Konečně jsem vypočítal ten zapeklitý příklad, se kterým jsem se mořil půl dne a nedokázal se od něj odtrhnout, ani když mě máma volala k obědu. Prostě jsem ta čísla musel porazit. Nehodlal jsem se smířit s porážkou. Jestli jsem opravdu chtěl zabodovat jako nejmladší tvůrce matematické sbírky úloh, nesměl jsem se nechat jen tak převálcovat nějakými vzorci.

Úplně vyčerpaně jsem si napustil vanu, abych se zrelaxoval, než budu pokračovat dál. Máma dávno zapomněla, že jsem nejedl, a pro jistotu mi zbytek snědla, protože jídlo se přece nedá ohřát o dvě hodiny později v mikrovlnné troubě. Absolutně nechápala mého génia. Myslela si, že bych spíš měl prohánět holky venku než se mořit s nějakými hloupými čísly. Jako sousedovic Matěj, kterého mi dávala neustále za vzor.

Spokojeně jsem si lehl do vany a vydechl. Tenhle klid jsem potřeboval. Poslední dobou jsem si ho dopřával málo, protože odevzdání učebnice se blížilo světelnou rychlostí a příkladů zrovna dvakrát nepřibývalo, když jsem se u jednoho zasekával na tak dlouho. Zavrtěl jsem nad svou neschopností hlavou.

Raději jsem proto přestal myslet na starosti a rozhodl se pustit do odpočinku. Uvolnil jsem se a zavřel oči. Nechal jsem na sebe působit pouze poklidné pohupování drobných vlnek vody, které vznikaly mou prostou přítomností. Už jsem skoro usínal, když mě vzbudil něžný hlásek:

„Co to děláš?"

Následovalo mé vytřeštění očí a zaplutí pod hladinu, když jsem se hnul špatným směrem. Hned jsem se zase odrazil zpátky a vyplul s vykašláváním nalokané vody. To nemohla být pravda. To není možné. Ne v naší koupelně, honilo se mi hlavou, když jsem upíral zrak na holku! Jako vážně na opravdovou živou dívku, která si hověla naproti mně, pohodlně opřená a zvědavě si mě prohlížející. V tu chvíli jsem si uvědomil, že zatímco já jsem nahý jako Adam, ona je oblečená do jakýchsi šatů, které ač byly napůl ponořené, byly naprosto suché. Stejně jako ona sama. Zrudl jsem jako krocan a rychle na svou chloubu nahrnul co nejvíc bublinek.

„Kdo jsi? A co sakra děláš v MOJÍ vaně?" vyrazil jsem ze sebe.

Vypadala skoro jako spolužačky. Člověk by si ji s nimi spletl, nebýt několika anomálií. Například výrazné světle zelené hvězdičky na pravé tváři. Ano, mohlo to působit jako nějaké podivné tetování, ale to by muselo být 3D, a ještě k tomu s měněním podbarvení. Chvílemi hvězdička zářila a poté zase potemněla.

„To omylem. Jenom jsem zabloudila," ujistila mě omluvně se sklopenými řasami.

„Zabloudila? Jak může člověk zabloudit do něčí vany? A jak to, že máš suché oblečení ve vodě? To je nějaký další experiment od mámy, jak mi najít holku?" nechápal jsem a v pomatení smyslů jsem dokonce zařval: „Mami? Co to zase zkoušíš?!"

Teda to jsem měl v plánu, ale dívka ke mně nečekaně hbitě přiskočila a zacpala mi ústa, takže jsem to spíš zabrblal jí do ruky.

„Prosím, nevolej nikoho. Nic ti neudělám. Prostě jsem se nechala vlnami nadnášet a trochu nehlídala směr a dostala se sem. Omlouvám se," zašeptala prosebně a upírala na mě ty nekonečné oči, které mě fascinovaly a tam dole z toho byl taky odvařený. Sakra, nemysli na ni jako na holku. Představuj si, že je to třeba.... kvadratická rovnice.

„Ehm... a co teda ty šaty? Proč jsou suché?" dostal jsem ze sebe, abych pozornost zaměřil jinam. No, mohl jsem děkovat Bohu, že na sobě vážně něco měla. Jinak by to bylo teprve něco, pánové.

