Danča s mým návrhem souhlasí. Víc jí udivuje, že já a Miky spolu něco máme, než aby jí děsila společnost Stáni. Možná mě trochu zamrzelo, že se mi sama nesvěřila ohledně jeho nabídek na rande, ale sám mlčím o Mikulášovi. Každý máme své věci, které nikomu neprozrazujeme.

Nepanikaří, ani když u ní doma vybíráme, co si vezme na sebe. Vsadím u ní na klasiku, a tedy džíny a jednu velice hezkou, zato vyzývavou halenku, která jí lehce odhaluje záda i s tetováním malého kolibříka. Takové malé tajemství a vím, že to Stáňu překvapí. Já na rozdíl od ní vsadil na šino kalhoty s vysokým pasem, do kterých jsem zastrčil své pleťové tričko. Miky bude hotový z mého zadku, tím jsem si jistý. Vypěstoval si na něm závislost.

Danča mi i dovolí, abych ji nalíčil. Světe div se, stal se zázrak, ale musím se krotit. Nejdeme na párty, ale na první rande, takže lehce. Trocha make-upu, zvýraznit oči tekutými linkami, jako mám já a upravit ten krátký sestřih.

Oba popadneme své kabáty – protože kdyby si vzala bundu k těm podpatkům, asi bych ji na místě zabil – a krásní jako nikdy vyrazíme na rande.

S kluky se máme sejít v kavárně na Anděli, následuje kino a večeře. Stáňa měl vybrat film. Pokusil se to hodit na mě, ale odpálkoval jsem ho se slovy, že to rande je výhradně kvůli němu, tak ať se činí. Ještě jsem mu poradil, aby to nebyla romantická komedie, nebo cokoli romantického. To bych asi umřel na místě.

Panika se na Daniele projeví, když vejdeme do kavárny a pohled nám padne na kluky, kteří obsadili jeden stůl uprostřed místnosti. Ve chvíli, kdy zahlídne, jak moc jim to sluší se otočí na patě a dá se na útěk. Bohužel nedojde daleko, protože vrazí do mě a já ji tak zastavím. S úsměvem od ucha k uchu, ji koupím kávu a sobě čaj a usadíme se k nim. Oba na sobě mají džíny, bílé triko a sako. Dali si záležet.

„Sekne ti to," houknu Mikymu ho ucha.

„Když už máme to rande," zakření se.

Rozhostí se mezi námi trapné ticho, které nikdo není schopný zaplnit. Jsem expert na to, abych zakecal každou blbost, ale zrovna teď nemůžu na nic přijít a nejraději bych se rozesmál, když vidím, jak na sebe Danča se Stáňou vrhají nervózní pohledy absolutně neschopni ho udržet na tom druhém.

Kopnu Mikyho do bílých tenisek, protože si promne ret, aby smích zamaskoval. Nohu pak nechám na místě a opírám se tak o jeho koleno.

Daniele to samozřejmě neujde, takže se prostě musí zeptat. „Neřekl jsi mi, jak dlouho to trvá?" ukáže na nás dva.

Podívám se na Mikyho, který jen pokrčí rameny.

„Začalo to na Hajdukově párty," prozradím jim nejvíc nezaujatě, jak jen to jde. „Vrhl se na mě v koupelně."

„Do té koupelny jsi doslova vpadl," vysměje se mi Miky.

„Otevřel jsi dveře a já se rozsekal na zemi. Jasně, že jsem tam vpadl. Ale vrhl ses na mě ty," usměju se.

„Kdyby, jste tam nehráli, neudělal bych to."

„A pořád mi budeš vyčítat, že umím zpívat. Všechno je to vlastně moje vina, že jsem tak neodolatelný," drcnu do něj kolenem.

„Je to tvoje vina," přikývne s vážnou tváří, ale jeho oči se smějí. „Ty jsi prostě musel zpívat u toho táboráku, abych se zbláznil."

„Jsme zase u toho. Vrhl ses na mě ty," rozesměju se, když si vzpomenu, jak nasraně vypadal, jen co vešel do chatky, protože jsem ho vzrušil svým zpěvem.

„Co tvá dohoda s bráchou?" zajímá se Danča a já jen pokrčím rameny.

