Deanovi se sevřel žaludek. Nejdřív vzrušením z blízkosti muže, do kterého se teprve nedávno zamiloval. Poté zděšením z toho, že mu nabízí své tělo jako platbu za bydlení a věci, které mu dal. Další pocit byla bolest, protože si uvědomil, že se Castiel s takovým přístupem už někdy setkal, a proto ho to vůbec napadlo. Nakonec pocítil znechucení nad sebou samotným, styděl se za to, že v počátku se mu zachvěly vnitřnosti radostí. 

Posunul se dozadu, pryč od Castiela. "Nechci nic takového," dostal ze sebe přiškrceně. Ne takhle, ne z tohohle důvodu! 

Castiel na něj hleděl šokovaně. Pak sklopil hlavu. "To..." Neměl co říct. V tu chvíli nebylo, co by mohl říct.

"Měl by ses podívat na zbytek věcí," přerušil Dean tíživé ticho. "Až se převlečeš, dej moje věci do koše na prádlo," dodal a zvedl se z koupelnové podlahy. Musel si dát pauzu, musel... Prolétl obývákem a vešel na terasu. Potřeboval vzduch. 

Zábradlí na balkóně bylo ledové, přesto kolem něj Dean omotal dlaně a zkusil s ním zalomcovat. Potřeboval do něčeho praštit. Byl naštvaný. Jak si o něm mohl Castiel myslet, že...? Chytil květináč, který mu tam posledně naaranžovala máma a třískl s ním o zem. Jeho rozum mu říkal, ať se uklidní a zamyslí nad tím, čím si musel Castiel projít, když předpokládá to nejhorší. Opřel se zády o skleněné dveře a praštil do nich hlavou. A znovu. Zhluboka dýchal, snažil se soustředit. Z oka mu vytekla jedna zbloudilá slza. Tak moc si trpěl? 

Zabralo mu to asi půl hodiny než se uklidnil a vychladl. Zpátky v obýváku na něj čekal Castiel. Tašky s oblečením byly vybalené, Cas měl na sobě černé tričko i světle šedé džíny, které mu koupil. Stačil pohled, aby si byl jistý, že muž bude muset ještě přibrat, než mu bude velikost M. Jiná by mu ale zase byla krátká. 

"Teď mě pošleš pryč?" znělo to sklíčeně, i když se Castiel snažil tvářit smířeně. 

"Cože?" možná nevychladl tak úplně, zase se mu chtělo řvát. 

"Je to v pořádku, Deane, klidně odejdu," muži se klepal hlas. 

"Opovaž se odejít," vydechl Dean naštvaně. "Zapomeneme na to, co se stalo v koupelně, ty zapomeneš na nějaké odcházení a... Bude to fajn, zítra zase bude dobře," Dean mluvil neklidně. Nedokázal se dívat do modrých očí plných slz. Přešel místnost a na chodbě se začal oblékat. 

"Jdeš někam?" Castiel se odvážil promluvit. Opatrně, tiše přešel k chodbě a tak stál kousek od Deana. 

"Vezmi si léky a jdi si brzy lehnout," pořád se na něj nedíval. A neudělal to do chvíle, než odešel.