„Nám prostě zůstávají suché, jsme..." najednou ustala a ve vteřině zmizela ve vodě.

Měl jsem z toho málem infarkt, co když... Zrudl jsem a rychle k sobě dostal ještě víc bublinek, i když se jednalo o poslední zoufalky. To už se ale ozvalo zaklepání a mámin hlas:

„Všechno v pořádku? Zdálo se mi, že křičíš."

V tu chvíli mi bylo jasné, proč má společnice tak rychle zmizela, akorát mi nešlo do hlavy kam, protože ať jsem nohama tápal všude, nikde jsem ji necítil.

„To se ti asi něco zdálo. Copak tady člověk nemůže mít klid ani při koupeli?" odsekl jsem, i když jsem ji před několika okamžiky vážně volal. Jenže nyní jsem ani trochu nevěřil, že by to byla její práce. Na tohle nebyla dostatečně mazaná. Naposledy akorát pozvala na oběd sousedovic Aničku a rozplývala se, jak je šikovná a pomáhá doma a bla bla.

Slyšel jsem ji s brbláním odcházet. Oddechl jsem si a znovu prohlédl vodu, přičemž jsem stěží zadržel výkřik, protože v jeden moment tam nebyla a v dalším zase seděla na druhé straně. Tímhle tempem za chvíli nebude ve vodě žádné krytí. Bublinek povážlivě ubývalo, jako v říkance Deset malých černoušků.

„Co jsi to chtěla říct? Cože to jsi?" vyhrkl jsem, když jsem se uklidnil.

Neznámá si do dlaní nabrala vodu a začala si s ní pohrávat. Nechávala ji protékat mezi prsty a dokonce jí pramínek pobíhal po těle. S úžasem jsem tu hru sledoval.

„Jsem vodněnka. Náš druh žije ve všech vodách na světě," zamumlala nevzrušeně, zatímco vytvořila z pramínku bublinu, která se vznášela vzhůru.

Vodněnka, převaloval jsem to slovo na rtech. To je ale pitomost. Musí si ze mě dělat legraci. Všechno tohle je určitě nějaký kouzelnický trik a jinak to je normální holka s tetováním. Není prostě vědecky možné, aby byla tím, co říkala.

„To je vtip, viď? Vodněnky, mořské víly, a tak neexistují. To leda v animácích a ve vymyšlených příbězích," vzmužil jsem se a chtěl vylézt, když jsem si znovu uvědomil nahotu a zapadl zpátky. Ne, nebudu se tu před ní producírovat.

„Ale my vážně existujeme. Copak ty nevěříš na magii? Na kouzla?" vyhrkla zvědavě.

Podrbal jsem se na nose. Magie, skoro bych si odplivl. To byly jen báchorky pro tupouny, kteří vlastní hloupost chtěli vysvětlit právě něčím nevysvětlitelným.

„Nevěřím. Je to blbost. Všechno se dá vědecky vysvětlit. Stejně jako například matematika. Příklady také nevypočítáš tím, že je zakleješ, ale tím, že se naučíš správný postup," poučil jsem ji, přiznávám trochu namyšleně.

Věnovala mi tajemný úsměv.

„A jak teda vysvětlíš tohle?"

Než jsem se mohl zeptat co, chytila mě za ruku, vyndala špunt a já s děsivým křikem prolétl nemožně malým prostorem přímo do vodních trubek, zatímco ona mi před pusou dělala velkou bublinu, díky níž jsem nepolykal tunu vody a ječel strachy vláčen za ní.

„Nech toho!"

„Co to děláš?"

„Zbláznila ses?"

„Užívej si, jak tě voda nadnáší," houkla na mě nadšeně, když se v té rychlosti dokázala s vodou i mazlit.

To ovšem nebylo nic proti tomu, když jsme ze stísněných trubek vyletěli do volného prostranství vody. V tu chvíli, jako kdyby tančila. Jako kdyby pro ni nebylo nic přirozenějšího. Různě kolem mě proplavávala a já jen čekal, kdy se proberu nad nějakým nedokončeným příkladem.

„No tak, uvolni se," pokoušela se mě nalákat, když mávla na pestrobarevnou rybku, která kolem nás proplavala a ocasem jí také odpověděla. Zároveň se mi zdálo, že když pohlédla mým směrem, pochechtávala se. Ale možná se mi to jen zdálo.