„Dodržuji podmínky."

„Ještě aby ne, když jsi to slíbil," řekne jízlivě.

„Proč mi to zní jako výtka?"

Podívá se na mě, jako by to snad mělo být nad slunce jasné. Jenže není. „Víš moc dobře, proč ti dal ultimátum."

„Takhle kazit rande. Nestydíš se?"

„Každou minutou, každého dne," usměje se, ale do očí ji to nejde. „Ber to vážně. Už ti dal Aleš pokoj?"

Zachmuřím se, když zaslechnu jeho jméno. Miky si všimne, jak se najednou můj postoj změní z uvolněného do napjatého a chytne mě za ruku.

„Ne," ucedím skrz zuby a promnu si zátylek. „Založil si další profil na Facebooku a zase mě bombarduje zprávami. Neměl jsem se na té párty u něj ukazovat," pokrčím rameny. „Můžu si za to sám."

„Podle toho, co vím, za to můžu já," pohladí mě Danča po noze. „Tak promiň. A přestaň se obviňovat. Není tvoje vina, že je to úchyl a nedokáže snést odmítnutí. Pokud Miky udělá svůj coming-out, třeba se uklidní."

Odfrknu si. „A třeba to schytá spolu se mnou," zakroutím hlavou.

„Mrzí mě to," stiskne mi Miky ruku.

„O nic nejde," pokusím se odlehčit situaci, protože Aleš je ta poslední věc, o které chci mluvit. „Vůbec, jsme na rande. Přestaňte řešit moje problémy a budeme se bavit."

„Já jen, aby řeč nestála," usměje se Daniela. „Kdy vás zase uvidím hrát? Fanoušci na Instagramu mě bombardují zprávami, že nemají žádné nové info, ohledně vašeho vystoupení. Pomáhám Kennymu s jeho profilem," dodá na vysvětlenou. „Zveřejňuju jeho fotky, videa a Kenny má dost fanoušků."

„Definuj dost," uchechtnu se.

„Přes sto tisíc ti nepřijde dost?" pozdvihne obočí a já se zašklebím. Přijde mi to číslo přehnané na to, že nemáme nic vlastního a převážně zpíváme jen skladby jiných interpretů.

„Robin nás zase požádal, jestli bychom nezahráli u něj doma," trhnu rameny. „Jen to tentokrát chce udělat ve stylu, že nám nahodí play list. Od ostatních ve škole sbírá písničky, které by chtěli, abychom zahráli. Celkem se toho děsím, ale budeme si z toho moct vybrat, takže snad to nebude taková katastrofa."

„Neznám písničku, kterou bys nedokázal zazpívat," uculí se Danča a mě tím potěší. Já bych jich sice několik našel, ale její podpora je skvělá.

„Jak to vypadá u vás v týmu akvabelek?" otočím se na Stáňu, který do teď nepromluvil ani slovo a on vypráví o závodech, které je čekají. I když každý plave sám za sebe, kopou všichni za jeden tým a navzájem se podporují, což je skvělé. Naší škole už vyhráli několik zlatých i bronzových medailí. On a Miky měli samozřejmě vždy ty zlaté.

Daniela visí na každém jeho slovu, což mi z nějakého důvodu přijde zajímavější než jeho povídání o tréninku. Prostě jen natahuje ruce před sebe a plave vpřed a on při tom dělá, jako by to byla nějaká věda.

Miky se rozesměje, protože si dost hlasitě zívnu, ale neměl jsem v úmyslu přerušit Stáňův monolog. To rande je přece kvůli němu a Danča by měla poznat i tuto jeho stránku.

Naštěstí už je nejvyšší čas vyrazit do kina, abychom stihli promítání. Stáňa vybral nějaký béčkový horor, který je stejně tak strašný, jako se jmenuje. Klaun v kukuřičném poli. Ve chvíli, kdy se máme bát a křičet, já se směju jako blázen. Hlavně když Miky s Dančou hlasitě vyjeknou při lekavé scéně. Vysloužím si tím pěknou ránu pěstí do stehna od Mikyho a naštvaný výraz od Daniely. Ale smát se nepřestanu.

