten poslední člověk na světě, který by tě soudil, že se bojíš to říct rodičům."

Odfrkne si. „Takže podle tebe jsem srab."

„Mikuláši, to jsem nikdy neřekl, tak nepřekrucuj má slova. Ty na rozdíl ode mě nemáš sourozence, který by tě podpořil, kdyby se to u vás doma zvrtlo. Navíc, to ani dělat nemusíš. Jednou si domů přivedeš holku a budete mít krásný hnědooký děti s blonďatými vlasy. Já takové štěstí nemám. Jsem zkrátka čistý gay. Tak proč se trápit nad něčím, co se ani nemusí stát?"

Mikuláš do mě zabodne pohled a zamračí se. Lokty se opře o stůl a propletené ruce si dá před pusu, aby tím dodal na srozuměnou, že se na mě z nějakého důvodu zlobí.

„Dobře. Tak já místo tebe pozvu Irenu," pronese a já se mimoděk zašklebím, aniž bych chtěl. Což mu na tváři vyvolá úsměv. Neřekl jsem mu, že jsem na něj žárlil, když jsem je viděl líbat se na chodbě v Robinově domě. Dokonce se mi to povedlo vytěsnit z hlavy a dával jsem svému chování vinu alkoholu. Ale teď, když si to představím, udělá se mi zle a jemu to dojde. „Taky mi vadí představa, že bys spal s někým jiným," řekne na rovinu. Zakoulím očima, když jen pokrčí rameny, protože na tom přece není nic špatného, že se o něj nechci s nikým dělit.

„Hele, můžu pozvat víc lidí, nejen páry. Místa tam je dost. Jen s tebou chci strávit čas."

„Pozor Mikuláši, začínáš být romantický," uchechtnu se, ale jemu to vtipné nepřijde. „Rozmyslím si to."

Tohle ujištění mu zřejmě stačí, protože dál už mě nepřemlouvá. Vyjdeme do noční Prahy a zamíříme na nejbližší stanici metra, abychom se co nejrychleji dostali k Mikymu domů.

Nejhorší na tom je, že s ním chci taky trávit čas. A to zjištění mě děsí.