„Jak je to možné? Jak jsme se mohli protáhnout tímhle?" mumlal jsem při návratu k trubce, zatímco jsem měřil její průměr. To prostě nešlo. Tam jsme se ani jeden nemohli vejít, ani kdyby nás tam silou natlačila voda.

„Magie. Pamatuješ? Tohle je vodní magie a já jsem vodněnka," zopakovala mi, když mě od toho odtrhla a táhla dál mezi průzračnou vodou, která pomalu odkrývala své království.

A když jsem se zadíval do dálky, uviděl jsem celé podvodní „městečko", které tvořily prapodivné domky v podobě obrovských bublin. Ty se odlišovaly svými tvary, ale i samotným zbarvením vody v jejich okolí. Fascinovaně jsem hleděl na jakési cesty skrz proudy, jimiž byl veškerý prostor prošpikován. Přímo jsem byl svědkem toho, jak jedna vodněnka do jedné naskočila a rázem se neuvěřitelnou rychlostí s kroužící vodou kolem těla vznášela pryč. A všude mezi tím vším se pohybovaly ryby nejrůznějších barev a velikostí.

Cestou jsme potkávali další vodněnky, které se tak zvláštně pochichtávaly, když jsme je míjeli, ale myslel jsem si, že jim prostě připadám vtipný, jak jsem jiný. Také k nám připluly dvě neuvěřitelně krásné vodní víly, které kolem mě proplavávaly se svojí pestrobarevnou ploutví a vrhaly na mě takové pohledy, jaké jsem nikdy neviděl. Cítil jsem, že jsem rudý po celém těle. Takže jsem se uvolnil teprve, když konečně odplavaly pryč. Přesto jsem celkově přestával vyšilovat z toho, co jsem kolem sebe viděl. Místo čísel, která se z toho zbláznila a utekla, jsem uvěřil něčemu, čemu jsem nikdy nevěřil. Že magie tu opravdu někde je. Kolem mě. Přímo tady.

Sám jsem se nechával nadnášet proudem a nečekaně si to užíval. Nemyslel jsem na to, jak propočítat uplavanou vzdálenost, ale na to, jak je to úžasný pocit, dokud někdo nevykřikl:

„Vodní pramínku, on je nahý!"

V ten moment jsem si to znovu uvědomil i já a zavřeštěl. Hbitě jsem se vrhl za jakousi vrtící trávu a schoval se. Jak jen jsem mohl zapomenout? I když byla pravda, že ze začátku jsem měl úplně jiné starosti, když mě táhla těmi trubkami. Nyní už jsem rozuměl těm postranním pohledům a chichotání. Smáli se mně. Naprostý tragéd, prolétlo mi hlavou.

„Co se děje?" nechápala vodněnka, když ke mně doplavala.

„Ehm... nejsem zrovna na prohlídku vodního království vhodně oblečen," odsekl jsem a dramaticky se rozhodl zůstat zde navždy, protože kvůli absenci oblečení jsem prostě nemohl jen tak odplavat. Znovu bych takové ponížení neriskoval. I když ani vyhlídka věčného pobytu za trávou nebyla nejradostnější.

Chvíli zmateně vraštila obočí, ale pak se rozzářila.

„Počkej tu. Hned se vrátím."

A hbitě se vznášela pryč. Tudíž už nemohla slyšet, jak jsem si neodpustil kousavou poznámku: „Jistě, však já taky nikam nejdu."

Naštvaně jsem se tam nadnášel, ale přesto jsem nemohl odolat zkoumání tohoto světa. Byl tak fascinující. Voda kolem mě byla průzračně modrá, vlny neustále pohupovaly vším okolo, vodní bytosti se ale přesto pohybovaly s nonšalantní elegancí. V prostém oblečení, které jim nepřekáželo v plavání. Něco takového bych očekával v pohádkách, ale opak byl pravdou. Vážně to existovalo. Magie, která bytostem dovolovala, aby se ve vodě pohybovaly stejně lehce jako my na povrchu. Hlavně, že když jsem v pěti mamince tvrdil, že jsem viděl jednorožce, dostal jsem takový výprask, že jsem si týden nesedl.

„Hele, kámo, být tebou, raději bych co nejrychleji zmizel," ozvalo se náhle za mnou.