Po filmu nás Miky se Stáňou dovlečou do nedaleké restaurace s posezením venku. Mají zde vyhřívané stojany a terasa je krytá, jen z boků sem fouká chladný vítr.

Miky se mi vysměje, když si objednám těstoviny, protože já skoro nic jiného nejím. On si samozřejmě objedná lososa a tím dostane výtku ode mě. Chudáček si nemůže dát sushi.

Dál se všichni bavíme o filmu, který jsme zrovna viděli a konverzace plyne už takovým samospádem. Všechno je přirozené. Nikdo z nás si na nic nehraje a Danča dokonce ustojí i narážky na dvojité rande. Lehce zčervená, když Stáňa vyjde s pravdou ven a tohle celé, je vlastně jen kvůli němu, protože ho odmítla, ale nekomentuje to. Jen se usměje a pokývá hlavou.

Všichni už máme lehce upito a já nedávám Mikyho letmé doteky pod stolem, tak požádáme o účet. V nejlepším se má přestat a já chci ještě Mikyho ve své posteli.

Co nás ale všechny do jednoho překvapí, je přítomnost Ireny, Sabiny a Ester. Náhoda je vážně svině. Bohužel pro nás postřehnou, že tady sedíme a napadne je pozdravit. Ještě že už jsme na odchodu.

„Ahojte, to je náhoda co?" řekne Sabina. „Co vy tady? Kdybych vás neznala, řekla bych dvojité rande," zasměje se svému vtipu. Jen kdyby věděla.

„Sorry, rádi bychom si pokecali," oslovím je. „Což je lež, ale jsme na odchodu."

„Stejný kretén, jako vždycky co Ken-mine?" osočí se na mě Ester a zakoulí očima. „Chtěli jsme jen pozdravit kluky. Ty se k nim samozřejmě nepočítáš."

Už, už se ji chystám poslat do patřičných míst, ale Stáňa mě předběhne. Všimne si, jak Danča v jejich přítomnosti znejistí a snaží se být neviditelná.

„Pozdravily jste, ale my vážně odcházíme. Pojď zlato," osloví Danielu a pomůže jí do kabátu. „Vezmu tě domů. Čau ve škole," houkne na holky a vezme Danielu kolem ramen.

My s Mikym projdeme kolem holek, kterým klesne čelist až na zem a se zadržujícím smíchem je dohoníme.

„Tak to bylo naprosto boží," rozchechtám se. Stáňa, aniž by pustil Danielu nás vede směrem k metru.

Danča celou cestu ve vlaku nepromluví, ale na zarudlé tváři jí hraje úsměv. Stáňa se předvedl jako džentlmen, který zachránil dámu v nesnázích.

„Doprovodíš ji domů?" zeptám se Stáni, ale mrknu při tom na Mikyho, který mě obejme jednou paží kolem pasu a zlehka mi rty žmoulá ucho. Mám co dělat, abych se udržel na nohou.

Nevím, jestli mi na to odpoví, protože když vlak zastaví na stanici kousek od mého domu, popadnu Mikyho za ruku, zahuhlám rychle čau a vytáhnu ho z vlaku. Skoro se rozběhneme, abychom byli co nejrychleji u mě.

Denny se zmínil, že dneska jsou u Marie, ale pro jistotu zkontroluju obývák a jeho pokoj, jestli tady doopravdy není než se s Mikym, který se mi přisaje ke krku zavřeme u mě v ložnici.

Na předehry už nedbáme. Naše předehra začíná vždy v pondělí ve škole, kdy se navzájem svlékáme očima a píšeme si oplzlé zprávy. Celý týden jsme pak tak nadržení, že se na sebe o víkendu jen vrhneme, aniž bychom se nějak zdržovali laskáním toho druhého. Nevadí mi to.

Nevadí mi, když mě Miky odhodí do postele bez kousku oblečení a s pohledem upřeným na mě se sám svlékne. Svléká se tak pomalu, jak je to jen možné a já při tom pohledu, jak zdržuje šílím.

Nevadí mi, když z mého nočního stolku vytáhne kondom, který si nasadí a přidá k němu lubrikant.

A rozhodně mi nevadí, když mě hrubě otočí na břicho a roztáhne mi nohy.

