Říkejme tomu "Krátká ochutnávka z druhého pohledu". Zítra se zase posuneme trochu někam dál. :P

Castiel nechápal, jak se do té luxusní koupelny dostal. Už když mu Dean ukazoval, kde si co může vzít, přemýšlel, zda náhodou neumrzl a není mrtvý v nebi. Neutuchající zima a bolest v kloubech a hrudi ho ovšem přesvědčovaly o tom, že je stále naživu. Jak vždy říkal jeho otec – To, že tě něco bolí, znamená, že opravdu žiješ. – a pak ho zpráskal řemenem.

„Až budeš svlečený, hoď to na chodbu,..." Styděl se. Castiel se opravdu styděl za své oblečení, obzvlášť v porovnání s krásně oblečeným hostitelem, ale co měl dělat? Vlastně ty hadry ze srdce nenáviděl. Kdyby to bylo jen krapet možné, chodil by nahý. Ale to už by byl nejspíš opravdu mrtvý.

Nejhorší věcí, kterou shledal v koupelně, bylo veliké zrcadlo. Proč má muž v koupelně takové zrcadlo, nevěděl. Čím si byl jistý? On ho už teď nesnášel. Léta se neviděl nahý a teď byl... špinavý, vyhublý. Dokázal si pouhým pohledem spočítat žebra, viděl na sobě zaschlou špínu a o své kyčelní kosti by se asi mohl s přehledem pořezat. Byl si odporný.

Pustil sprchu, pořádně teplou. Nejdříve se celý namočil ve stoje a začal se důkladně mydlit. Sprchový gel ho na podrážděné kůži štípal a jeho bílá pěna se rychle změnila za šedou. Tak se mydlil pětkrát. Poslední dvě dávky už byly jen pro efekt. Věděl, že je v koupelně dlouho, ale pokud za ty roky něco pochopil, byl to fakt, že musí přijímat vše, co mu kdo nabídne. Jen tak se dá přežít, než se zase postaví na nohy. Oholil se a náhle si připadal mnohem mladší, na druhou stranu také mnohem hubenější, skoro jako nemocný.

Oblečení mu bylo samozřejmě velké. Boxerky na něm držely jen tak tak, tričko na něm viselo a košili měl opravdu jako župan. Přesto si takhle oblečený připadal jako normální člověk. Skoro. Jediné, co mu překáželo, byl tlak na plicích. Nevěděl, zda je to horkou vodou, teplem bytu obecně nebo nějakou chorobou.

Vyšel z koupelny a setkal se s hostitelem. Dean už byl také převlečený do domácího oblečení, podobnému tomu, co měl na sobě Castiel, chyběla mu košile, ale asi ji nepotřeboval, v bytě bylo dost teplo.

„Ohřál jsem ti polévku," strčil před něj Dean misku s hustou červenou polévkou plnou masa a dokonce i rozteklého sýru. „Vím, vypadá to trochu jako omáčka na špagety, ale lepší a sytější polévku si určitě nikdy nejedl."

„Tomu docela klidně věřím," pousmál se Cas. „Krásně voní." Dean vypadal rozpačitě. „Děkuji," dodal tedy Cas. Dean na něj ovšem dál zíral.

„Nechystám se teď sníst tvůj oběd, nebo tak něco?" zeptal se tedy.

„Ne," vypadalo to, jako by se Dean probudil ze zamyšlení. „Vůbec ne, promiň, jen jsem chtěl vědět, zda ti bude chutnat." Spíš to vypadalo, že Dean zastírá jiné myšlenky, které ho před okamžikem zaměstnávaly. Castiel ale neměl v úmyslu ho nějak topit v nervozitě a ochutnal.

Po prvním soustu si jen povzdechl. Polévka byla hutná, horká a chutnala stejně, jako voněla. Nemusel ani nic říkat, Dean se s potěšeným úsměvem přesunul ke konvici a začal připravovat čaj, na který předtím úplně zapomněl.