Šokovaně jsem se ohlédl a měl málem smrt z toho, že mě zase někdo vidí nahého, ale to už jsem si všiml nakřáplého hrníčku, kterému nadskakovala poklička.

„Cože?" vyjekl jsem.

„Že máš zmizet, jinak dopadneš jako já. Vodněnky a vodníci, nic ti to neříká? Ti asi nebudou srdceryvně vítat ve svém království lidi, ne?"

„Ne?" zeptal jsem se hloupě, ale jak řekl vodníci, něco v mozku mi secvaklo a opravdu to mým uším neznělo dvakrát bezpečně.

Ve všech možných příbězích vodníci vždycky topili, aby měli dušičky do hrníčků. Na druhou stranu, kdyby tahle vodněnka chtěla, mohla mě utopit už cestou sem, nebo rovnou ve vaně. Sebekriticky jsem si musel přiznat, že by moc práce neměla. Nebyl jsem žádný silák.

„Možná se mýlíš," pokusil jsem se hájit svoji společnici.

„Ach jo, tohle bude horší, než jsem si myslel. Pojď za mnou," zamrmlal jenom a začal skákat pryč.

Přiznávám, že mě trochu znejistěl. To odhodlání, se kterým chtěl sehnat pokoj pro moji dušičku. Mohl mít pravdu? Vážně jsem byl jen další pán na holení do hrníčku? Nejistě jsem se ohlédl po vodněnce, ale nikde jsem ji neviděl. Hrneček se zastavil a netrpělivě nadskakoval. Těkal jsem pohledem mezi ním a místem, kde zmizela dívka. Načež jsem se rozhodl. Prostě jenom zjistím, co mi chce ukázat. Potvrdím si, že mi nic nehrozí a vrátím se zpátky... Počkat. Zatraceně.

„Ale já nemám oblečení!" zasyčel jsem na hrneček.

Ten přihopsal trochu zpátky a odsekl: „Tam, kam půjdeme, stejně nikdo nebude. Tak se trochu vzmuž a pojď už."

No, není nad milé přijetí, ale já šel. Potřeboval jsem mít jistotu, než začnu vyšilovat dnes již po několikáté. Jak jsem za ním plaval, v hlavě se mi honily nejrůznější představy, jak mě několik vodněnek strká do hrníčku a musím říct, že mi z toho nebylo dvakrát dobře po těle.

Proplaval jsem se z jakéhosi centra vodního světa, jak bych to nazval, a dostal jsem se do té ponuřejší části. Moc se mi tam nechtělo. Bylo mi z toho skoro až zima. Začínal jsem se bát, že mě hrníček vede do dobře připravené pasti. Že ne vodněnky, ale on hledá další dušičky do hrníčků. Ani jednou se na mě neusmál, pouze po mně štěkal rozkazy, abych přidal, nešmatal támhle a támhle.

Několikrát jsem se otočil s úmyslem odplavat zpátky a raději umřít v rukou té okouzlující vodní dívky než šálkem tohohle monstra. Jenže sotva jsem změnil směr, hned mě okřikl a já ho poslušně následoval k jakési zídce, která byla udělaná tak napůl, a ještě se tak zvláštně vznášela. Jindy by mi to přišlo legrační, ale zrovna v tuhle chvíli jsem neměl náladu se smát.

„Tak a tady to je," poznamenal spokojeně a vedl mě skrze mezeru v zídce, i když by bylo snadnější ji prostě obeplavat, ale to jsem si nedovolil říct. Stačily mi ty předchozí frustrované pohledy.

Raději jsem tedy vplaval do temného prostoru, který vyplňovala pouze hromada polic a začal jsem se chystat na smrt. Měl jsem na kahánku, protože na nich nebylo nic jiného než samé hrníčky. Ale jaké množství. Otřásl jsem se strachy. Obzvlášť, když můj průvodce doskákal na třetí polici zprava a nevzrušeně poznamenal:

„Sem ti zatracenci zelení ukládají nás nevinné oběti. Vidíš, kolik už nás tu je? To neudělali z lásky k bližnímu svému. Jé, hele tenhle je ještě volný. Asi pro tebe."