Mezi půlkami ucítím chladivý gel, když mi prstem vjede do zadku a já mám co dělat, abych se udržel na rukou a nezhroutil se do polštářů.

Jeho prsty vystřídá jeho pták až příliš brzo a najednou je ve mně až po kořen. Zakřičím jak bolestí, tak slastí a on mi nalehne na záda a nasadí zběsilé tempo.

Mezi prsty sevřu prostěradlo a pánví vycházím vstříc jeho pohybům. Na rameni ucítím jeho rty a když nás zvedne z předklonu hlasitě zasténám nad novým úhlem. Paže má obmotané kolem mého těla a já své ruce zvednu za hlavu a zabořím mu je do vlasů, abych našel lepší stabilitu.

S každým dalším přírazem cítím, jak mě unáší dál do hlubin nevědomí. Z té extáze nevnímám okolí. V tuto chvíli je jen on. Jeho hruď na mých zádech. Jeho ruce na mém břiše. Jeho ústa na mém krku. Nedokážu myslet na nic jiného než jen na něj.

Pohybuje boky víc a víc náruživěji a já poznám, že už je skoro na pokraji vyvrcholení, protože mě obemkne prsty a spolu s přírazy pohybuje rukou nahoru a dolů.

V jednu chvíli jsem si užívám ten dokonalý pocit extáze a v té druhé se přehoupnu přes okraj. Vykřiknu slastí a udělám se do Mikyho ruky. Okamžitě mě následuje. Naposledy přirazí a jeho tělo se napne v orgasmu. Ozvěna našich výkřiků se nese místností, když se vyčerpaně svalíme na postel vedle sebe a nemůžeme popadnout dech.

Z nočního stolku vezme ubrousky a utře si do nich ruce. Otočím se na bok a pohladím Mikyho po jeho sexy vypracované hrudi.

Natočí ke mně hlavu a očima zkoumá můj obličej, až se nakonec uchechtne. „Ani v teplácích mi to nepomůže."

„Cože?" podivím se, ale usmívám se taky.

„Jen jsem přemýšlel," mávne rukou do prostoru.

„Ano?"

Pokrčí rameny. „Nechápu, jak jsem se od tebe někdy dokázal držet dál," řekne napůl pobaveně, napůl nevěřícně. „Když jsi v druháku vešel do třídy s růžovými vlasy, doslova jsi mi tím vyrazil dech. Do té doby jsi byl prostě normální zapadající článek ve společnosti. Nenápadný, nevýrazný. A pak najednou taková barevná bomba. Šokovalo mě to. Ale nejvíc mě asi dostalo, jako moc ti to sluší. A teď? O dva roky později se pode mnou svíjíš v orgasmu a já nemůžu uvěřit, že jsme tohle nedělali před tím."

Zapřu si hlavu do dlaně a prstem přejedu po Mikyho těle. „V posteli nám to klape skvěle," dám mu za pravdu. „Navíc to zjištění, že nejsi jen hezká tvářička a sexy tělo? Páni... To šokovalo mě. Jsi fajn kámoš," zakřením se. „Takže se mám přebarvit na růžovo, abys ze mě mohl ještě víc šílet?"

Zamračí se a já se musím kousat do rtu, abych se nesmál. „Až ty bílé vlasy mě přiměly, abych po tobě vyjel," pokrčí rameny, když mi jedno obočí povyskočí do čela. „Ani tepláky mě neusvědčí o tom, jak moc jsi sexy. Možná by sis měl vážně koupit ty šaty. Z nich šílet nebudu."

„Koupím si je jen kvůli tomu, abych ti dokázal opak."

„Rozhodně bys mě dokázal šokovat, to jo," pohladí mě po tváři. „Ale ty mě šokuješ pořád."

„Jo, v tom je moje kouzlo." Nakloním se k jeho ústům a zlehka se o ně otřu. „Stáňa dneska překvapil," řeknu, když se mu uvelebím na hrudi.

„Jak myslíš?"

„Věděl jsem, že je fajn, ale málem jsem mu skočil kolem krku, když před holkami oslovil Danču zlato a vzal ji kolem ramen. Viděl jsi jejich výrazy?"

Vyprskne smíchy. „Huby jim málem vypadly z pantů. Škoda, že jsem to nevyfotil."

„Sakra, to jsme měli udělat. Vyvěsil bych to na školní nástěnku ve třídě."

Miky mi krouží prsty na boku, jako by si ani neuvědomoval, že to dělá. „Víš, že Robin zakázal Ester a Sabině přístup na své večírky?"

„To neudělal," vyhrknu v šoku. „Nechodí náhodou se Sabinou?"

„V létě se rozešli," obeznámí mě se situací, která je mi v celku ukradená. „Nikdo z nás nevěděl, jak moc Daniele ubližují. Věř tomu nebo ne, ale ony jsou doopravdy v pohodě. Vždycky to jsou milé holky. Čas od času nás srala Ester, ale ve finále i ona je fajn. Hodně mě překvapilo, když z tebe v chatce vypadlo, že vlastně Daniele ubližují. Měl jsem za to, že naší třídě se šikana vyhnula, ale..." zhluboka se nadechne. „Rozsekalo nás, co jí Ester na té party provedla. Proto jsme šli do těch oranžových vlasů."

„Taky jste mě přikvapili, když jsem vyšel z koupelny a viděl vás pořád stát na chodbě. Myslel jsem, že budete v trapu a pokračovat v zábavě, ale vy ne. Proto mě napadlo, že byste do toho mohli jít."

„Bylo to naprosto parádní," podívá se mi do očí s úsměvem na tváři a víc mě k sobě natiskne. „Když vešla do třídy a všechny nás viděla... Skvělý pocit. A jak se teprve musela cítit ona?"

„Rád dělám lidem radost," pokrčím rameny a odsunu mu pramen vlasů z očí.

„Jsi skvělý kámoš."

°°°°

Zdál se mi sen. Ten sen byl moc pěkný, kdybych si ovšem pamatoval, o čem byl. Jediné, co mi utkvělo v paměti je, že se mi ten sen moc líbil a cítil jsem se v něm moc dobře.

Nedá se to srovnat s tím, co mě čeká, když se uprostřed noci probudím. Z mého snu mě probudí sípání a lapání po dechu.

Zamžourám do tmy v pokoji a všimnu si Mikyho, který se pokouší vstát z postele. Z hrudi se mu ozývají sípavé zvuky, jako by nemohl dýchat.

„Brouku?" oslovím ho, ale to už padne na podlahu na všechny čtyři. „Mikuláši!" vyděsí mě to. Rozsvítím lampičku na nočním stolku a přiběhnu k němu. On vážně nemůže dýchat. „Co se děje? Co... Co mám dělat?" zpanikařím. To není zrovna pravá chvíle, abych ztratil hlavu.

Mikyho sípání nabírá na intenzitě, ale jeho zrak se upíná na jeho věci, které jsou pohozené na podlaze. Rychle se pro ně natáhnu a podám mu je skoro pod nos.

Hlavně neumři. Hlavně mi tady neumři.

Usilovně přemýšlím, jak se dává první pomoc, kdyby náhodou ztratil vědomí. Záchranka. Musím zavolat záchranku.

Miky prohledává kapsy svého kabátu, ale třesou se mu ruce. Odstrčím ho a pustím se do hledání, i když nevím co. Ať už má v kapsách cokoli, pomůže mu to.

Jenže v tom nejsem o nic lepší. Ruce se mi třesou úplně stejně jako jemu, proto kapsy obrátím naruby a vypadne z nich peněženka, klíče a balíček žvýkaček.

Pohled mi padne na malý modrý inhalátor a v tu ránu mi to sepne. Taky mi to mohlo dojít dřív.

Mikuláš má astmatický záchvat.

Vezme mi ho z dlaně, protřepe rukou a přiloží si ho k ústům. V té vteřině, kdy se rozkašle a volně nadechne, se mým tělem rozlije taková úleva, až mě překvapí, jak moc jsem byl vyděšený. Myslel jsem si, že tohle je jeho konec.

Sednu si vedle něj a zády se opřu o postel. Nejraději bych ho objal, ale mám strach, že si všimne, jak moc se mi pořád třesou ruce.