Přiznám se, že v tu chvíli už toho na mě bylo moc. Začal jsem se otáčet. Místnost kolem mě se zmenšovala a zase zvětšovala. Hrnečky se divoce smály a já se nedokázal hnout. Jen mi hlavou běžely představy, jak brzy budu sedět mezi nimi. A tehdy jsem zaječel hrůzou. Můj hlas se rozezněl vodou, zatímco kolem mě nadskakovaly pokličky nad hrníčky.

„Kdo to tu tak řve?"

„Kristevodníku, to je snad nějaké podvodní cvičení?

„Na tohle jsem starej. Zabte ho!"

A to překřikování mě nutilo ječet ještě víc. To už na mě skočil můj průvodce a povalil mě na zem. Úplně jsem viděl, jak mě masakruje tou svou pokličkou. Uši mi zalehly. Jen jsem zaznamenal, že něco říká, ale nic jsem neslyšel. Odhodlán zemřít jako hrdina jsem zavřel oči.

„Co se to tu děje?"

V první moment jsem ani nevnímal známý hlas, dokud ze mě nebyl hrníček shozen a já drsně zvednut do sedu. Vytřeštil jsem oči na vodněnku, která si mě starostlivě prohlížela. Nikdy jsem ji neviděl radši. To už se ale ode mě odvrátila a s rukama v bok pohlédla na hrneček, který se netvářil ani trochu kajícně.

„Emile, co to zase provádíš? Co jsi mu to chtěl udělat?"

„Co asi? Ukazoval jsem mu, kde skončí, až s ním uděláš konečně šmitec. Jen jsem ho připravoval," odsekl rozhodně.

O kousek jsem ustoupil, abych byl dál od obou. Pro jistotu. Sice to vypadalo, že mě na poslední chvíli zachránila, ale kdo ví.

„Zatracený vodníku, kdy s tím skončíš? Víš, že jsme tě neutopili!" osopila se na něj a pak pohlédla na mě a konejšivě dodala: „Vůbec ho neposlouchej. To je Emil, takový mluvka. On ti neublíží."

„Hledal mi hrníček," zabonzoval jsem na něj a vydržel jeho vražedné poskakování pokličky. Pořád jsem tak nějak čekal, že se vodněnka zasměje a vrhne se na mě. Přidá se k topícímu komandu.

Zacukaly jí koutky úst, ale okamžitě zase zvážněla.

„Ten ti nic neudělá. Jen tak vyhrožuje už tak... padesát let, protože kdysi spadl do vody a my ho zachránili před věčným blouděním tím, že jsme ho dali do hrníčku, ale on dál trvá na tom, že si nepamatuje, co se stalo a vinu hází na nás. Že jsme ho prý utopili."

„Taky že jo. Ještě teď cítím ty ruce, co mě tahaly za nohy. Hochu, chtěl jsem tě zachránit, ale je pozdě," bránil se hrůzným nařčením, ale pak změnil tón a nevzrušeně se zeptal: „Mám teda už sundat ten hrníček?"

Vodněnka se po něm ohnala a on nestačil uskočit, a tak jí skončil v rukách. Samozřejmě si neodpustil spoustu nadávek, ale ona na něj nedbala, pouze mávla rukou a vytvořila jakýsi vodní vír a s láskyplným „zatím" ho do něj hodila.

Oddechl jsem si. Opravdu jsem se cítil lépe s ní, i když člověk tady nikdy neví. To už ale ke mně natáhla ruku s oblečením a já se po něm s úlevou a díky vrhl.

„Za Emila se omlouvám. On jenom provokuje, nic by ti neudělal, ale chápu, že to bylo nepříjemný. Asi už se budeš chtít vrátit, že? Ach jo, pokazil mi provázení."

Samozřejmě, že jsem chtěl co nejrychleji zmizet a zapomenout na tu noční můru. Jenže když jsem viděl, jak zesmutněla, rozhodl jsem se jinak. Ona za nic nemohla. Navíc mě zachránila. Tak bych to měl asi ještě zkusit. Proto jsem ji chytil za ruku.

„Víš, co? S tebou si rád prohlédnu méně děsivá místa vodní říše, jestli chceš."

Když se jí tvář rozzářila, věděl jsem, že jsem udělal dobře. Následně mi zblízka ukázala celé podvodní městečko, ve kterém žila. Společně jsme proplavali ulicemi, zatančili si s mořskými vílami a zahráli si s vodníky karty. Návštěvu největšího sklepa dušiček jsem s díky odmítl, toho jsem měl tak nějak dost. I když jsem jí věřil, že se tam každý dozví tolik zajímavých životních osudů.

A tak, když jsem se znovu ocitl ve vaně, bylo mi skoro líto, že to skončilo. Tedy ta fáze s děsivým hrnečkem ne, ale s vodněnkou jsem si užil překvapivě hezkou prohlídku. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, než jsem se odhodlal promluvit:

„Už ti věřím, že magie existuje. Myslím, že mě tahle návštěva vodního světa přesvědčila na celý život." Odmlčel jsem se, a pak se zeptal: „Uvidím tě ještě někdy?"

Pousmála se, zatímco si pohrávala s vlnkou a já jen zíral, když ji pomalu stáčela do podoby náramku, který mi pak obmotala kolem pravé ruky. Když jsem se na něj podíval zblízka, všiml jsem si, že uvnitř proudí křišťálově zářivá voda. Zalapal jsem po dechu.

„To je na tobě. Každopádně, pokud tento náramek hodíš do vody se vzkazem, najdu ho a připlavu. To slibuju," pronesla jemně a nahnula se, jako kdyby chtěla něco víc. Pak se však jenom usmála a dodala: „Už bych se měla vrátit. Ráda jsem tě poznala."

Než mohla zmizet, chytil jsem ji za ruku.

„I já tebe. Děkuju."

Během okamžiku zmizela kdesi ve vodě, zatímco já ještě nějakou dobu seděl ve vychladlé vodě, než jsem se odhodlal vylézt a ukončit tenhle neuvěřitelný zážitek.

...

„Jak vás napadlo udělat matematické úlohy tematicky zaměřené na vodněnky a vodníky? Takové originální téma se v matematickém světě jen tak nevidí," otázala se mě moderátorka, která se mnou vedla rozhovor ve své talkshow, kde jsem představoval učebnici Počítání ve světě vodněnek a vodníků.

Tajemně jsem se pousmál.

„Nedávno jsem měl zajímavý sen o vodním světě a magii a řekl jsem si, že by bylo zajímavé propojit magii s matematikou. Že by to mohlo děti více bavit," odpověděl jsem přijatelnou polopravdu. Se setkáním s vodněnkou a šíleným hrnečkem jsem vyrukovat nemohl. To bych místo vydávání knih skončil v blázinci. Lehce jsem pohladil zářící náramek.

„To je opravdu inspirativní. Nejenže se vám povedlo vydat učebnici v tak mladém věku, ale ještě s tak neobvyklou myšlenkou. Myslím, že budete vzorem pro spoustu mladých lidí a že o vás ještě hodně uslyšíme," lichotila mi a já se spokojeně usmíval.

Jakmile jsem přišel domů, musel jsem splnit ještě jeden úkol. Vzal jsem výtisk učebnice, vepsal do něj věnování, obmotal ho igelitem a zavěsil na ni náramek. Pak jsem ji hodil do odtoku vody. Trochu jsem se obával, že se pouze odrazí od vany, ale opak byl pravdou. Ve vteřině zmizela a já si spokojeně zamnul ruce.

...

Vodněnka si vylezla na tajný plácek uprostřed vody. Nohy máchala dál mezi vlnkami a prohlížela si knihu v rukou. Byla tak krásná, zejména obrázek na jejím povrchu, na kterém byla ona sama s výraznou zelenou hvězdičkou. Dotkla se jí, jako kdyby se mohla rozzářit.

Ještě chvíli se jí jenom kochala, než ji rozevřela a zalapala po dechu, když nalezla poděkování:

Děkuju, vodněnko, za magickou inspiraci, bez níž by má kniha byla ničím. Jednou ti to snad oplatím. Zatím ti jenom posílám tuhle knihu, abys zase ty mohla na oplátku poznat můj svět.

P.S. Až budeš mít spočítáno, rád se s tebou podívám na výsledky. Víš, kde mě najdeš.

Vodní říší se rozezněl zvonivý smích jedné naprosto spokojené vodněnky. Vzápětí se za ní vynořil Emil, zadíval se jí přes rameno a odfrkl si: „Radši si ho měla utopit."