„Myslím, že jsem se znovu narodil," pronesu do ticha. Celou dobu poslouchám Mikyho dech, který se konečně ustálí. S každým jeho nádechem mé srdce zpomaluje, až nasadí pravidelný rytmus. „Astmatický záchvat?"

Přikývne a skloní pohled na své ruce, které už se tolik netřesou, jako před několika minutami. Vypadá, jako by se styděl.

„Co ho způsobuje?" zajímám se.

Několikrát si odkašle, než se odváží na mě podívat a promluvit. Jeho prsty si hrají s inhalátorem, jako by to byla obyčejná tužka. „Pyl, roztoči..."

„Je začátek listopadu."

Pokrčí rameny. „Stres, fyzická aktivita, silné emoce..."

Vjedu si rukou do vlasů a lokty se opřu o pokrčená kolena. To, že vedle sebe sedíme bez jediného kousku oblečení je nám oběma zcela ukradené. „Fyzická aktivita? Nejsi náhodou vrcholový sportovec naší školy?"

„Proč myslíš, že plavu?" nakrčí čelo. „Je to jediný sport, co můžu bezpečně dělat. Zkoušel jsem i vytrvalostní běh, běh na krátkou vzdálenost, ale nešlo to. Jako dítě jsem chtěl hrát fotbal, ale skončil jsem u bazénu. Proto jsem si vybral náš gympl. Je to jediná škola s plaveckým oddílem. Žádný jiný sport nepřichází v úvahu."

„A co sex? Mikuláši, vždyť my dupeme jako králíci do vyčerpání. To jsi mi to nemohl říct dřív, abych si na to dával pozor a nenamáhal tě tolik?"

Usměje se. „Ty jsi ten, kdo nemá fyzičku. Mě to tolik nezmáhá. Díky plavání jsem se naučil správně dýchat, a i když mám někdy pocit, že potřebuji inhalátor, tak ne. Sex s tebou je v pohodě."

Zhluboka si povzdechnu, než se ho odvážím konečně dotknout a prsty mu vjedu do vlasů. Když ucítím, že se pod mým dotekem uvolnil, opřu mu hlavu o rameno. „Proč mám pocit, že tohle nikdo neví?" zahuhlám. Vím, jaký Mikuláš je. Tajemný, záhadný a nikomu nedovolí, aby prokoukl jeho pravé já. Jen to podtrhuje jeho osobnost.

„Nikdo to neví," potvrdí mi mou domněnku. „Ani Stáňa," dodá. Tak tohle je šok. Jeho nejlepší kámoš o něm ví všechno.

„Proč se za to stydíš?" Dlaní přejedu po jeho paži, abych mu předal trochu podpory z mé strany a taky abych se ujistil, že je pořád tady. Dýchající a v pohodě.

„Jako dítě si mě za to na základce dobírali. Nechtěl jsem, aby to bylo i na střední," povzdechne si a překryje mou ruku na jeho paži tou svou. „Navíc mi doktor řekl, že bych se toho mohl časem zbavit. A ano, trochu to ustoupilo, ale pořád mívám záchvaty. Ne tak často, jako kdysi, ale občas."

Vlepím mu pusu na rameno a pomůžu mu vstát z podlahy, aby se mi mohl uvelebit na hrudi v posteli.

„Nikomu to neřeknu, pokud mi slíbíš, že už mě takhle nikdy nevyděsíš," řeknu po chvíli přemýšlení. Pořád se z toho pocitu strachu a bezmoci nemůžu vzpamatovat.

„Ty ses o mě bál?" uchechtne se. „Jsi citlivka."

„Vole," pohladím ho po zádech. „Jasně, že jsem se bál. Co kdybys tady umřel? Těžko bych vymýšlel, kam zahrabat tělo." Za odměnu se mi dostane kousanec do bradavky až syknu.

„Nebudu ti slibovat něco, co neovlivním."

„Fajn," zakoulím očima. „Ale přede mnou už žádné záchvaty. Příště bych mohl i brečet, a to nikdo vidět nechce. Ani já ne."

„Seš cíťa," obviní mě a já ho za to štípnu do boku. Prostě už to nechci nikdy zažít! Proto si v duchu vštípím, že při nejbližší příležitosti musím do lékárny koupit inhalátor, který schovám do šuplíku v nočním stolku. Pro jistotu.